Když se „vlast“ stane kulisou a „povinnost“ nástrojem moci, vzniká jedna z nejkrutějších forem otroctví: otrok si myslí, že je hrdina
Na válce není nejděsivější jen smrt. Smrt je její konečný účet, její nejviditelnější podoba. Ale ještě hlubší hrůza se ukazuje ve chvíli, kdy je člověk donucen umírat za příběh, který už není pravdivý.
Řekne se mu: běž a bojuj za vlast.
Za zemi. Za národ. Za rodinu. Za čest. Za budoucnost.
Tohle jsou slova, která mají skutečnou váhu, protože sahají do míst, kde člověk není jen jednotlivec, ale syn, otec, soused, dědic nějaké paměti a obyvatel nějakého domova.
Jenže právě proto jsou tahle slova tak snadno zneužitelná.
Když se "vlast" stane kulisou a "povinnost" nástrojem moci, vzniká jedna z nejkrutějších forem otroctví: otrok si myslí, že je hrdina.
Tohle není nový mechanismus.
Za Františka Josefa šli chlapi umírat za císaře, kterého nikdy nepotkali, za říši, jejíž zájmy často neměly s jejich konkrétním životem nic společného.
Bylo jim řečeno, že jde o korunu, čest, vlast, povinnost.
Ve skutečnosti byli často jen těly přesouvanými po mapě podle vůle lidí, kteří sami v zákopech neleželi.
První světová válka tenhle podvod občas odhalila až nesnesitelně jasně.
Když se o Vánocích vojáci z opačných zákopů potkávali, mluvili spolu, zpívali, vyměňovali drobnosti a na okamžik v sobě zase viděli lidi, rozpadla se celá válečná metafyzika.
Ten muž naproti nebyl démon.
Byl to otec, syn, manžel, kluk z vesnice, člověk se zimou v kostech a strachem v očích.
Neměli spolu žádný osobní spor.
A přesto se po návratu rozkazu znovu začali zabíjet.
Tady je jádro civilizační choroby: člověk často nezabíjí proto, že by sám od sebe chtěl zabíjet.
Zabíjí proto, že pán poručil.
Protože hierarchie promluvila.
Protože stát, koruna, režim, velení nebo ideologie byly postaveny výš než vlastní svědomí.
Člověk se naučil věřit rozkazu víc než tomu, co sám cítí jako pravdivé.
A právě tady se historický obraz potkává s dneškem.
Ukrajina dnes neukazuje jen tragédii konkrétní války
Ukazuje i tragédii vyprázdněného národního státu.
Státu, který je navenek prezentován jako vlast, ale fakticky se stále víc podobá reklamnímu štítu, geopolitickému nástroji a válečnému provozu cizích zájmů.
Ukrajinskému občanovi je řečeno, že bojuje za Ukrajinu.
Jenže otázka zní: za jakou Ukrajinu?
Za skutečný národní stát Ukrajinců, nebo za jeho mediální obraz?
Za domov vlastních lidí, nebo za konstrukci, v níž se potkávají zájmy domácí mocenské vrstvy, západní geopolitiky, zbrojního průmyslu, finančního kapitálu a strategických plánovačů?
Ukrajina se stala živým testovacím polygonem.
Ne cvičištěm, ne simulací, ale reálným bojištěm, kde se v přímém přenosu ověřují drony, protidronové systémy, elektronický boj, satelitní průzkum, logistika, software, nové zbraňové systémy a nové válečné doktríny.
Dronová válka přepsala vojenské myšlení posledního století.
To, co se tam dnes naučí štáby, zbrojovky a analytici, se zítra může hodit jinde.
Proti Rusku, proti Číně, v dalších konfliktech, v dalších zónách zájmu.
Jenže tahle laboratoř má lidský materiál.
Občan se v takovém uspořádání nestává hrdinou, ale živnou půdou cizí prosperity.
Jeho práce, poslušnost, daně a nakonec i krev se mění v materiál, ze kterého roste něčí moc, něčí byznys, něčí strategická výhoda.
Říká se mu, že slouží vlasti.
Ve skutečnosti často jen hnojí půdu, na které sklízí někdo jiný.
Pánové nepotřebují jen jeho práci.
Nepotřebují jen jeho mlčení.
V krajním okamžiku potřebují i jeho tělo.
Jeho život se stane hnojivem jejich prosperity, jeho smrt položkou v účetnictví jejich budoucí moci.
A aby se ta věta nedala vyslovit nahlas, přeloží se do jazyka cti, vlasti a hrdinství.
Když pán zavolá, otrok má pohnojit jeho svět vlastním životem
Má konkrétní těla.
Konkrétní rodiny.
Konkrétní muže, kteří nechtějí zemřít za abstraktní strategii.
Má děti bez otců, ženy bez mužů, rodiče bez synů.
Má lidi, kterým stát říká: je to tvoje vlastenecká povinnost.
Jenže čím víc stát potřebuje lovit vlastní občany pro válku, tím víc se odhaluje otázka, zda jsou ještě občané, nebo už jen majetek státu.
Nejkrutější forma otroctví není ta, kdy člověk ví, že je otrokem.
Nejkrutější je ta, kdy mu otroctví přeloží do řeči cti.
Tohle není útok na obyčejné Ukrajince.
Právě naopak.
Oni jsou největší obětí.
Ne západní rozpočty.
Ne politické reputace.
Ne strategické kalkulace.
Konkrétní lidé nesou cenu za příběh, který jim někdo vypráví jako jejich vlastní, zatímco za jejich zády se počítají kontrakty, testují systémy a plánují další tahy.
Západní mediální rámec přitom potřebuje Ukrajinu jako čistý symbol.
Jako jednoznačné dobro.
Jako zemi, která bojuje za nás všechny.
Ten obraz má obrovskou mobilizační hodnotu.
Umožňuje posílat peníze, zbraně, politickou podporu.
Umožňuje umlčovat pochybnosti.
Umožňuje morálně vydírat každého, kdo se ptá, komu tahle válka vlastně slouží a kdo za ni platí nejvyšší cenu.
Do toho obrazu se nevejde ukrajinská korupce, oligarchické struktury, závislost na zahraničních patronech, nucená mobilizace ani temné vrstvy ukrajinské nacionalistické paměti.
Nevejde se tam UPA, Bandera, Azov, Volyň, polská historická bolest.
A najednou je vidět zvláštní dvojí metr: národovectví v Evropské unii je líčeno jako podezřelé, zpátečnické a extremistické, zatímco na Ukrajině se z něj stává ctnost, odvaha a charakter.
Nezměnil se princip.
Změnila se jeho použitelnost.
Když nacionalismus překáží globálnímu liberalismu, je démonizován. Když mu slouží, je posvěcen
A tady se vracíme k tomu starému chlapovi v uniformě, kterému kdysi řekli, ať jde bojovat za císaře.
Moderní verze je technologičtější, mediálnější, sofistikovanější, ale princip zůstává stejný.
Pánové vytvoří svět, obyčejný člověk v něm poslušně žije, bere drobné výhody za mlčení, nechá si vysvětlovat, co je správné, co je vlast, co je čest, co je povinnost.
A pak jednou přijde den, kdy mu tentýž svět řekne: teď běž zemřít.
A on zjistí, že celou dobu nebyl svobodným občanem.
Byl dobře krmenou rezervou.
Tohle je možná nejtvrdší apel.
Člověk, který celý život jen konzumuje svět tak, jak mu ho servírují páni, se nemá divit, že jednoho dne bude tím světem použit.
Když jen přijímá politiku, kulturu, média, režim a systém jako hotovou věc, když se spokojí s držhubným v podobě pohodlí, zábavy, kariéry, hypotéky a malých jistot, pak se vzdává spoluúčasti na tvaru světa.
A svět, který člověk netvaruje, si ho nakonec přetvaruje pro sebe.
Buď svět formuju, nebo si mě svět přeformuje pro vlastní účely
Válka je okamžik, kdy se to ukáže v nejnahatější podobě.
Dokud je mír, pánové chtějí poslušnost, práci, daně a ticho.
Když přijde válka, chtějí tělo.
A člověk, který celý život trénoval poslušnost, najednou zjistí, že neumí říct ne ani ve chvíli, kdy mu poslušnost bere život.
Ukrajina je v tomto smyslu obrazem budoucnosti.
Ukazuje, kam může dojít stát, který si ponechal rituály národní suverenity, ale ztratil její obsah.
Má hymnu, vlajku, prezidenta, armádu, hesla a patos.
Ale pod tím vším se vtírá otázka: slouží ještě vlastním lidem, nebo se stal operačním prostorem cizí strategie?
A právě zde se obnažuje i perverznost současné hodnotové rétoriky Západu. Evropská unie a širší západní svět mluví jazykem demokracie, humanismu, lidských práv a důstojnosti člověka.
Jenže ve chvíli války se ukazuje, jak snadno se tahle slova mohou změnit v kulisu.
Podpora režimu zatíženého korupcí, oligarchickými vazbami, nucenou mobilizací a temnými historickými symboly je pak vydávána za čistý morální imperativ.
Jako by stačilo říct "bráníme hodnoty" a všechno ostatní přestalo existovat.
Jenže právě válka vedená ve jménu humanistických hodnot může být jejich nejhnusnější karikaturou.
Člověk je v ní oslavován jako hrdina, zatímco je fakticky používán jako materiál.
Národ je opěvován jako subjekt dějin, zatímco je testován jako prostor.
A občan, kterému se tleská za odvahu, se může stát užitečnou laboratorní krysou: bytostí, na které se ověřuje budoucí válka, budoucí technologie, budoucí strategie a budoucí obchodní modely.
Ukrajincům se říká: umírejte, jste hrdinové
Ve skutečnosti jim ale systém často říká něco mnohem chladnějšího: vydržte ještě chvíli jako lidská infrastruktura našich plánů.
Potřebujeme vaše těla, vaši bolest, vaše mrtvé, váš národní mýtus.
Potřebujeme vaše zákopy jako laboratoř, vaši krev jako data, vaši smrt jako investici do příštího konfliktu.
A aby to neznělo tak odporně, přeložíme to do rituální řeči: sláva hrdinům, sláva Ukrajině.
Možná je největší otázka dneška tato: kdy je obrana vlasti skutečnou obranou vlasti, a kdy už je jen poslední lží státu, který své lidi používá jako materiál?
A možná ještě hlubší otázka zní: proč člověk tak snadno slouží pánům, i když někde uvnitř ví, že to, co po něm chtějí, není jeho pravda?
Protože jestli existuje nějaký skutečný úkol svobodného člověka, pak je to tenhle: nenechat si vlastní svědomí nahradit rozkazem.
Nenechat si vlastní domov nahradit sloganem.
Nenechat si vlastní život přeložit do jazyka cizího zájmu.
Jinak se jednoho dne probudíš a zjistíš, že pán zavolal.
A že ty už dávno stojíš v řadě.
Q.S.
Člověk, který odmítá vidět realitu, bude do ní uveden skrze krev, pot a slzy....
V utrpení mu bude dána možnost odloupnout slupky a sejmout pásky z očí a uší...
Všimněte si, jak jsou oči a uši těchto lidí zavřené ke všemu, co jim může pomoci, k jakékoli změně z navyklého rutinního uvažování.
Nevidí a neslyší, protože nechtějí vidět a slyšet.
Krusty, jimiž nechali obrůst svá srdce jim nedovolí vnímat nebezpečí, která k sobě pouští...
Poslední možností je kladivo, jehož úder rozlomí svírající krunýř.