Mezi četbou…

Nejsem od Těšína.
Jsem z Čech.
Před třiceti roky hoch si hrával u vrb břehů Labe.
Leccos se zapomíná
v zlých dnech.
Ale duch-li rozletěl se jinam,
nezapomínám.
Těšit mohu, ne však chválit slabé.

Pod zámkem mělnickým rozhled
v kraj širý.
Před šestadvaceti lety povodeň daleko široko rozlila se.
Tenkrát moh'
hledět hoch
v jedinou hladinu, moře bezehlasé;
nezbavilo víry.

Za Liběchovem
cizí řeč už zněla.
V břeh vlna dorážela.
Kráčel jsem tudy jako nad hřbitovem.
Přemýšlel jsem mnoho dní
o této povodni,
tázal jsem se, kde je hřích.
Zelenaly se vinice na svazích.
Pšenice nalévala se na Polabí,
řípa v řadách se zazelenala, zavoněl jetel.
Bujela země.
Smutek byl ve mně.
Poznání jediné vzrůstalo tenkrát, dorůstalo:
že není dobře pochválit, co se stalo;
říkati "Reku" tomu, kdo je slabý.
Nad zločince že škodí baby.
Tehdy večer bylo ve tmě málo světel.

Nemám gesta proroka ni věštce.
Barvy nerozhýří se opojně a plesně.
U nás myslilo se jasně a přesně,
třeba pomalu časem a těžce.
Neříkám také, že jsem viny prost.
Těžko jsem rostl, kde jsem rost'
a tam, kde šel jsem, šel jsem těžce.

Líbivých slov
nedovedl jsem říci.
Mrtvé jsem provázel na hřbitov,
neuměl pronášet proslovy, zvučně dost znící.
Přítel slov prostých
cítil jsem vůči sobě samému ostych.
Poznání jediné vzrůstalo ve mně, dorůstalo,
že není dobře chválit prostě, co se stalo,
říkati všemu "Eh, co! Vše to nutno!"
Bylo mi často smutno.

Není milý ten, kdo přísně radí.
Pohorší můj šprým.
Vím:
nemají mne rádi.
Ať.

Sám sobě říkám: neumdlívej.
Sám sobě říkám: v zítřek se dívej,
co dobré, posil a co zlé je, zvrať.
Jsou dny, kdy osud třeba skály drolí.
Nedovolávej ty se kohokoli.
Sám jsi vyšel a sám dále jdeš.
I to je možno, sám že zůstaneš.
Přes doby vřavu a hlomoz,
přes čas, jenž půdu země krví zrosil,
kde možno posílit, posil,
kde možno pomoci, pomoz.

Jenom líbivých řečí
neočekávejte ode mne.
Jenom ne lichotky příjemné,
když je nebezpečí.
Jenom ne rozplývavou lásku,
jenom ne hladká a prázdná slova
bez závazku.

Po trní nutno jít časem, není všude hebký mech.
Bolí mne cizí jako vlastní vina.
V zlých dnech
často se, přečasto zapomíná.
Na víru včerejší, naději včerejší,
na chvíle radosti, stenů.
Byť hoře bylo nám jako chléb vezdejší,
nezapomenu.

Po klekání jde soumrak. Stíny náhle zhmotní.
Strašidla nabudou hlasu.
Proč by se báti měl, kdo osamotní?
Polámala bouře příliš mnoho klasů.
Vlní se klasy zbylé.
Zavoněl jetel.
Poslední stavení je za mnou. Zhmotněly stíny.
Daleko jsme od vesnice.
Smutno mi bylo v životě i v díle,
že bylo málo světel.

Světla více!

Viktor Dyk

Viktor Dyk: Okno.1916−1917. Praha 1921

L.K.