Hřejivá síla prostých lidských kontaktů

"Radujte se s radujícími, plačte s plačícími."

Římanům 12:15

"Jak nehlučné jsou skutečné zázraky!" tato slova spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho mi vytanou na mysl, kdykoli podobný zázrak prožívám.

Zázrak v podobě zdánlivě drobných projevů lidské sounáležitosti.

Vyjadřují však hlubokou blízkost, porozumění, úctu.

Poodhalují samotnou podstatu lidství.

Úsměv, který v druhém člověku zažehneme anebo jej opětujeme.

Podaná ruka.

Tiché gesto podpory.

Sdílená radost i bolest.

Laskavá slova povzbuzení.

Pohlazení očima… dříve, než pohladíme dlaněmi.

Zdánlivé maličkosti.

A přece právě ony, někdy sotva postřehnutelné okamžiky, utvářejí náš život mnohem víc, než jsme obvykle ochotni si připustit.

Mají moc jej proteplovat a rozjasňovat.

V těch chvílích totiž dáváme druhým kousek sebe.

Stavíme mezi sebou neviditelné mosty, jejichž pilíře tvoří upřímný cit.

Od srdce k srdci.

Jak prosté…

Přesto vzácné.

Kolik lidí vyslyší chladný rozum, který jako by říkal: "Hleď si sám sebe, řeš jen to, co musíš… Máš svých starostí dost."

Co je oním klíčem k nitru našich bližních?

Odpověď je jednoduchá: naladit svoji duši na to, co cítí druzí.

Vnímat únavu pokladní v hypermarketu a podpořit ji laskavým slovem či úsměvem.

Poděkovat řidiči autobusu, jak trpělivě zvládl jízdu téměř neprůjezdným městem v naprostém dopravním zmatku.

Vyjádřit obdiv k paní s amputovanou paží, která s nezměrnou láskou pečuje o slepou fenečku z útulku…

Pomoci staršímu sousedovi vniknout do tajů ovládání počítače či mobilu.

Pochválit kolegu za skvěle odvedenou práci.

Potěšit maličkostí…

Třeba holčičku, která nemá drobné na kolotoč a smutně se dívá, jak se velké bílé labutě pomalu vznášejí k nebi.

I po čtyřiceti letech vidím před sebou její šťastné oči a mávající dlaň…

Vyslechnout člověka, kterého třeba ani neznáme, s nímž se však naše cesty jako by náhodně na okamžik protnuly, a kterého právě tíží zdánlivě bezvýchodná situace.

Náš zájem a pozornost možná dokáže rozbít ono sevření bezvýchodnosti, v němž se ocitl.

Možná dokáže "přehodit" pomyslnou výhybku v jeho vnímání a prožívání.

Jsme ale schopni slyšet nevyslovené volání duší našich bližních o pomoc?

Nepřeslechneme jej?

V dnešní době, kdy nás tak snadno pohlcují odosobněné sociální sítě a vztahy bez hloubky, kdy se stále častěji stahujeme do ticha svého vlastního světa, zabráni do svých záležitostí, nás možná vyčerpává i každé napětí ve vztazích s našimi nejbližšími.

Tím spíš pak zapomínáme věnovat svoji pozornost a vlídnost lidem zcela neznámým.

A přesto – i "obyčejná" laskavost může někdy zachránit lidský život.

Stačí jen neodvrátit zrak a neprojít lhostejně kolem.

Přítelkyně mi nedávno vyprávěla střípek ze své někdejší práce v Toulcově dvoře.

Svěřila se mi, s jakým nadšením tehdy sdílela s neznámou paní radost z příprav květových esencí, sběru bylin, a především tichou úctu před samotným Zdrojem života.

Paní jen tiše naslouchala.

Přítelkyně na ni přenesla jiskru naděje a radosti.

Neznámá žena se po čase vrátila se slovy: "Víte, že jste mi zachránila život? Svojí nakažlivou radostí, nadšením, pozorností, laskavostí, kterou jste mi věnovala. Neviděla jsem před sebou cestu. Byla jsem rozhodnuta dobrovolně odejít z tohoto světa…"

Ani tisíc přátel na Instagramu nenahradí přítomnost druhého člověka – jeho milé slovo, tón hlasu, pohled do očí, stisk ruky či úsměv.

Digitální iluze nám nedokáže dát hřejivé lidské teplo.

I ten nejmenší projev laskavosti však tuto moc má…

Zahřeje u srdce toho, kdo jej dává, i toho, kdo jej přijímá.

Laskavost je podobná kruhům na vodní hladině, které na ní vytvoří vhozený kamínek.

Šíří se – a její vlny putují dál a dál…

Před mnoha lety provázely pasažéry v každém vagónu pražského metra verše.

"Poezie pro cestující."

Básně a citáty vnášely do jejich každodenních cest kousek harmonie.

Přiměly člověka zastavit se a prožít si krásu veršů i v tom největším shonu.

Jeden z nich se mi otiskl do paměti:

"Laskavost je jako sníh, všechno, co pokryje, zkrásní."

L.K.