Mezi vlky
Mat. 10, 16
Nad oblaky beránek
z paprsků slunce copánek.
Svítí, vlaje srší,
slunce vlas, ten světla pás.
Co došlehá až na zem
v proudech jedním rázem.
Však nad zemí - jaký pruh,
zří beránek tmavý kruh.
Co je to pastýři,
že to slunce nezvíří?
Jaký plášť to zemi halí,
a co pod ním, co tak pálí?
A ten zvuk, to snad pláč?
A ten nářek… proč a nač?
To ovce pláčou, beránku,
jejich nářek sem doplul na vánku.
Draví vlci tam pasou stádo,
pro krev a maso, jak panstvo rádo.
A čím větší stáda strach,
tím větší chuť má vrah.
A proč stádo neuteče,
kde horská louka, kde řeka teče?
Už neví stádo bez naděje,
že louka volá, že slunce hřeje.
A kolem stáda ohrada,
co o naděj ho okrádá.
A u brány se krčí,
pod bílou vlnou tlama vlčí.
Proto dolů, dolů tam,
já beránku tě posílám.
Ty vyřiď ovcím vzkaz,
o zemi plné krás.
Kde louky syté,
kde vody hbité.
Kde pastýř stáda s láskou vodí,
kde jehně šťastné s matkou chodí.
Ty jim pověz o tom místě,
vzpomenou si na něj jistě.
Však posílám tě mezi vlky,
srdce prázdná, lačné krky.
Buď jako had a holubice,
ať nezhasne tvoje svíce.
Přetěžký ty úkol máš,
když jsi viděl a když znáš.
Už beránků jsem poslal více,
však uhasili jejich svíce.
Odhalili svoji tvář
a vrah spatřil její zář.
Lačně chlemtal jejich krev,
srdce lámal jeho řev.
A tebe posílám znova,
nezapomeň na má slova.
Cos slyšel, chceš tam jít?
Přetěžký tak úkol mít?
A proč sám nejdeš můj pastýři,
proč tvá slova ke mně míří?
Ruka tvoje mocná pilná,
stádo spasí vůle silná…
Ach to stádo beránku,
vlkům slouží ve spánku.
S křikem pláčem se stále budí,
a přec se s jitrem neprobudí.
Tak těžký je jeho sen,
nedohlédne v něm až sem…
Než půjdeš, tak ti sílu dám,
a tvé srdce vykovám.
A ty tak budeš údem mým
skrz tebe stádo probudím.
Se mnou buď a neměj strach,
až objeví se krutý vrah.
Nad tebou on nemá moc,
když v tobě světlo a ne noc.
Děkuji ti pane můj,
já vydám se v temnou sluj.
Probudím tam trpící,
pravdu řeknu o svíci.
Rozsvítíme naše svíce,
neuhasnou nikdy více.
...
Jde beránek, den se krátí,
ať se daří, ať se vrátí…
...
Q.S.