Kdo svolává davy a proč léta mlčel?
Demonstrace na pražské Letné, která se uskutečnila v neděli 15. listopadu 2026, se snažila vzbudit dojem masového vzepětí občanské společnosti. S názvem "Letná proti 4:36 – Ruce pryč od médií", postavila svou symboliku na hodině, kdy Sněmovna zákon schválila.
Taková kritika je však čistě účelová – v nočních a brzkých ranních hodinách se v dolní komoře hlasovalo v minulosti nesčetněkrát, včetně klíčových zákonů minulých vlád, a nikdy s tím žádný problém nebyl.
Podíváme-li se však na událost bez emocí a podrobíme-li ji kritické analýze, což se zatím nestalo, narazíme na celou řadu rozporů.
Od neověřitelných počtů účastníků přes značně selektivní paměť organizátorů a vystupujících umělců až po úplné ignorování evropské praxe i vlastních politických návrhů z minulosti.
Kdo svolává davy a proč léta mlčel?
Za nedělní akcí stojí spolek Milion chvilek pro demokracii v čele s Mikulášem Minářem.
Organizace se dlouhodobě prezentuje jako nestranný hlídací pes demokracie, její aktivita však vykazuje výraznou politickou selektivitu.
Zatímco vůči vládám Andreje Babiše dokáže spolek mobilizovat náměstí v řádu dnů, v období předchozí vládní koalice Petra Fialy zůstal spolek vůči i těm nejzávažnějším skandálům prakticky neaktivní.
Dvojí metr se naplno projevil například u korupční kauzy Dozimetr, která zasáhla vládní hnutí STAN.
Kolem tohoto případu postupně zemřelo pět lidí, přičemž řada z těchto úmrtí nastala za krajně podezřelých okolností.
Obviněný podnikatel Petr Adam spáchal krátce po razii sebevraždu, mediálního poradce Ondřeje Křivku srazilo auto při jízdě na kole a podnikatel Martin Horák, který dříve sháněl ochranku, zemřel v Dubaji po pádu z hotelového okna (a pak že se nemáme u Rusů co učit).
Ani tato série úmrtí, ani snahy některých soudců vyloučit se z projednávání případu (proč asi?) však Mikuláše Mináře nechaly ledově klidným.
Stejně vlažně spolek reagoval i na bitcoinovou aféru ministra spravedlnosti Pavla Blažka (ODS), kde se praly špinavé peníze z drogového byznysu, či na kroky předchozí vlády, která měnila pravidla volby mediálních rad a rozšířila koncesionářské poplatky i na chytré telefony a počítače, tedy v podstatě pro všechno obyvatelstvo.
Místo zaplněných náměstí si spolek vystačil s opatrnými prohlášeními na svém webu a vystupoval na akcích po boku tehdejšího premiéra.
Pro část veřejnosti tak organizace ztratila punc nadstranickosti a stala se spíše prodlouženou rukou současné opozice.
Neověřitelné statisíce, srovnání s Jacksonem a neprůhledné toky peněz
Organizátoři po skončení akce oznámili, že na Letnou dorazilo 350 až 450 tisíc lidí, a akci okamžitě označili za největší protest od roku 1989.
Toto číslo však nelze nezávisle ověřit.
Jak uvádí server NechciVolit.cz, pražská policie vlastní odhady počtu účastníků nezveřejňuje, a údaj o téměř půl milionu demonstrantů tak zůstává čistě nepodloženým tvrzením samotných pořadatelů a podle všech indicií značně nadsazeným.
Pohled na letecké záběry a rozestupy v jednotlivých sektorech včetně parkujících aut, autobusů, stromů, průchozích koridorů a sociálního zařízení přitom vyvolal značné pochybnosti o tom, zda se udávaný počet na danou plochu vůbec mohl vejít.
Pokud použijete měření plochy na Mapy.com a porovnáte to s fotografiemi, dostanete se maximálně na 112 000 m² čisté plochy.
Více než 200 000 lidí se tam tedy fyzicky nevešlo.
Výmluvné je v tomto ohledu srovnání s megakoncertem Michaela Jacksona v září 1996.
Jak tehdy informoval například portál iDNES.cz, na krále popu dorazilo na stejnou Letenskou pláň přibližně 120 až 130 tisíc diváků.
Dobové snímky ukazují jednolitou, neprostupnou masu lidí namačkanou tělo na tělo bez volných míst.
Tvrdit, že se na tentýž prostor při výrazně řidším rozestupu s transparenty a koridory vešlo téměř čtyřikrát více lidí než na Jacksona je tedy jen a jen zbožným přáním pořadatelů, které navíc naráží i na reálnou propustnost pražské hromadné dopravy.
Na Letenskou pláň nevede žádná trasa metra a hlavní nápor tak leží na okolních stanicích Hradčanská, Vltavská a Nádraží Holešovice, odkud lidé pokračují pěšky nebo tramvajemi.
Podle technických parametrů Dopravního podniku hl. m. Prahy pojme jedna plně obsazená souprava metra přibližně 1 400 cestujících, zatímco moderní článková tramvaj Škoda 15T uveze zhruba 200 lidí.
V nedělním víkendovém provozu jezdí metro v intervalu kolem 5 až 7 minut a tramvaje po 10 minutách.
I při maximálním vytížení a posílení spojů by přeprava 400 tisíc lidí z okolních stanic vyžadovala stovky zcela zaplněných souprav metra a kolem dvou tisíc tramvají.
Takový objem cestujících by v rozmezí dvou hodin před začátkem akce dokázal zcela paralyzovat nejen okolní stanice, ale kompletně celou dopravní síť hlavního města, což se při nedělní regulaci provozu v rozsahu odpovídajícím téměř půl milionu lidí zkrátka nestalo.
Otazníky visí i nad financováním samotného spolku a minulostí jeho šéfa.
Milion chvilek sice disponuje transparentním účtem u Fio banky, ten však podle informací na webu Milion chvilek slouží pouze k úhradě vybraných veřejných akcí.
Většina příjmů spolku (v řádu desítek milionů korun ročně) protéká přes darovací platformu na běžný, neveřejný účet, z něhož se hradí mzdy zaměstnanců, nájmy a běžný provoz.
Konkrétní pracovní smlouvy a výše mezd vedení či zaměstnanců přitom spolek odmítá zveřejňovat.
Sám Mikuláš Minář má navíc s neprůhledným utrácením milionových částek své bohaté zkušenosti.
Před sněmovními volbami v roce 2021 opustil čelo spolku, aby založil vlastní politické hnutí Lidé PRO.
Jak tehdy upozornily Novinky.cz, což je server Babišovi nepříliš nakloněný, jeho spolek PRO ČR vybral od dárců téměř šest milionů korun, které během několika měsíců do koruny utratil, aniž by se hnutí vůbec dostalo k volbám.
Projekt skončil fiaskem poté, co nedokázal sesbírat ani desetinu potřebných podpisů, a dárci se dodnes nedozvěděli ani náznakem, v čích kapsách jejich peníze zmizely.
Opojení mocí: Politická ultimáta a nereálné požadavky pod rouškou obrany médií
Ačkoliv byla akce oficiálně svolána na obranu veřejnoprávních médií před zrušením koncesionářských poplatků, na pódiu zazněly čistě politické požadavky směřující ke změně mocenských poměrů v zemi.
Zástupci spolku vyzvali nejen ke stažení mediálního zákona, ale také k odvolání předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury, k odebrání ministerstva obrany hnutí SPD a k okamžitému navýšení výdajů na obranu.
Právě požadavek na skokové pumpování dalších desítek miliard korun do armádního rozpočtu ukazuje naprostou odtrženost řečníků od ekonomické i personální reality.
V situaci napjatých veřejných financí naráží armáda především na vlastní limity a akutní nedostatek lidí.
Podle oficiálních přehledů Armády České republiky čítá celé vojsko zhruba 26 tisíc profesionálních vojáků a něco přes čtyři tisíce příslušníků aktivních záloh, tedy dohromady sotva 30 tisíc lidí.
S takto omezeným personálním stavem a pomalým tempem náborů se prostě nedají miliardy efektivně a smysluplně utratit, aniž by peníze skončily v předražených či nepromyšlených nákupech, s nimiž má naše armáda, přiznejme si to, bohaté zkušenosti.
Zajímavé je, že ze stupňujících se ultimát Milionu chvilek se tentokrát zalekly i samotné opoziční strany.
Politici tradiční opozice si totiž velmi dobře uvědomují, že Mikuláš Minář a jeho tým začínají přerůstat roli pouhých spojenců a začínají se chovat zcela nevypočitatelně jako nikým nevolený "nadparlament", který chce diktovat personální složení vlády i rozpočtové priority.
Pohled na zaplněnou pláň z pódia evidentně vyvolává u organizátorů silné opojení mocí – pocit, že potlesk davu jim dává vyšší legitimitu než řádné parlamentní volby.
To se možná hodí teď, ale do budoucna by to pro současnou opozici znamenalo problém.
Demonstrace se tak z roviny odborné debaty o modelu financování televize a rozhlasu definitivně přesunula do otevřené snahy přepisovat výsledky voleb nátlakem ulice, což v konečném důsledku děsí i ty politiky, kterým má celá akce oficiálně pomáhat.
Evropský standard versus český strašák
Hlavním argumentem demonstrantů bylo tvrzení, že zrušení poplatků a přechod na financování ze státního rozpočtu znamená automatické zestátnění a konec nezávislosti České televize a Českého rozhlasu.
Pohled do Evropské unie však ukazuje, že jde o zcela běžný model.
Podle přehledu středoevropské observatoře CEDMO financuje veřejnoprávní média primárně ze státního rozpočtu většina členských států EU.
Koncesionářské poplatky v minulých letech zrušily například Nizozemsko, Dánsko, Francie a Slovensko.
Ve Finsku a Švédsku pak funguje systém účelové daně.
Tvrdit, že přímé rozpočtové financování je neslučitelné s demokracií, by znamenalo označit většinu zemí Evropské unie za nedemokratické.
Miliardy bez kontroly NKÚ a dvojí metr ODS
S financováním veřejnoprávních médií úzce souvisí otázka kontroly jejich hospodaření.
Česká televize a Český rozhlas nakládají ročně s miliardami korun, přesto je nemůže kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ).
Důvodem je stávající znění Ústavy ČR a zákona č. 166/1993 Sb., které působnost NKÚ omezují pouze na hospodaření se státním majetkem a příjmy státního rozpočtu, kam se koncesionářské poplatky nepočítají.
Z hlediska veřejné kontroly jde o paradox vyjádřený stručně "drž hubu a plať".
Občané mají zákonnou povinnost platit, často vymáhanou exekutory, ale nezávislý ústavní orgán nemůže prověřit hospodárnost a efektivitu vynaložených prostředků.
V porovnání s komerčními stanicemi, jejich podílem na trhu, a především personálním obsazením je ČT právem považována za černou díru na peníze.
Zarážející je v této souvislosti také postoj dnešní opozice, zejména ODS, která vládní návrh ostře kritizuje jako útok na demokracii.
Byla to přitom právě ODS, kdo v srpnu a listopadu 2009 přišel s téměř totožným návrhem.
Jak tehdy informoval deník Lidovky.cz, ODS ve svém programu navrhovala úplné zrušení koncesionářských poplatků a jejich nahrazení přímým financováním ze státního rozpočtu.
Tuto myšlenku navíc léta vehementně prosazoval i někdejší předseda Senátu za ODS a miláček liberálních davů Jaroslav Kubera.
Jak připomíná například portál Echo24.cz, Kubera opakovaně označoval poplatky za nesmyslnou daň a otevřeně volal po jejich zrušení a převedení veřejnoprávních médií přímo pod státní rozpočet, aby se jejich hospodaření konečně dostalo pod standardní veřejnou kontrolu.
To, co bylo v podání ODS i samotného Jaroslava Kubery prezentováno jako rozumná reforma a úspora pro občany, je dnes týmiž politickými kruhy označováno za ohrožení svobody.
Morální majáky z pódia a jejich normalizační minulost
Zcela zákonitě, jak například příliv nebo odliv, objevují se na těchto demonstracích mnozí naši umělci.
Snad aby se připomněli.
Sportovci, v čele s Dominikem Hokejkou Haškem tentokrát chyběli.
Z pódia tak slyšíme tisíckrát slyšené morální lekce většinou od lidí, kteří by při troše sebekritického myšlení měli spíše zalézt do nejbližšího kanálu.
Právě zde se totiž naplno projevuje historická amnézie.
Řada z těch, kteří dnes nejhlasitěji varují před návratem totality, se v 70. a 80. letech minulého století s komunistickým režimem bez větších problémů sžili a naplno využívali nadstandardních výhod, které tehdy režim loajálním umělcům poskytoval.
Symbolem této éry se stala takzvaná Anticharta z ledna 1977.
V pražském Národním divadle a Divadle hudby tehdy režim shromáždil špičky kulturní obce, aby v přímém televizním přenosu odsoudily Chartu 77 a vyjádřily loajalitu normalizačnímu socialismu.
Pod provolání "Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru" připojilo svůj podpis přes 7 000 umělců, včetně mnoha dnešních morálních autorit (například Zdeňka Svěráka, který se za svůj podpis později omluvil).
Řada umělců také v období normalizace ochotně vystupovala na režimních estrádách, festivalech politické písně či spartakiádách anebo přímo v ideologických seriálech typu Okres na severu a Třicet případů majora Zemana či ve filmech velebících naši neohroženou armádu, jako byly snímky Přitažlivost výšky nebo Copak je to za vojáka.
Zajistili si tak klidnou a výnosnou kariéru, ačkoliv bolševická propagace z řady tehdejších filmů a seriálů doslova čišela na sto honů.
O to bizarnější pak bylo sledovat listopad 1989.
Z drtivé většiny umělců, kteří ještě pár měsíců předtím bez mrknutí oka veřejně chválili režim a brali státní ceny, se doslova přes noc stali nejkovanější "disidenti" a bojovníci za svobodu.
Tuto proměnu ale většina z nás v těchto euforických dnech přehlédla, anebo si řekla, že "čo bolo, to bolo".
Fakt je ten, že rychlost ve změně dresů byla bleskurychlá.
Typickým dokladem tohoto pokrytectví se stal postoj k herečce Jiřině Švorcové.
Ta sice zůstala až do smrti přesvědčenou komunistkou a tváří normalizační kulturní politiky, jako předsedkyně Svazu českých dramatických umělců však v 70. a 80. letech opakovaně intervenovala na nejvyšších místech a řadu svých kolegů vytáhla ze závažných politických i profesních malérů.
Jakmile se však v roce 1989 otočil vítr, právě mnozí z těch, kterým dříve zachránila kariéru, se k ní okamžitě otočili zády a začali na ni veřejně plivat.
O to více vyniká skutečná odvaha těch nemnoha tvůrců, kteří se před komunistickou mocí nesklonili a odmítli se na normalizační frašce podílet.
Mezi ty, kteří podpis Anticharty odmítli nebo stáli v otevřeném disentu, patřili například Vladimír Mišík, Jiří Suchý, Marta Kubišová, Karel Kryl, Jaroslav Hutka či Vlastimil Třešňák, herci Luděk Munzar, Ivan Vyskočil, Pavel Landovský, Ilja Racek, Vlasta Chramostová nebo členové brněnského Divadla Husa na provázku.
Právě tito lidé platili za svůj postoj zákazy činnosti, výslechy Státní bezpečnosti nebo nuceným exilem.
Jejich skutečná občanská statečnost v době, kdy hrozilo reálné pronásledování, zákaz činnosti nebo přímo kriminál, tvoří ostrý kontrast k dnešnímu pohodlnému aktivismu na zaplněných náměstích.
Nedělní Letná nepřinesla věcnou debatu, ale přehlídku zveličených čísel a krátké paměti.
Současná vláda si však před Mikulášem Minářem na zadek nesedne – mandáty se nerozdávají na pláni, ale v řádných volbách.
Hysterie kolem údajného ohrožení nezávislosti ČT a ČRo navíc neobstojí ani při pohledu na jejich vysílání.
Obě média se dávno změnila v názorovou bublinu, která dlouhodobě straní jednomu politickému proudu.
Přechod na průhledné rozpočtové financování pod kontrolou NKÚ tak není útokem na svobodu slova, ale nutným krokem k tomu, aby veřejnoprávní média konečně začala sloužit všem občanům, nejen hrstce aktivistů.
Q.S.
Chapadla tzv. "občanské společnosti" jsou dobře organizovaný, koordinovaný a promazaný stroj.
Nabalují na sebe společné ekonomické a mocenské zájmy jednotlivců se strukturou nadnárodního řízení a propagandy.
Za asistence "českých" vlád se jim v uplynulých 30 letech podařilo provést totální indoktrinaci českého vzdělávacího systému, za který by se nemuseli stydět ani němečtí nacisté mezi lety 1933-1945.
Faktem je, že dnešní sorosjugend sice nerozbíjejí výkladní skříně židovských obchodů, ale plivou na důchodce, uráží pamětníky a aktivně podporují devastační procesy evropské kultury a ekonomiky.
Finální výsledek probíhajících procesů bude časem srovnatelný s následky 2.světové války...
Jen na okraj bych ještě rád zmínil, že požadavkem listopadu 1989 bylo také odpolitizování českých škol, vzdělávacího systému...
Život je kruh... v tomto případě spirála.
Zbývá jen otazník - Kde je to poučení z minulosti, o kterém se pořád dokola mluví?
Asi víme kde....