Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich

Noc z 27. na 28. února 1933 patří k nejzáhadnějším v německých dějinách. V hořící budově Říšského sněmu v Berlíně byl zatčen Marinus van der Lubbe. Ačkoli tvrdil, že on sám je žhářem, bylo stěží uvěřitelné, že požár obrovité budovy mohl založit jediný člověk. Snad všichni byli přesvědčeni, že vše bylo zinscenováno a pachatelem nemohl být osamělý muž bez pomocníků.

Proces s údajnými viníky požáru Říšského sněmu začal v Lipsku v září 1933. Kromě van der Lubbeho byli obžalováni čtyři komunisté: Němec Ernst Torgler a tři Bulhaři, Georgi Dimitrov, Blagoi Popov a Vasil Tanev.

Po celou dobu tříměsíčního přelíčení seděl Marinus van der Lubbe naprosto nezúčastněně a zhrouceně na lavici obžalovaných. 

Týž mladý muž, který po svém zatčení zvládl tříhodinový výslech a sám diktoval protokol, byl nyní troska. 

Jeho přitažlivý chlapecký vzhled se naprosto změnil.

Při procesu téměř nepromluvil"

Pohled na van der Lubbeho byl jeden z nejnepříjemnějších, jaký jsem kdy zažila," napsala v roce 1939 ve vzpomínkové knize Mé roky v Německu Marha Doddová, dcera tehdejšího amerického velvyslance v Berlíně. 

Dostala lístek přímo do soudní síně a seděla blízko lavice obžalovaných.

"Byl velký, neforemný, tělo i tvář méněcenného člověka, budící odpor a dojem degenerovanosti. 

Seděl bez hnutí, hlava a ruce mu visely mezi koleny, buď byl v tranzu, nebo pod vlivem nějaké drogy. 

Zdálo se, že slintá, a pohnul se pouze, když se jeden z dozorců pokusil zvednout mu hlavu a on ji nechal znovu těžce klesnout."

Byl-li van der Lubbe dotázán, odpovídal jednoslabičným mumláním. 

Nikdo z právníků nepožádal o odročení kvůli vyšetření jeho mentálního stavu. 

Reportér pařížského časopisu Excelsior se provokativně ptal: "Jestliže van der Lubbe není šílenec, kdo je pak zodpovědný za tu strašnou změnu jeho duševního stavu?"

Čtyři z pětice soudních znalců (požární specialisté, technici a chemici) souhlasně konstatovali, že není možné, aby van der Lubbe v tak krátkém čase sám založil tak rozsáhlý oheň. 

Soudní chemik dr. Schätz prohlásil, že muselo být použito tekutého prostředku schopného samovznícení.

V tom okamžiku se stalo něco zvláštního. 

Apatický van der Lubbe zvedl hlavu a podle očitých svědků ze soudní síně se otřásl několika záškuby smíchu. 

Nic však neřekl. 

Pokud měl nějaké tajemství, odnesl si je na popraviště.

Jako první z nacistických prominentů se u hořící budovy Reichstagu večer kolem půl desáté 27. února 1933 objevil předseda Říšského sněmu Hermann Göring – tato skutečnost později podnítila dalekosáhlé domněnky o jeho podílu na žhářství.

Za několik minut přijel k parlamentu i novopečený říšský kancléř Adolf Hitler společně s Josephem Goebbelsem. 

Na místo dorazil i zpravodaj londýnského listu Daily Express Sefton Delmer, který se při vstupu do budovy nakrátko připojil ke skupině kolem říšského kancléře. 

Podle jeho vzpomínek Göring Hitlerovi hlásil: "Nepochybně je to dílo komunistů!"

Nacistický vůdce se k tomu prý zpočátku stavěl skepticky, ale už krátce nato pateticky ujišťoval vicekancléře Franze von Papena, který mezitím přispěchal: 

"Tohle je boží znamení. Jestli je požár dílem komunistů, pak musíme ten vražedný mor vymýtit železnou pěstí."

Jak později von Papen vzpomínal, Göring vykřikoval, že je to zločin komunistů namířený proti nové vládě, a příštímu šéfovi gestapa Rudolfu Dielsovi vzrušeně řekl: 

"Je to počátek komunistické revoluce. Nemůžeme otálet ani chvíli. Je třeba zastřelit všechny významnější komunisty, kdekoli se nacházejí."

Při večerní poradě na Göringově pruském ministerstvu vnitra mu Hitler vydal pokyn, aby okamžitě využil zatýkacích seznamů, které byly pořízeny po razii policie v komunistickém ústředí 24. února 1933.

V Norimberku v roce 1945 Göring potvrdil, že "černé listiny" pro zatýkání komunistů byly připraveny nezávisle na tom, co se stalo 27. února. 

Požár sněmu posloužil jen jako vítaná záminka k tomu, aby plánovaná opatření provedli okamžitě.

Během noci na 28. února bylo zatčeno několik stovek funkcionářů KSN. 

Druhý den promluvil Göring na jednání vládního kabinetu. 

"Je pravda, že zadržený van der Lubbe trvá na tom, že trestného činu se dopustil sám," řekl Göring podle zápisu, "ale toto tvrzení nelze brát jako věrohodné."

On, říšský ministr, odhadoval, že útočníků bylo alespoň šest nebo sedm. 

Tvrdil, že žhář byl jistou dobu před vypuknutím požáru zpozorován ve společnosti komunistického poslance Torglera: 

"Je hlášeno, že oba byli spatřeni, jak procházejí vnitřními prostorami budovy."

Všechna tato tvrzení byla vyloženě nepravdivá, stejně jako zbývající část Göringovy zprávy vládě o tom, jak se policie v komunistickém ústředí zmocnila velezrádných materiálů – plánů atentátů na vedoucí představitele národa a státu, sabotáží v důležitých závodech a veřejných budovách, otravy celých skupin, únosů manželek a dětí předních činitelů jako rukojmích.

Odpoledne 28. února předložil Hitler prezidentovi Paulu von Hindenburgovi v noci improvizovaně nastylizovaný nouzový výnos. 

Nesl cynický název Na ochranu lidu a státu. 

Prezidentovým podpisem dostal platnost zákona. 

Do německých dějin vstoupila tato listina jako výnos o požáru Říšského sněmu. 

Byla manifestem státního teroru a až do konce války v roce 1945 zůstala právním základem vlády násilí.

Nouzový dekret bez okolků zrušil základní lidská a občanská práva – vztahoval se na osobní svobodu, na svobodu projevu a tisku, shromažďování a na poštovní tajemství – a zmocnil policii k uvalení "ochranné vazby". 

Lidé mohli být nyní uvězněni bez soudního řízení na libovolně dlouhou dobu.

Zmocňovací zákon (německy Ermächtigungsgesetz) byl přijat německým Říšským sněmem a podepsán říšským prezidentem Německa Hindenburgem 23. března 1933. 

Byl druhým krokem následujícím po dekretu o požáru budovy říšského sněmu, kterým říšský kancléř získal výjimečné pravomoci. 

Zákon umožnil vládě (kabinetu) přijímat zákony bez jejich schválení Říšským sněmem po dobu čtyř let. 

Plný název zákona je Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich 

(Zákon pro nápravu nouze lidu a říše).

Zmocňovací zákon byl schválen říšským sněmem 23. března a vyhlášen následujícího dne. 

Zákon byl podle Ústavy podepsán prezidentem Paulem von Hindenburgem, kancléřem, ministrem zahraničí Neurathem a ministrem financí Lutz Schwerin von Krosigkem. 

Souhlasil s ním také bývalý kancléř Heinrich Brüning.

Q.S.

P.S.

Podobnost s čímkoli v současnosti je čistě náhodná...