„…lépe je mluvit nadarmo než mlčet před osudem ještě pořád odvratitelným“

Epištola k sudetským Němcům

Dnes události nastupují tak rychle, že to, co píši teď, může být zítra nebo pozítří povídáním už zbytečným; ale cítím, že lépe je mluvit nadarmo než mlčet před osudem ještě pořád odvratitelným.

Nemám práva ani moci, abych v této chvíli čímkoliv přispěl k řešení sudetoněmecké otázky; ale jako každý Čech, jako každý Evropan mám právo položit jinou, daleko obecnější a daleko prostší a jednoznačnější otázku: Chcete válku, nebo mír?

Ani ta válka, ani ten mír se netýkají jenom vás; jsou věcí celé Evropy a celého lidstva.

Tuto otázku klade dnes celý svět také někomu jinému, aby na ni jasně a definitivně odpověděl; ale máme, pokud na nás jest, nejvážnější důvody ptát se také přímo a osobně vás, lidí z Kadaně a Liberce, lidí z Krnova nebo Trutnova nebo kdekoliv jinde stojí krov vaší rodiny: chcete vy, vy sami za sebe, vy podle svého vlastního rozumu a srdce – chcete válku, nebo mír?

Můžete tu otázku opáčit a položit ji nám druhým.

Bez váhání vám odpovím za všechny Čechy i Slováky, za všechny Evropany: že chceme mír. Tak samozřejmá je obecná jednomyslnost v této věci, že se cítím v právu říci to za nás za všechny: chceme mír pro sebe, pro celou Evropu, pro celý lidský svět; chceme mír pro své děti i pro generace budoucí.

Snad budeme my, snad bude celá Evropa donucena bránit se proti porušení míru; ale jedna věc je a bude pro všechny věky jasná, děj se co děj: že v hrozícím konfliktu ta strana, do níž náležíme, válku nechtěla.
Věřím pevně, že by také mezi vámi bylo moc málo těch, kteří by rovnou řekli: Ano, já chci válku.

Snad víc by se našlo těch, kdo by odpověděli: Raději válku nežli dosavadní stav.

Taková odpověď by byla vytáčkou; ten dosavadní stav nebyl a není něco definitivně uzavřeného; vyvíjel se po tisíc let a jeho podstatná, pro vás jenom příznivá změna byla už a je opravdu na dosah ruky.

Naproti tomu válka je něco, co by se nedalo zastavit ani vzít zpátky; těm miliónům mrtvých byste už život nevrátili.

Tady není jenom volba mezi něčím lepším a horším, nýbrž mezi skutečnostmi napravitelnými a nenapravitelnými.

Netřeba se divit, že snad leckoho z vás doposud ani ve snu nenapadlo, že by se případná válka mohla skončit jinak než vítězstvím režimu, se kterým jde jeho srdce; to je koneckonců věc přirozená lidské duši, – my také nechováme ani nejmenší pochybnosti o tom, kdo by byl vítězem v takové konflagraci; ale asi si to představujeme my a vy právě obráceně.

Bylo by asi bezúčelné chtít se předem přehádat o tom, co se má stát; ale zanechme aspoň na okamžik dohadů, ve kterých jste stejně laici a k tomu ještě jednostranně informovaní, a připusťte si ve skrytu druhou možnost: že to ten stát, který nechci jmenovat, prohraje; a ta prohra, na to můžete vzít jed, bude národní katastrofou.

Myslete na tu pohromu a její další důsledky jako na pouhou možnost; a pak znovu se před svým svědomím a láskou k svému národu rozhodněte, jste­‑li pro válku, nebo pro mír.

A nemyslete si, že na vaší odpovědi, vy němečtí jednotlivci z Českého Krumlova nebo Karlových Varů nebo Šumperka, nezáleží a že to, co se stane, stane se z vůle dějin.

Ne.

Bude to vaše vůle – nebo vaše vina, jak se to vezme; ale byla by to vůle nebo vina strašlivá, a vy, vaše města a vesnice, by si ji odnesly nejvíc.

Tentokrát by se bojovalo na německé půdě; déle než sto let neudělal váš národ tuhle zkušenost – a dnes, to víte, vypadá válka jinak; tomu se říká pokrok vzdělanosti.

Dnes nevypovídají válku jenom hlavy státu, nýbrž národy; a jeden každý z vás představuje ten národ.

Není to jen vaše právo, je to vaše povinnost tu otázku si položit a hledat na ni konečnou odpověď.

Řeknu upřímně, nedovedu si ani představit tvář člověka, který by řekl: Já chci válku.

Ale chcete­‑li mír – a s tím se neobracím k stranám nebo k vůdcům, nýbrž k lidem soukromým, jako jsem sám; chcete­‑li opravdu mír, mír pro sebe a své děti, mír pro svůj národ, který milujete, – stačí.

Potom se domluvíme.

Pak už, ať nás cokoliv dělí, budeme mít něco společného, co budeme každý ze své strany podpírat: budeme mít společnou vůli k míru.

Pak už se z nás i vás stanou spolupracovníci, – nejenom na vašem přírodou a dějinami společném sudetském koutě, ale na míru světa.

A na záchraně miliónů krásných lidských životů.

Ti, kdo by padli – ať by to byl Australan nebo Němec –, mají také nějaká práva, nemyslíte?

Karel Čapek: Epištola k sudetským Němcům, Lidové noviny, 18. září 1938, s. 3˗4.

Karel Čapek napsal svůj text v září 1938, pouhých dvanáct dní před podpisem Mnichovské dohody.

Jeho slova, která se obracela k sudetským Němcům, byla prorocky varovná.

Promlouvají však přes propast času i k nám.

Ke svědomí každého z nás…

L.K.