Memento

Na hroby padlých ve válkách pokládáme květiny, věnce…zapalujeme svíčky.

Vzpomínáme na jejich oběť.

Často marnou a zbytečnou.

Pokud položili své životy za zájmy mocných, nikoli za svou vlast.

Umírali v bolestech a utrpení, daleko od domova, od svých blízkých.

Zapomínat bychom neměli ani na ty, kteří, rozehrávajíce své krvavé šachy, je nahnali na jatka.

Na ty, kdo válku rozpoutávají, bohatnou z ní a sami zůstávají v bezpečí.

Pravdivě to vyjádřil Ernest Hemingway v knize "Sbohem, armádo!":

"Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země."

Statisíce obětí válek rozpoutaných dnešními "elitami" však ani ty pomníky nemají.

V příští válce by již nezůstal nikdo, kdo by vzpomínal.

Mnoho let s dětmi zapalujeme svíčky u pískovcového obelisku u kostela Nejsvětější Trojice na malém hřbitůvku na okraji Kutné Hory.

Společný hrob obětí prusko-rakouské války roku 1866 ukrývá ostatky třírakouských a dvaceti osmi pruských vojáků, kteří nezemřeli přímo v boji, ale podlehli v souvislosti se svými těžkými zraněními nemocem v provizorním vojenském lazaretu zřízeném v Kutné Hoře.

Na kamenném památníku je dvojjazyčný nápis:

"ZDE V PÁNU ODPOČÍVAJÍ 3 RAKOUŠTÍ A 28 PRUSKÝCH VOJÍNŮ.

HIER RUHEN IN GOTT 3 ÖSTERREICHISCHE UND 28 PREUSSISCHE SOLDATEN. 1866.

ZŘÍZENO – ERRICHTET MDCCCLXVI, OPRAVENO – RESTAURIRT MDCCCXCVI."

Jak se objevil pomník obětem prusko-rakouské války v těchto místech, když se v blízkosti Kutné Hory nebojovalo?

Po drtivé prohře u Hradce Králové 3. července 1866 vstoupilo pruské vojsko do Čech a prakticky celé je obsadilo.

Šlo o největší bitvu na českém území, v níž bojovalo téměř 440 000 mužů.

Na bojišti a v jeho okolí zůstaly desítky tisíc raněných vojáků.

Katastrofální hygienické podmínky navíc zapříčinily propuknutí epidemií cholery a tyfu.

Kapacity polních lazaretů u bojiště zoufale nestačily.

Vojáci proto začali raněné převážet po železnici i koňskými povozy hlouběji do vnitrozemí, kde se budovaly lazarety.

Stalo se tak i v Kutné Hoře.

V lazaretu zřízeném v Kutné Hoře tak našli poslední útočiště i pruští a rakouští vojáci, kteří odpočívají pod pískovcovým obeliskem.

Dvacet osm Prusů a tři Rakušané.

Dnes s dětmi u jejich společného hrobu zažeháváme tichou vzpomínku.

Aby věděly, že válka není jen souhrn dat v učebnici.

Za každým pomníkem, za každým padlým vojákem, se skrývá konkrétní lidský příběh.

Aby věděly, že ti, kteří války rozpoutávají, ti, kteří z válek bohatnou…v takových hrobech neleží.

A že v příští válce už nebude komu zapalovat svíčky.

A oběti válek v dnešním světě?

Statisíce obětí dnešních konfliktů, které mají na svědomí mocní tohoto světa, se často nedočkají ani vlastního hrobu nebo jména na pomníku.

Pískovcový obelisk a hrob pruských a rakouských vojáků na malém kutnohorském hřbitově nese poselství, které překonalo staletí.

Připomíná ho i kutnohorský rodák, učitel a spisovatel Josef Soukal (1852–1928), spoluzakladatel časopisu Národ a škola a autor knih pro děti.

Ve své povídce "Okrášlené hroby", která vyšla v knize Z našich luhů: Básně a povídky v roce 1889, vzpomíná na dobu, kdy v lazaretu v Kutné Hoře umírali vojáci, kteří našli poslední místo odpočinku právě na hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice.

Krutá realita války se právě tady setkala s dětskou čistotou:

"V době té umírali někteří Prusové od ran v boji utržených s našimi vojíny, jiní pak cholerou.

Za městem Kutnou Horou jest v poli o samotě kostel nejsvětější Trojice a u něho hřbitov, kam pohřbívají se vojíni v kasárnách kutnohorských zemřelí.

Tam pochovávali roku 1866 zemřelé na rány i na choleru.

Smutné to byly pohřby.

Za dne kopali na hřbitově tom pruští vojenští hrobníci prostranné hroby, do nichž buď za večera nebo brzy ráno těla zemřelých k věčnému spánku byla ukládána.

Po tu dobu, co hrobníci na hřbitově tom prací byli zaměstnáni, byla vrata hřbitova stále otevřena.

I přicházela sem z blízkého mlýna "huteckého" malá děvčátka mlynářova, přilákána stálou přítomností cizích lidí.

Tam na hrobech trávníkem zarostlých si vespolek tiše hrála, nejsouce nikým vyrušována.

Brzy však přilákaly je k sobě četné nové hroby.

Že byly prosty všech ozdob, ba ani zelený trávník na nich nebujel, odebrala se děvčátka do své zahrady u rodného mlýna a natrhala tam po kytici z květin té doby kvetoucích.

S květinami těmi vrátila se na hřbitov a nastrkala čerstvých květin do kypré ještě země nových hrobů.

Ale zhoubná nemoc nepřestávala řáditi, nové a nové hroby povstávaly na hřbitově tom.

Dívenky chodily tam každodenně a sázely kvetoucí kvítí na hroby přátel i nepřátel.

Když počalo se jim květin již nedostávati, trhaly kvítí odkvetlé a semeno z něho na hroby ty zasévaly."

Pískovcový pomník, který nechal zřídit Řád maltézských rytířů, bylna hroběvztyčen 19. října 1868, jak o tom svědčí zpráva Pomník pruským zemřelým vojínům, uveřejněná v časopise Vesna Kutnohorská 30. října 1868:

"V pondělí dne 19. října přijel povoz ku hřbitovu při chrámu Nejsvětější Trojice před Horou Kutnou, kamž ve válce rakousko-pruské ranění a ve zdejší vojenské nemocnici zemřelí pruští vojínové pohřbeni byli, s potřebnými dělníky a s nimi též jeden pruský úředník; a postavili pohřbeným tam vojínům pěkný žulový pomník s přiměřeným českým a německým nápisem…"

Jakkoli je takřka nemožné zjistit jména zde pochovaných vojáků, přesto se podařilo Jiřímu Synkovi z Komitétu 1866 v historii jednotlivých pluků objevit šest jmen pruských vojáků, kteří v lazaretu v Kutné Hoře vydechli naposledy.

Šest pruských vojáků má svá jména.

Šest jmen vytržených ze zapomnění.

Mezi osmadvaceti neznámými vojáky byl svobodník Görn, mušketýr Schnur a mušketýr Seiler ze 4. setniny 4. braniborského pěšího pluku, kteří na sklonku srpna 1866 podlehli choleře.

Na začátku září je následoval jejich spolubojovník, svobodník Alpermann, kterého připravil o život tyfus.

Známe i jméno teprve třiadvacetiletého svobodníka Joachima Witta z 5. pomořanského pluku, který pocházel z obce Lübershagen a zemřel 18. 8. 1866, a mušketýra Friedricha Wilhelma Altendorfa z obce Odendorf v Porýní (zemřel 13. 9. 1866); oba přemohla cholera.

Když dnes na jejich hrobě zapalujeme svíčky, myslíme na mladé muže z Porýní a z Čech, jejichž životy vyhasly v kutnohorském lazaretu.

Myslíme i na dvě malé dívky z blízkého mlýna, které neviděly v pruských vojácích nepřítele, ale jen ubohé padlé, jimž je třeba ozdobit hrob.

Na malém hřbitůvku vedle sebe odpočívají muži, kteří v boji stáli proti sobě na život a na smrt…

Tváří v tvář smrti se však vše hroutí.

Mizí nenávist.

Padá národnost i uniforma.

Motivy války jsou zapomenuty.

Zůstává jen lidskost.

Soucit.

Kutnohorští pečovali o raněné a nemocné vojáky stejně jako o své.

Projevili soucit s bolestí trpícího nepřítele.

Pohřbili je se stejnou úctou jako své vlastní vojáky.

Kam se dnešní společnost posunula?

Jak tragicky jsme se vzdálili od prosté lidskosti…

Mladí muži, kteří tehdy bojovali na obou znepřátelených stranách a ztratili své životy, měli jména, své rodiny, své lásky, příběhy a sny.

Jejich životy vyhasly kvůli zájmům tehdejších "elit".

Jejich hrob je tichým vykřičníkem i pro nás.

Připomíná nám, jak křehký je lidský život.

Jak vykonstruované, nesmyslné a absurdní jsou konflikty rozehrané mocnými, pro něž jsou lidé hnáni vstříc smrti.

Hrob osmadvaceti pruských a tří rakouských vojáků je mementem skutečné tváře války.

Je připomínkou podstaty válečného šílenství.

Krutosti, která ničí jednotlivce.

Nenávisti, která dokáže ovládnout národy.

Šílenství, jehož podstatu dnes lidé nedokáží často ani rozpoznat.

Mnohdy ho vědomě či z naivity a lhostejnosti podporují, ukolébáni iluzí, že se jich nemůže dotknout.

Kéž by v nás zůstal kousek z té čisté, prosté lidskosti, kterou tehdy, po skončení prusko-rakouské války, projevily dvě malé dívky, mlynářovy dcery.

Protože pokud na ni zapomeneme, po příští válce, dopustíme-li ji, už nebude nikdo, kdo by svíčky zapaloval.

L.K.