Modlitba Karla Hlaváčka

Modlitba

O Bože tichý, silný, mlčelivý,
Ty, jehož tuším všady v strachu mdlém,
slyš tiché modlitby mé smutek živý,
jak teskně lká mé duše pode sklem.

O Bože tichý, mlčelivý, silný,
Ty, jehož tuším všady pustou tmou,
k mé duši smutkem třesoucí se přilni
a uvaž nekonečnou bídu mou.

O Bože silný, mlčelivý, tichý,
Ty, jehož tuším všady přítomným
a jenž jsi viděl všecky moje hříchy:
já chvím se, chvím před přísným soudem Tvým.

Slyš tiché modlitby mé smutek živý,
jak žaluje Ti z černých očí mých -
o Bože tichý, silný, mlčelivý
a zádumčivý v nocích tajemných.

/Pozdě k ránu 1896/

Karel Hlaváček se narodil v pražské dělnické Libni do nemajetné rodiny. Celý jeho krátký život byl poznamenán krutou bídou, materiálním nedostatkem a existenční nejistotou, což zásadně formovalo jeho melancholické vnímání světa. Nedokončil studia na filozofické fakultě ani uměleckoprůmyslové škole a živil se převážně jako nepravidelně placený literární a výtvarný kritik.

Paradoxem jeho křehké, nemocné konstituce bylo, že stál u zrodu tělocvičného spolku Sokol v Praze-Libni a byl jeho prvním předsedou. 

Jeho životní pouť předčasně ukončila tuberkulóza ve věku pouhých 23 let. 

Pochován je na libeňském hřbitově.

Hlaváčkovo dílo nebylo popisem vnější reality, ale odrazem vnitřních krizí. 

Mezi jeho hlavní motivace patřily únik z banální reality, estetika zmaru a melancholie, vzpoura a propojení slova a obrazu.

Trpěl pocitem, že moderní materialistická společnost člověka dusí. 

Útěchu hledal v samotě, noci, snových vizích a abstrakci.

Přestože byl melancholikem, silnou motivací pro něj byla i hrdá, aristokratická vzpoura proti osudu a společenské nespravedlnosti.

 Hlaváček byl stejně nadaným grafikem a malířem jako básníkem. 

Své sbírky si sám ilustroval, text a vizuál u něj tvořily nedělitelný celek.

Hlaváčkovým největším přínosem byla revoluce v hudebnosti českého verše. 

Dokázal slova organizovat tak, že význam básně často ustupoval do pozadí před jejím zvukovým vnímáním.

Básně fungují jako hudební eufonie, hypnotická zaříkadla či rituální inkantace. 

Stal se klíčovým pilířem slavného okruhu kolem časopisu Moderní revue. 

Ukázal, že i témata jako strach, nemoc a smrt mohou mít vysokou estetickou hodnotu.

"Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pěju při závěji.
Na strunách nízkých, těžkých, starých, uzlovitých
pár písní ponurých zpívám si o utonulých..."

/Pozdě k ránu 1896/

"V mrákotách teskné samoty jsem bolesti své do modliteb vžil,
ve chvílích úzkosti ztišil se můj horečný tep žil,
ve chvílích posledních životů tajemství řešily žalmy,
v té chvíli Soumraku můj Věčný požehnal mi. "

z básně Žalmy /posmrtně 1934/

Karel Hlaváček se objevil jako meteorit. 

Zanechal po sobě stopu, která navždy změnila rytmické a náladové možnosti české poezie.

Q.S.