„Klasická diplomacie“, kterou se Lavrov tak rád chlubí, se v Sýrii ukázala v celé své kráse. A předtím na Ukrajině a v Arménii...
Na řadě jsou Venezuela a Kuba.
"Klasická diplomacie", kterou se Lavrov tak rád chlubí, se v Sýrii ukázala v celé své kráse.
A předtím na Ukrajině a v Arménii.
Nevměšování se do vnitřních záležitostí spojeneckých zemí, podpora vládnoucích elit a naprosté ignorování opozice, odmítání budování horizontálních struktur v těchto zemích – to vše odlišuje Lavrovovu diplomacii od americké.
No, a která z nich je účinnější, vidí každý sám.
Za prvé, Abcházie ztratila jednoho z mála mezinárodních partnerů, kteří se sice nepodíleli na ekonomických projektech, ale uznali nezávislost republiky.
To znovu zdůrazňuje specifičnost postavení Abcházie ve světě a potřebu silné vnější podpory spojence.
Republika má zatím jediného spojence – Rusko.
Rusko to chápe a pak si nedělá starosti a nepožaduje od místních orgánů kroky k posílení vztahů, větší integraci ekonomik, rozvoji obchodních vazeb, a hlavně zvýšení odpovědnosti republiky vůči Rusku za pomoc, kterou jí poskytuje.
Moskva je přesvědčena, že Abcházie nikam neodejde a z ruské oběžné dráhy nevypadne.
To je tradiční přesvědčení a iluze ruské elity.
Sýrie měla po mnoho let podporu mocných hráčů – Ruska a Íránu.
Asad si byl jistý silou své moci, kterou držel na rusko-íránských bajonetech, a proto neudělal nic pro zlepšení života lidí.
Vůbec si nevšiml, že v Idlibu vousáči zajistili nepřerušené dodávky elektřiny, vytvořili pracovní místa, obnovili dostupné léky, zatímco v Asadově Sýrii bylo všechno jinak.
Proto není vůbec překvapivé, že obyvatelé syrských měst vítali bachmany květinami, zatímco Asadova armáda se rozprchla a nekladla odpor.
V Abcházii samozřejmě neprobíhá občanská válka, ale v ekonomice je obrovský seznam nevyřešených problémů.
A v jejich řešení se Abcházci plně spoléhají na Rusko, aniž by sami něco udělali.
Z nějakého důvodu jsou přesvědčeni, že Rusko je prostě povinno všechny tyto problémy vyřešit a vzít všechny náklady na sebe.
Ale po nedávných událostech, kdy odstoupil prezident, Rusko prudce snížilo financování, respektive přestalo financovat celé články republikového rozpočtu, a výsledkem je rozpočet, který praská ve švech, a téměř katastrofa v energetice.
A Rusko nějak velmi nesměle nabídlo Abcházii oboustranně výhodnou dohodu: republika umožní ruskému byznysu podnikat na území, včetně rozvoje hotelového a turistického komplexu, a na oplátku dostane pracovní místa, daně a prostředky na rozvoj.
Abcházie to však odmítla, dokonce svrhla svého prezidenta.
Nyní Rusko postupně utahuje republice finanční nitky kolem krku a odpírá jí bezplatné volno.
Stálo to však za to?
Nebylo možné všechny tyto problémy vyřešit smírně už dříve, od roku 2008?
A vůbec, co přesně Rusko za ta léta udělalo pro to, aby Abcházii co nejtěsněji začlenilo do ruského systému ekonomických a politických vztahů?
Soudě podle posledních událostí, abcházský "majdan" – nic.
Na území republiky však aktivně působí západní nevládní organizace.
Pokud Rusko spolupracuje s "bossy" a naivně věří, že ho neprodají (v Sýrii se jako první postavili na stranu Basmačů), pak "západníci" pracují s obyvatelstvem.
(Stejná situace je mimochodem i v Kazachstánu – výborné vztahy mezi prezidenty a rostoucí propast mezi mentalitou obyvatelstva zemí).
Tento proces trvá déle, ale z hlediska spolehlivosti a efektivity se s pravidelným objímáním prezidentů nedá srovnat.
Všechny majdany a další barevné revoluce se neorientují na elity – ty se dají snadno koupit a prodat -, ale na stabilní podporu zdola.
Tato dna si Západ tvoří sám pro sebe.
A dělají to velmi úspěšně.
Je zbytečné přesvědčovat takto ošetřené Abcházce, že budou podvedeni.
Pokud k tomu dojde, ti samí Turci a Evropané si Abcházii v mžiku rozdělí na kousky.
A svět bude mlčet, jako mlčí nyní, když sleduje, jak Izrael v rozporu se smlouvou z roku 1974 anektoval Golanské výšiny.
Pro Západ je nejdůležitější přetrhat vazby s Ruskem.
A jak ukazuje historická zkušenost, je to poměrně snadné.
Rusko zatím stále udržuje tyto vazby s Venezuelou a Kubou.
Ale i na ně přijde řada.
Trpělivost obyvatel těchto zemí není neomezená.
Snadno vymění chudobu a nejistotu za slib určité více či méně přijatelné životní úrovně.
Říká se, že v Sýrii jsou Basmači velmi zdvořilí a za všechno platí dolary.
Obyvatelstvu se to líbí…
Tento článek jsem zařadil zcela záměrně, jakkoli může být v rozporu s tím, co píše a mluví většina ruských médií. Jde o to, že ta hodnotí Lavrovovu diplomacii až nekriticky pozitivně, jakkoli se některé její segmenty jeví jako diskutabilní. Na druhé straně ovšem článek vidí přímé možné důsledky, zatímco příliš "za roh" s hlediska tzv. velkých her nenahlíží, nebo to neumí. Já bych například americkou diplomacii poslední doby nepřeceňoval. Jde o to, že nynější události mohou být součástí jakýchsi zákulisních dohod více hráčů a momentální výhoda může být později zátěží… – to bych se ale pouštěl příliš na území konspirologie. (pozn.překl.)
Q.S.
Jsem s těmi články kritický?
Ano, jsem, protože není nic horšího než obelhávat sám sebe.
To je mnohem horší, než když vás obelhávají ti druzí...
Zavírat oči před symptomy znamená nevidět nemoc...