Jako poslušní pejsci drželi oficiální linii a byli vyklepaní strachem z toho, že by mohli odhalit režimu nepohodlná fakta....

Novinářské mlčení o průběhu masakru na pražské fakultě je dokonalou ukázkou charakteru a servility našich "elitních" pisálků. Událost, která otřásla celou společností a v níž zůstává spousta nevyjasněných otázek, je pro ně dávno uzavřenou záležitostí. 

Vrtat se v ní dnes pro ně nemá žádnou cenu a bojí se jí dotknout, aby se nedostali do problémů. 

Zkoumání každého jednotlivého detailu totiž hrozí skandálem. 

Jednou se vymluví na citlivost tématu, pak zase na ohledy vůči pozůstalým; po letech se dovídáme, že si vlastně nechtějí rozházet dobré vztahy s policejním prezidiem a milovaným Vítkem Rakušanem. 

Když se jim jakýmsi nedopatřením podaří odhalit zásadní informaci, která celou událost staví do zcela jiného světla, ze strachu z možných následků se raději nechají umlčet.

Z rozhovorů s dokumentaristkou i ex-dramaturgem z ČT je cítit zklamání z toho, že téměř nikdo z novinářské obce zatím neměl odvahu vrhnout se do skutečné investigativní práce a zabývat se nejasnostmi okolo tragédie, ale já vlastně nevím, čemu se oba diví. 

Copak si nepamatují, jak hned po události novinářská obec špinila každého, kdo si dovolil vyjádřit pochyby o oficiální verzi nebo jen chtěl znát odpovědi, co se to vlastně na fakultě stalo? 

Místo toho, aby sami pátrali a denně přinášeli vlastní zjištění, dehonestovali a udávali na policii lidi, kteří na síti zveřejnili svůj pohled na věc. 

Ve svých médiích nechali promlouvat takzvané "uznávané autority" typu Bohumila Kartouse, který zaníceně hovořil o tom, jak tito pochybovači ohrožují celou společnost šířením nedůvěry v policii a autority českého státu. 

Jak chcete v tak hysterické atmosféře dělat seriózní žurnalistiku?

Nevím, z čeho pan Štern odvozuje potřebu zachovat veřejnoprávní zpravodajství, když sám přiznává, že "redakci Reportérů ČT téma zásahu na FF UK vůbec nezajímá" a jiní novináři (jako paní Škopková) začali o tragédii na fakultě natáčet investigativní reportáže až poté, co ČT opustili. 

Když redakce ČT natočila rozhovor s matkou zabité studentky, ze "správné strany" novinářského tábora se ozvaly rozhořčené hlasy, že toto do veřejnoprávní televize nepatří, je to bulvarizace veřejného prostoru a hra s emocemi. 

Se stejnou zuřivostí reagovali na pokusy pátrat po rodinném zázemí vraha, jeho motivaci a zcela vážně bylo "doporučováno", abychom nezmiňovali ani jeho jméno! 

Jednou byla důvodem ochrana osobních údajů (!), jindy zase možná inspirace pro další vraždící maniaky. 

V jeden okamžik dokonce matka i sestra vraha údajně "po konzultaci s policií" vyhrožovala žalobou za "špinění dobrého jména rodiny" (!) jistému lokálnímu politikovi, který se v případu příliš vrtal. 

Nepamatuji, že by kterýkoliv masový vrah v minulosti požíval tak silné ochrany osobnosti ze strany médií, policie a jimi zpracované veřejnosti.

Z těchto i mnoha dalších indicií muselo být i pologramotnému presstitutovi jasné, že nemá co do činění s běžným kriminálním případem, ale že nitky vedou hodně vysoko. 

Než by vyvolali vlnu další vlnu nepříjemných otázek, raději některá fakta zamlčeli, aby se nedostali na tenký led a náhodou neodhalili cosi více. 

Pokud některé podezřelé detaily bijí do očí tak, že je nelze ignorovat, nesměle připustí, že šlo o selhání policie, i když to v kontextu události vůbec nedává smysl. 

Některá tato "selhání" byla v tomto případě tak zvláštně systematická a navazující na čin údajného pachatele, že spíše připomínají koordinovanou akci.

Kdekdo se podivuje nad "chybami" zasahujících policejních jednotek, jimž pachatel unikl doslova o vteřiny, nad neschopností zaměřit polohu jeho mobilu a nepochopitelnými rozpory ve verzích události, vypouštěnými na veřejnost. 

Nikdo nechce za žádnou cenu připustit, že nemuselo jít o selhání, ale o záměr.

Policejní manévry, odehrávající se v rámci cvičení zásahu proti aktivnímu střelci, probíhajícím ve stejném okamžiku ve vedlejší ulici (jak předvídavé!) je pro ně nesouvisející událost, i když právě ono cvičení mnohé osvětluje (mj. třeba uzavřené únikové cesty). 

Vypadá to, jako by na místě zasahovaly různé skupiny jednotek, které byly kýmsi záměrně mateny a přesouvány pokaždé jinam, než se nacházel střelec. 

Vyvolává to dojem, že každé jednotce byly poskytovány odlišné, ne-li protichůdné informace, aby se žádná z nich nedostala včas na místo a útok mohl být dokončen. 

Některé zprávy popisují, jak se jedni policisté spoléhali na práci těch druhých, zatímco ti druzí dostali zcela jiné rozkazy. 

Mnozí příslušníci, účastnící se cvičení se stejným scénářem o ulici vedle přiznávají, že měli po odvolání do "reálné" akce problém rozlišit, zda se jedná o skutečný zásah, nebo jen pokračování simulace. 

Je pak snadné tragédii svést na "policejní selhání", aniž by se někdo ptal, jestli vůbec bylo v moci policie včas zasáhnout.

Přiznané-nepřiznané policejní cvičení za rohem Filozofické fakulty, kde řádil střelec, se vůbec prolíná i jinými podivnostmi případu. 

Například (ne)schopností lokalizovat jeho mobil ve chvíli, kdy se ukrýval ve 4. patře univerzity, čímž se zaobírá jeden díl seriálu Jany Škopkové. 

První lokalizace totiž přivolanou jednotku posílala do Pařížské ulice, půl kilometru od fakulty. 

Otázka zní: čí mobil vlastně policii operátor hlásil jako přístroj podezřelého? 

Cvičení jednotek zásahového systémy bývají přece často koordinovány i s jinými institucemi - mj. s mobilními operátory. 

Byla to skutečně chybná lokalizace, nebo operátor pouze dle předchozí dohody zahlásil dohodnutou osobu - figuranta ze simulace z Pařížské ulice?

Není to žádná spekulace, když si přečteme, jak reagovali operátoři tísňové linky na první telefonáty o střelbě: 

"A to je nějaké cvičení, nebo je to doopravdy?" ptal se operátor ženy, která byla v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a ohlašovala střelbu. 

"Já nevím, jestli tam třeba nemají nějaké cvičení a nedostali za úkol psát SMSky na policii a on to třeba nějakým způsobem omylem nepíše vám," říkal ženě do telefonu. 

Je zcela zjevné, že operátoři na tísňových linkách měli o probíhajícím cvičení povědomí, jinak by takto nereagovali. 

Skrýt reálný útok za cvičení, aby zprvu nešlo rozlišit realitu od simulace, zpomalit tím reakci záchranných složek, načež tuto opožděnou reakci prohlásit za "selhání", je ideální způsob realizace státního teroru, který otřese společností.

Nejjednodušší způsob, jak provést útok pod falešnou vlajkou, je uspořádat vojenské cvičení, které simuluje právě ten útok, který chcete provést.
Kapitán Eric H. May, bývalý důstojník vojenské rozvědky americké armády

Opakované lhaní, překrucování faktů, neustále pozměňované verze průběhu události, přičemž nikdo nenese za nic odpovědnost - naopak: všichni zainteresovaní vytěžili ze svých "selhání" ještě větší prospěch. 

U akcí tohoto typu je to skoro tradice. 

Kolikrát jsme už toho byli svědky? 

Namátkou: po útocích z 11. září 2001, kdy odpovědní činitelé vlády, bezpečnostních složek a tajných služeb USA nikdy nenesli odpovědnost za svá "selhání" a smrt tisíců občanů při útocích na strategické objekty v New Yorku a Washingtonu. 

Všichni zůstali na svých místech, nikdo nerezignoval, nikdo nebyl odvolán, naopak získali ještě větší vliv a byly jim uděleny ještě rozsáhlejší pravomoci než dříve.

Druhou namátkou: po masakru v Izraeli ze 7. 10. 2003. 

Pamatujete, jak tehdy naivní média předvídala, že Netanjahu ponese důsledky a jeho politický pád je blízko? 

Ani náhodou. 

Stejně tak neponese nikdo odpovědnost u nás za "selhání" a hromadu mrtvých a zmrzačených z 21. 12. 2023.

Trefný je postřeh pana Šterna, když ironicky pochválil "PR marketing policie a Ministerstva vnitra, který jim vyšel znamenitě, neboť se jim před veřejností dokonale podařilo nejasnosti a rozpory kolem zásahu zakrýt tak, aby se nedostaly do povědomí natolik, aby to budilo pozornost, a aby se určitým osobám podařilo přežít." 

Jen bych doplnil, že až se nám celá skládačka poskládá dohromady, zřejmě zjistíme, že ony nejasnosti a rozpory byly vytvářeny záměrně, aby zakryly vinu a podíl na tragédii ze strany právě těchto zainteresovaných.

I když nová dokumentární série Jany Škopkové (Minisérie Vina) o událostech z prosince 2023 opomíjí některá důležitá fakta, přesto je to konečně první významný příspěvek o tragédii od profesionální novinářky a čtenářům doporučuji zhlédnout. 

Po 2,5 letech konečně vidíme některé autentické záznamy z pouličních kamer i policejní dokumentace, což se cení. 

Proč jsme se těchto záběrů za celou dobu nedočkali od novinářů, kteří se chlubili přístupem do policejních spisů? 

Jako poslušní pejsci drželi oficiální linii a byli vyklepaní strachem z toho, že by mohli odhalit režimu nepohodlná fakta.

K tématu pro připomenutí:

České 11. září plné náhod a omylů: Policejní cvičení, které se proměnilo v teror
Útok na pražské fakultě: Krizové cvičení systému NWO, druhé dějství
Orwellovské kýble nenávisti a teror myšlenkové policie ve jménu pravdy a lásky
Rubrika Stručně a jasně z období po událostech z prosince 2023 (čtěte odspodu stránky dle časové posloupnosti)

Zdroj