Mangold
Mangold (Beta vulgaris), listovou zeleninu, najdeme dnes na pultech obchodů či na farmářských trzích poměrně zřídka. Patřil přitom po tisíciletí k základům evropského jídelníčku i lidového léčitelství, než jej v 17. století vytlačil špenát. První písemné zmínky o mangoldu pocházejí již z 9. století př. n. l. z Mezopotámie. Podle legend rostl i ve visutých zahradách Semiramidiných. Ve starověku byl také běžnou stravou Řeků a Římanů. Zmiňuje se o něm Aristoteles, později jej podrobně popsal Plinius Starší ve své práci Naturalis Historia.
V období Římské říše se pěstoval v celé oblasti Středomoří a přezdívali mu "římská kapusta" či "egyptský špenát".
Ve středověké Evropě byl hojně pěstován až do konce 16. století.
Podle některých pramenů v době hladomoru v Irsku v letech 1845˗1852 mangold představoval jednu z plodin, která pomáhala lidem přežít…
V Herbáři aneb bylináři Petra Ondřeje Mathioliho jej najdeme pod dobovým názvem manholt bílý a manholt červený, podle barvy řapíku a listů.
Mathioli ve svém slavném díle vyzdvihoval především léčivé účinky této zeleniny – doporučoval ji na pročištění krve a jater a jako močopudný prostředek: "šťáva z manholtu v nápoji žene na moč a léčí žloutenku."
Vysadíme-li mangold na zahradě, získáme nutričně bohatou potravinu, která prospěje našemu zdraví a významně obohatí náš jídelníček.
Je cenným zdrojem vápníku, draslíku, hořčíku, železa, zinku, selenu, vitaminů skupiny B, vitaminu C, A, a především pak vitaminu K.
Jediná porce vařeného mangoldu dokáže pokrýt čtyř až pětinásobek (400–500 %) doporučené denní dávky tohoto vitaminu.
Vitamin K reguluje srážlivost krve a brání usazování vápníku v cévách (kalcifikaci), a chrání tak před infarktem a kornatěním tepen.
Mangold obsahuje rovněž vysoké množství přírodních dusičnanů a draslíku; dusičnany se v těle mění na oxid dusnatý, který uvolňuje a rozšiřuje cévy, což vede ke snížení krevního tlaku.
Díky vysokému obsahu antioxidantů luteinu a zeaxanthinu podporuje zdraví očí a chrání sítnici před poškozením modrým světlem z monitorů a telefonů.
Mangold obsahuje také rutin a kvercetin, které zlepšují pružnost cév.
Pravidelná konzumace mangoldu napomáhá také k udržení stálé hladiny cukru v krvi.
Vzhledem k vyššímu obsahu kyseliny šťavelové by však měli být obezřetní lidé s ledvinovými kameny.
Příprava jídel z mangoldu je jednoduchá a rychlá.
Upravujeme ho podobně jako špenát, jen je třeba zpracovávat odděleně listy a řapíky, které jsou tužší.
Tepelná úprava listů mangoldu trvá velmi krátce – zhruba 5 minut, řapíky připravujeme o něco déle.
Nejlépe chutná klasicky připravovaný jako špenát: krátce orestovaný na cibulce, s česnekem a vejcem anebo s přidanou smetanou.
Listy můžeme jíst i zasyrova, lze z nich připravit pesto nebo je přidávat do polévek, k těstovinám či do nich zabalit mleté maso…
Lahodné je také smoothie:
2 listy mangoldu
1 banán
1 jablko
1 lžíce citrónové šťávy
150 ml studené vody (kokosové vody nebo mandlového mléka)
Pokud vyzkoušíte mangoldový slaný koláč z listového těsta, stane se nepochybně vaším oblíbeným rodinným receptem:
Pět hrstí nasekaných listů mangoldu orestujeme na dozlatova osmažené cibulce.
Směs necháme krátce vychladnout a poté do ní vmícháme dvě syrová vejce, prolisovaný česnek, sůl, pepř a nadrobený balkánský sýr.
Na první plát listového těsta naneseme náplň, překryjeme ji druhým plátem a potřeme rozšlehaným vejcem.
Pečeme dozlatova zhruba 30 minut.
Mangold najde uplatnění i v domácí kosmetice.
Připravit z něho můžeme pleťové tonikum: nasekáme 2 lžíce čerstvých listů mangoldu, zalijeme je 3 dl čistého vysokoprocentního lihu a necháme směs 14 dní louhovat na teplém místě.
Poté scedíme a zředíme destilovanou vodou.
Tonikum čistí a vypíná unavenou pleť.
Odvar z mangoldu prospívá také vlasům, jak uváděl ve svém Herbáři jižPetr Ondřej Mathioli.
Mangold si bezesporu zaslouží vrátit na místo, které mu po tisíciletí patřilo…
L.K.