Élysion

Zde, kde už pro ně není místa,
kde velká srdce dusí podlost, klam a kal,
zní z kopců píseň – tichá, čistá,
volání sfér, které každý znal.

Odchází tiše, jeden po druhém,
 kam zloba nedosáhne.
Tam, kde bdění splývá se snem,
 kde jejich duše síla čistá táhne.

Ostrovy blažených otevírají náruč svou,
daleko od světa, jež zradil svého krále.
V Élysionu zářícím, skryti za mlhou,
velikáni dlí a jejich srdce hoří dále.

A zbyl jen šepot v ulicích,
odlesk činů, které věčně hoří.
Tam kráčí v polích zářících..,
tu duše hasnou a do tmy noří. 

Však nezůstanem navždy spící,
z polí blažených svěží vánek letí.
A světlo se vrací s každou svící,
v radosti a smíchu nových dětí.

Odkaz jejich neumírá, v krvi naší tepe,
z popela žalů nová síla klíčí.
Z výšek nebe kdo pohlédne, vše pak vidí lépe,
jak život trvá a zlo se samo ničí. 

Q.S.