Mnozí analytici se domnívají, že Trump by mohl snadno zastavit vojenskou pomoc Izraeli, ale takové rozhodnutí by narazilo nejen na mocnou proizraelskou lobby a politiky, kteří působí jako „pátá kolona“ izraelského státu i na další prvky imperiálního řádu
Izrael není o nic ochotnější přijmout dohody vyjednané mezi Spojenými státy a Íránem, než byl Hitler ochoten respektovat dobrovolně přijaté limity německé expanze, jak se Chamberlain v roce 1938 mylně domníval. Izrael však není průmyslovou ani vojenskou mocností, jakou bylo tehdejší Německo, a proto jeho expanzivní schopnosti závisejí na neustálých dodávkách moderních zbraní a finanční pomoci ze Spojených států a dalších evropských zemí nakloněných válce. V tomto smyslu Izrael svým brutálním útokem na Gazu, Západní břeh Jordánu a regionální obránce palestinské věci vystupuje jako západní zástupná síla, podobně jako je tomu v případě nechvalně známého vztahu mezi Spojenými státy/NATO a Ukrajinou.
V bezprostředním poválečném období se Amerika poučila z Velké hospodářské krize: ekonomickou krizi neukončily četné programy pomoci zavedené Rooseveltem, ale vojenská mobilizace.
Po druhé světové válce američtí vojenští a ekonomičtí plánovači spolupracovali na tajném projektu NSC-68, jehož cílem bylo udržet vysokou úroveň vojenských výdajů jako pojistku proti možnému návratu hospodářské katastrofy a rozšířit vojensko-průmyslový komplex (MIC).
Přestože projekt zůstal v platnosti, pro první z těchto cílů se nakonec ukázal jako nadbytečný a impulzem k jeho realizaci se stala korejská válka.
Bylo to zbytečné, protože americká spotřebitelská ekonomika v následujících zhruba dvaceti letech překonávala své předválečné konkurenty.
Americká ekonomika byla natolik dominantní, že bylo nutné zahájit rozsáhlý projekt sociální pomoci pro Evropu – Marshallův plán (jehož hlavním příjemcem byla Velká Británie) – s cílem obnovit ziskové obchodní vztahy orientované na růst a učinit ze Spojených států dominantní mocnost Západu.
Trumpovi předchůdci, především Bush mladší a Obama, udržovali tok válečných peněz plynoucích z pentagonského kapitalismu díky mnoha invazím na Blízkém východě a ve Střední Asii podporovaným Spojenými státy a Izraelem.
Mnozí analytici se domnívají, že Trump by mohl snadno zastavit vojenskou pomoc Izraeli, ale takové rozhodnutí by narazilo nejen na mocnou proizraelskou lobby a politiky, kteří působí jako "pátá kolona" izraelského státu, ale také na další vlivné prvky imperiálního řádu.
Americký vojensko-průmyslový komplex je dnes úzce propojen s izraelskými výrobci moderních zbraní a technologií, Izraelskými obrannými silami (IDF) a rozsáhlým izraelským zpravodajským aparátem.
Nabízí se otázka: mohou si Spojené státy dovolit nadále vyzbrojovat Izrael v době, kdy se jejich vlastní zásoby zbraní vyčerpávají kvůli bombardování studentů v Íránu a dalších podobných strategických cílů – zásoby, které Izraeli zároveň umožnily realizovat v Libanonu program vyhlazovacího bombardování po vzoru Gazy a financovat další beznadějnou válku na Ukrajině?
V současnosti se zdá, že Bílý dům ani Kongres nemají přílišnou motivaci zastavit pomoc Izraeli.
Sionistická lobby poskytuje značné finanční prostředky na podporu korupce v americké volební politice prostřednictvím organizací, jako je AIPAC a další sionistické super PAC, a nabízí členům Kongresu i dalším veřejným činitelům bezplatné cesty do Izraele.
Další mimořádně silný vliv na americkou politiku představuje židovsko-křesťanské sionistické spojenectví.
Izrael navíc disponuje značnou mobilizační a propagandistickou silou prostřednictvím svých představitelů v hlavních médiích (The New York Times, Washington Post, CNN, MSNBC, Fox News atd.).
Ve spolupráci s globálními izraelskými PR iniciativami známými jako Hasbara nachází izraelská propaganda prostor na amerických univerzitách, v přednáškových organizacích, občanských iniciativách i na sociálních sítích.
Izraelské politické zájmy jsou rovněž silně zastoupeny prostřednictvím svých příznivců v think-tancích, jako jsou Foundation for Defense of Democracies, Washington Institute for Near East Policy (WINEP) a Jewish People Policy Institute v Jeruzalémě, který má úzké vazby na WINEP a Brookings Institution.
Proizraelský postoj elit americké zahraniční politiky však neodpovídá názorům americké veřejnosti ani obyvatel mnoha dalších zemí na židovský stát.
Výzkumné centrum Pew Research Center uvedlo, že podle průzkumu provedeného ve 36 zemích mezi únorem a květnem 2026 mělo v průměru 67 % dospělých respondentů na Izrael negativní názor, zatímco pouze 25 % jej hodnotilo pozitivně.
Navzdory nedůvěře americké veřejnosti vůči Izraeli prosazují jestřábi v Senátu vedeni Tomem Cottonem návrh zákona, který by prezidentovi ukládal "rozšířit a zlepšit sdílení zpravodajských informací s vládou Izraele" prakticky ve všech zpravodajských otázkách týkajících se Blízkého východu.
Tím by se odstranilo jakékoli oddělení cílů zahraniční politiky Spojených států a Izraele.
Pew rovněž zjistil, že veřejné mínění ve dvou nejvěrnějších spojencích Izraele – ve Spojených státech a ve Spojeném království – nyní zastává výrazně negativní názory na tuto zemi obecně i na genocidu v Gaze.
Ve Spojených státech vyjádřilo nepříznivý názor na Izrael 60 % respondentů, zatímco ve Spojeném království to bylo 69 %.
Tento výsledek ostře kontrastuje s postojem vlády Keira Starmera a je jedním z důvodů, proč byl nucen odstoupit z funkce předsedy Labouristické strany a premiéra.
Podle průzkumu z května 2026, který provedl Institute for Global Affairs (IGA), organizace zaměřená na podnikatelskou sféru, přičítá 54 % Američanů válku s Íránem Spojeným státům nebo Izraeli, zatímco pouze 28 % viní Írán.
IGA rovněž zjistil, že 62 % Američanů chce omezit nebo zcela zrušit pomoc Izraeli a 67 % demokratických voličů považuje Izrael za přítěž.
To představuje dramatický posun veřejného mínění oproti situaci před několika lety.
Navzdory tomuto zásadnímu obratu veřejného mínění se ve "zprávě po volbách" Demokratické strany z května 2026 o porážce ve volbách v roce 2024 ani jednou nezmínily Palestina, apartheid, genocida, Gaza ani Izrael – témata přímo spojená s odmítnutím kandidatury Kamaly Harrisové, zejména mezi mladými voliči, progresivisty a arabskými i muslimskými Američany.
Další významný průzkum ukázal, že hlavním tématem ovlivňujícím hlasování Američanů ve volbách roku 2024 bylo "ukončení izraelského násilí v Gaze", zatímco ekonomika skončila na druhém místě.
Jde o pozoruhodnou změnu ve volebním chování Američanů, která naznačuje rostoucí povědomí o propojení domácí a zahraniční politiky.
Nejméně 29 % voličů, kteří v roce 2020 hlasovali pro Bidena, ale v roce 2024 dali hlas jinému kandidátovi než Kamale Harrisové, uvedlo, že jejich postoj k Izraeli byl hlavním důvodem jejich volebního rozhodnutí.
Ekonomické otázky, včetně obav z inflace způsobené cenami ropy, byly klíčové pro 24 % těchto voličů.
Proizraelsky orientovaní demokraté tak mohou v roce 2028 odcizit velkou část své voličské základny stejně, jako tomu bylo v roce 2024.
Jedna věc je, že takto uvažuje veřejnost, ale zcela jiná je postoj politické třídy – republikánů i demokratů.
Americký kapitalistický volební systém založený na korporacích se obohatil díky Izraeli a proizraelskému intervencionismu a považuje je za partnerství zajišťující legitimitu vládnoucí třídy.
Falešná záminka boje proti americkému antisemitismu slouží jako krytí pokračující dominance nadnárodních společností a miliardářů nad politickým systémem.
V neregulovaném systému financování kandidátů mají AIPAC a další proizraelské super PAC zcela otevřené dveře k volbě takzvaných zástupců lidu.
Ve volebním cyklu ve Spojených státech v roce 2024 se AIPAC chlubil tím, že pomohl zvolit všech 362 kandidátů, které podporoval.
V souvislosti s tímto dlouhodobým skandálem známým jako Israelgate dosud nebylo zahájeno žádné vyšetřování.
Proizraelští lobbisté úspěšně zablokovali snahy Demokratického národního výboru přijmout rezoluce kritizující izraelskou genocidní a apartheidní politiku a zakázat prodej zbraní určených k zabíjení Palestinců v Gaze a na Západním břehu Jordánu.
Izrael dosud zabil v Gaze více než 20 000 dětí, více než 1 000 civilistů na Západním břehu od takzvaného příměří a další tisíce lidí v Libanonu a Íránu.
Nezávislá komise OSN zřízená v červnu 2026 dospěla k závěru, že zabíjení palestinských dětí je záměrnou politikou Izraelských obranných sil (IDF).
Nelze si přitom nevzpomenout na vraždění dětí v nacistických koncentračních táborech.
Izraelská "doktrína Dahíja" počítá s bombardováním civilních oblastí jako formou toho, co označuje za "kolektivní trest" (tedy genocidu) vůči Palestincům, Libanoncům, Hútíům, Íráncům a všem ostatním obráncům palestinské věci a regionální suverenity.
Jejím cílem je nejen úplné zničení klíčové infrastruktury a ekonomiky nepřátel, ale také masové zabíjení neozbrojených civilistů, včetně žen a dětí, zdravotníků, záchranářů, novinářů i Palestinců žijících v uprchlických táborech v Libanonu, aby bylo způsobeno co největší utrpení a zároveň zabráněno mediálnímu informování o těchto zvěrstvech.
Pokud vlády Spojených států a Spojeného království zůstanou i nadále neochotné ukončit zločiny století páchané Izraelem i jimi samotnými, hrozí, že se spolu se svým sionistickým spojencem stanou nejnemorálnějšími státními útvary a vyvrhely mezinárodního systému.
Pokud jde o budoucí centrum světové moci, zdá se, že se naplňuje předpověď Maa z doby před desítkami let – východní vítr převažuje nad západním.
Intenzivní izraelský etnonacionalismus a barbarství jsou hlavním katalyzátorem tohoto posunu v globální rovnováze sil.
Taková je dialektika světových dějin.
Gerald Sussman je emeritním profesorem urbanistických studií na Portland State University. Je autorem nebo editorem sedmi knih, včetně nejnovější publikace z roku 2025 British and American Electoral Politics in the Age of Neoliberalism: Parallel Trajectories (Routledge).
Profesora Sussmana lze kontaktovat na adrese sussmag@pdx.edu.
Q.S.
Každý politik a každá země, která se pokusí o změnu kurzu narazí na moc globálního Babylonu, jehož páteří a osou jsou ti, "kteří si říkají židé a nejsou..."