Následovníci Henleina v Brně

V souvislosti s blížícím se sjezdem Sudetoněmeckého landsmannschaftu v Brně, který organizuje česká politická neziskovka Festival Meeting Brno, léta inkasující desítky milionů korun z veřejných rozpočtů). Po přečtení tohoto článku bude možná mnohým jasnější, proč je konání sudetoněmeckého sjezdu v naší zemi doslova vlastizrádnou akcí, která nemá v našich moderních dějinách po roce 1945 ekvivalent.

Sudeťácký sjezd v Brně je urážkovou obětí nacismu

Nemluvě o tom, že jde rovněž o dosud nejtěžší poválečnou urážku všech obětí okupace českých zemí Německem a všem bojovníků proti ní, včetně pozůstalých po nich. 

Těm všem květnovým sjezdem v Brně plivou organizovaní sudeťáci a představitelé Festivalu Meeting Brno do tváří a na hroby. 

Masivní veřejný politický, společenský a mediální tlak na to, aby se sjezd organizovaných sudeťáků konal v České republice není ovšem pouze nějaký solitérní počin jedné brněnské neziskové organizace.

Jde o součást dlouhodobého úsilí, které prochází napříč celou západní a střední Evropou, o revizi výsledků druhé světové války a o přepisování moderních poválečných dějin. 

Jde rovněž o úsilí a snahu o záměnu viníků a obětí druhé světové války s jasným politickým podtextem a záměrem.

Tyto snahy jsou i hlavním – a v podstatě jediným – důvodem existence Sudetoněmeckého landsmannschaftu a jeho stěžejním cílem. 

Jestliže mají finanční a politickou podporu bavorské i spolkové německé vlády, je na místě konstatovat, že nejen landsmannschaft, ale i německý stát jako takový, působí jednoznačně proti českým národním zájmům.

A lze říci i to, že zpochybňování výsledků druhé světové války a z nich vyplývajícího poválečného uspořádání je oficiálním programem bavorské i celoněmecké vládní reprezentace. 

Němci, kteří žili na historickém teritoriu českých zemí, zde vždycky usilovali o dominanci a nadvládu. 

A po vzniku jednotného německého státu (1871) se jejich politická reprezentace dominantně snažila o připojení těch českých území, kde tvořili Němci většinu, k němu.

Spojení s NSDAP

Německá menšina v Československu byla ve své drtivé většině nejpozději od nástupu Hitlera a NSDAP k moci (1933) aktivním nástrojem nacistické expanzivní a agresivní zahraniční politiky s cílem rozbit, rozdělit a zničit Československo. 

Naprostá většina českých a moravských Němců podporovala německý nacismus a Hitlera a jeho expanzivní agresivní válečné a genocidní plány od samého počátku až do hořkých konců.

V posledních československých předválečných parlamentních volbách v roce 1935 volili čeští a moravští Němci z více než 70 procent zjevně pronacistickou a velkoněmeckou Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. 

A v posledních svobodných československých předválečných volbách vůbec, kterými byly obecní volby v květnu roku 1938, tuto stranu volilo už dokonce 90 procent sudetských Němců. 

To jen na okraj debat o odpovědnosti "obyčejných" českomoravských Němců za Mnichov, za rozbití Československé republiky a za následnou okupaci českých zemí Německem.

Sudetoněmecký landsmannsaft vznikl na půdorysu a na personálním základě původní Henleinovy a Frankovy Sudetoněmecké strany, která se po roce 1938 stala integrální součástí NSDAP. 

Jde tedy i o následnickou organizaci samotné nacistické německé státostrany. 

Ve vedení landsmannschaftu byli od samého počátku jeho existence až do 90. let 20. století (dokud nezemřeli), právě i mnozí představitelé české a moravské a později sudetské odnože NSDAP.

U zrodu tohoto sdružení zkrátka stáli kovaní nacisté. 

A je samozřejmé, že na ně landsmannschaft navazuje ideologicky i politicky. 

Hlavně v tom smyslu, že v žádném ohledu neuznává poválečné upořádání, zpochybňuje jej a usiluje o jeho revizi vůči České republice.

Člen vedení landsmanšaftu

Například Siegfried Zoglmann působil ve vedení Sudetoněmeckého landsmanšaftu po nesmírně dlouhou dobu, konkrétně mezi lety 1945 až 1990. 

Český Němec narozený ve Všerubech u Kdyně. 

Krátce po Hitlerově volebním vítězství přešel hranice do Německa, kde se zúčastnil cvičení úderných oddílů SA v Annabergu. 

Po návratu byl zatčen a odsouzen ke dvouměsíčnímu vězení. 

Pak přešel do ilegality. 

Počátkem roku 1934 uprchl do Bavorska, kde byl zaměstnán v kanceláři SA v Mnichově.

Následně se stal členem vedení říšského svazu Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend) a byl jmenován vedoucím jeho zahraničního tiskového odboru. 

Na počátku existence protektorátu přesídlil do Prahy, kde se ujal funkce vedoucího mládeže NSDAP při úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě a začal pracovat na germanizací české mládeže. 

Poté vstoupil do SS a působil jako hlavní šéf Hitlerjugend na všech územích okupovaných Německem. 

Na Velikonoce roku 1945 odjel s rodinou a celým svým majetkem do Bavorska.

Po skončení války se přihlásil Američanům, kteří jej po tříhodinovém výslechu propustili. 

Posléze se stal v "západním Německu" šéfredaktorem týdeníků Die Deutsche Zukunft (Německá budoucnost) a Der Fortschritt (Pokrok). 

Velmi brzy se opět zapojil do politiky, a to v "liberální" Svobodné německé straně (FDP). 

V období 1954 až 1958 byl poslancem Zemského sněmu v Severním Porýní-Vestfálsku. 

V roce 1957 byl pak dokonce zvolen do německého Spolkového sněmu. 

V roce 1970 se stal místopředsedou parlamentní frakce FDP ve Spolkovém sněmu.

Přestože norimberský tribunál označil jednotky SS za zločineckou organizaci, jedenáct let po tomto procesu vystoupil Siegfried Zoglmann ve Spolkovém sněmu s návrhem na lepší sociální zabezpečení bývalých esesáků a pozůstalých po nich. 

Od roku 1950 působil Zoglmann ve vedení Sudetoněmeckého landsmannschaftu v tzv. Sudetoněmecké radě. 

Více než deset let byl zemským vedoucím landsmannschaftu v Bavorsku. 

Za své "zásluhy" od "demokratického" západního Německa obdržel vysoké státní vyznamenání, velký spolkový záslužný kříž.

Revanšisté zpochybňující Benešovi dekrety

Zemřel v klidu a v pohodě, nepotrestán za své zločiny, 20. října roku 2007 v Bonnu. 

Československý stát několikrát žádal Německou spolkovou republiku o vydání tohoto válečného zločince, aby mohl být po zásluze postaven před soud, bohužel vždy neúspěšně. 

Čeští a moravští Němci – ruku v ruce s okupační správou a s říšskými Němci a jejich vedením usilovali o konečné zničení a vyhlazení českého národa.

Za to byli po válce po právu z Československa odsunuti. 

Od té doby usilují o revanš a o revizi poválečného uspořádání, včetně požadavků na majetkové restituce a na zneplatnění tzv. Benešových dekretů, což jsou správným označením Ústavní a zákonné dekrety prezidenta republiky schválené poválečným československým Parlamentem (Národním shromážděním) a jako takové jsou i základním stavebním kamenem a pevnou a trvalou součástí českého právního řádu.

Dekrety prezidenta republiky v první řadě jako celek vyjadřují diskontinuitu Československé i České republiky s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným v letech 1939 - 1945 na našem území. 

Vyjadřují rovněž právo našeho národa na odpor proti agresorovi, během války upravovaly způsob obrany proti Německu a jeho spojencům a po válce zásadním způsobem definovaly základy obnovy svobodného a suverénního státu.

Odsoudit, odmítnout nebo jakkoli relativizovat tyto dekrety by tak znamenalo postavit se na pozici legality a legitimity nacistického a protektorátního právního řádu, který byl prezidentskými dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl v podstatě nelegální a trestný.

Spravedlivý odsun

Někdejší ministr kultury české vlády za lidovce, Daniel Herman, na jednom z předchozích sjezdů landsmannschaftu charakterizoval poválečný odsun Němců jako "pomstu vítězů, která vyústila ve vyhnání německých krajanů". 

Současný bavorský premiér Markus Söder označil odsun Němců z Československa za nespravedlivý. 

V obdobném tónu hovořila v roce 2018 i kancléřka Merkelová, když prohlásila, že pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění.

I v českém politickém i mediálním prostředí čím dál hlasitěji zní tvrzení, že tento odsun byl dobově podmíněnou záležitostí, ale z dnešního hlediska jde o nepřijatelný exces v rozporu s lidskými právy. 

Proti tomu je nutné zas a znovu hlasitě protestovat. 

Odsun Němců z Československa byl naprosto v pořádku. 

A to jak z tehdejšího, tak i z dnešního pohledu. 

Byl nejen spravedlivou odplatou za jejich klíčový podíl na rozbití Československa a na následné okupaci českých zemí se všemi jejími zločiny, terorem a masovým vražděním Čechů, ale hlavně byl politicky a strategicky jediným rozumným řešením poválečné situace v obnoveném Československu.

Řešením, které umožnilo Československu a oběma jeho následnickým státům přežít v samostatné podobě a ve stávajících hranicích až do dnešních dnů. 

A řešením, které vycházelo z absolutního konsensu všech tehdejších relevantních československých politických a společenských sil, i z absolutního konsensu vůdčích států vítězné protiněmecké koalice. 

Odsun navíc vysídleným Němcům nesporně pomohl. 

Pokud by neproběhl, desítky tisíc z nich by se nejspíše stalo obětmi živelné odplaty. 

A mnoho z nich by po zásluze skončilo na popravišti za vlastizradu, teror, vraždy a další zločiny proti Československé republice.

Odsun zabránil tvrdé odvetě

Odsun Němců byl tedy i oboustranně racionální. 

I v tom smyslu, že s jistotou zabránil neorganizované eskalaci protiněmeckého násilí. 

Když se v říjnu roku 1938, po Mnichovu, oddělily od Československa tzv. Sudety, tedy pohraniční pásmo podél Čech a Moravy, a "transformovaly" se do župy Sudetengau jakožto součást Velkoněmecké říše, stali se její obyvatelé německými občany. 

A výnosem Adolfa Hitlera o zřízení protektorátu z 16. března roku 1939 se německými občany stali i zbylí Němci žijící uvnitř historických českých zemí.

Takže v době odsunu šlo technicky i právně o přesun německých občanů do Německa. 

Protože tzv. Sudety v květnu roku 1945 součástí Německa být přestaly. 

Není pravdou ani to, že odsun byl projevem uplatnění kolektivní viny. 

Nikoli, zůstat v Československu smělo na čtvrt miliónu českých Němců (tedy bezmála 10 procent jejich celkového počtu), kteří se nepodíleli na zločinech, popř. se aktivně podíleli na protiněmeckém odboji. 

Těm patří navždy naše úcta a respekt.

Myšlenka poválečného odsunu Němců měla svůj prvotní původ v prostředí domácího protiněmeckého odboje. 

Tedy mezi lidmi, kteří aktivně bojovali proti německé okupaci a německému teroru. 

S nasazením životů, které v mnoha případech obětovali za budoucí svobodu své vlasti. 

Byli to hrdinové, díky nimž bylo poválečné Československo považováno za nedílnou součást skupiny vítězných států. 

Ten, kdo dnes odsun zpochybňuje, tedy zároveň šlape po jejich památce a po jejich odkazu.

Termín "sudetští Němci" poprvé použil v roce 1903 v Čechách žijící velkoněmecký politický aktivista a publicista Franz Jesser jako označení pro německojazyčné obyvatelstvo českých zemí. 

Nacistické hnutí českých a moravských Němců jej pak z mocenských, politických i symbolických důvodů "adoptovalo" a začalo masově používat. 

Používání pojmů "Sudety" či "sudetský Němec" tak bylo základním předpokladem pro formování iredentistické role Němců žijících na území Čech, Moravy a Slezska a pro definici jejich místa v expanzivní velkoněmecké politice.

První hlasatelé Velkého Německa

Termíny "Sudety" a "sudetští Němci" jsou i dnes v politické rovině ekvivalenty pro německý revanšismus, jehož cílem je pomsta za výsledky druhé světové války, jejich přepsání, přehodnocení, odškodnění a restituce. 

Připomeňme si v tomto kontextu slova Konráda Henleina z roku 1941: 

"Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech, povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde vznikla a zapustila kořeny idea pangermanismu. Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé na likvidaci.".

Sudetoněmecký landsmannschaft je organizace hájící a prosazující požadavky Němců, kteří byli po druhé světové válce odsunuti z Československa do Spolkové republiky Německo. 

Mimochodem, ze zhruba tří milionu odsunutých Němců jich skončily v "západním" Německu zhruba dva miliony. 

Jeden milion odsunutých směřoval do budoucí Německé demokratické republiky (východní Německo), kde následně nijak organizováni nebyli, natož aby formulovali vůči Československu jakékoli požadavky. 

A to ani po roce 1989, po pádu tzv. železné opony.

Nárok na "ztracenou domovinu" a náhradu majetku

Landsmannschaft byl založen v roce 1950 a jeho cílem bylo hájit zájmy Němců odsunutých z Československa a jejich potomků včetně prosazení právního nároku na "ztracenou domovinu" a náhradu zkonfiskovaného majetku. 

Jakousi historickou kuriozitou je to, že na tzv. právu na návrat se Landsmannschaft domluvil v roce 1954 s Českým národním výborem v exilu, který vedl Lev Prchala, předmnichovský generál československé armády a od roku 1938 úhlavní politický odpůrce prezidenta Beneše. 

Toto byly plány protikomunistické exilové opozice z těsně poúnorového období. 

Revanš, včetně návratu Němců do Československa. 

Zcela v intencích hesla "nepřítel mého nepřítele je mým přítelem".

V roce 1961 schválil lansmannschaft dvacet bodů svých požadavků. 

Deset z nich se vrací do minulosti. 

Odsuzují odsun jako důsledek "sovětského imperialismu a (sic!) expanzivního českého nacionalismu". 

Ve zbylých deseti bodech vyjádřil Landsmannschaft své revanšistické požadavky. 

Požadoval nejen právo na návrat, ale také právo na sebeurčení, de facto tedy i právo na případné opětovné odtržení od Československa, popř. minimálně federalistické řešení společného státu Čechů, Slováků a Němců.

Tyto body mimochodem do velké míry korespondují s Karlovarským programem, který byl vyhlášen Henleinovou a Frankovou Sudetoněmeckou stranou. 

Na půdorysu landsmannschaftu se postupně vytvořily čtyři samostatné entity Ackermann Gemeinde (katolíci), Seliger Gemeinde (sociální demokraté), Společnost Johannese Mathesia (evangelíci) a Witikobund – nejtvrdší nacisté.

Fanatičtí nacisté jako lansmannschaftu

Witikobund je organizce, která ve svých dokumentech považuje české země za historickou součást velké Germánie a Čechy za kolonisty, kteří přišli do germánského historického prostoru. 

Mezi zakládající členy Witikobundu mj. patří:

• Walter Brand, člen NSDAP od roku 1931, šéfredaktor propagandistických novin Sudetoněmecké strany (SdP) Die Zeit, vedoucí úřadu Konrada Henleina, organizátor Sudetendeutsches Freikorps a Hauptsturmführer SA, byl předsedou Witikobundu v letech 1950–1952
• Frank Seiboth, tajemník Sudetoněmecké strany v Jablonci, později vedoucí výcvikového tábora SS a Hauptsturmführer SS, byl předsedou Witikobundu v letech 1953–1955
• Walter Becher, před válkou redaktor deníku Sudetoněmecké strany Die Zeit, předsedou Witikobundu byl v letech 1956–1958 a mluvčím Sudetoněmeckého landsmanšaftu v letech 1968–82
• Heinz Lange, příslušník tankové divize SS Das Reich, která má na svědomí mnoho válečných zločinů, předseda Witikobundu byl v letech 1959–1983
• Walter Stain, člen Sudetendeutsches Freikorps, do roku 1945 velitel oblastní organizace Hitlerjugend, předsedou Witikobundu byl v letech 1986–1989
• "náš starý známý" Siegfried Zoglmann, hlavní vůdce Hitlerjugend v protektorátu Čechy a Morava, spoluzakladatel Witikobundu, v letech 1957–76 poslanec Německého spolkového sněmu

Váleční zločinci a nárok na český majetek

Kromě zakládajících členů mají i mnozí další přední členové Witikobundu (a tím zároveň i landsmannschaftu) brutální nacistickou minulost, která se zdaleka neomezovala na pouhé členství v NSDAP. Tak například:

• Ernst Anrich, člen NSDAP, člen SS, historik a děkan nacistické Říšské univerzity ve Štrasburku, která budovala např. sbírku židovských koster a pěstovala tzv. rasovou anatomii
• Franz Karmasin, zakladatel Karpatoněmecké strany na Slovensku, důstojník Waffen-SS, odsouzen v Bratislavě k trestu smrti, jemuž unikl a západními Němci nebyl do Československa vydán
• Karl Kraus, hlava gestapa a SS-Obersturmbannführer v Bělehradě
• Walter Hergl, člen SdP, agent SD, SS-Hauptsturmführer, blízký spolupracovník K. H. Franka

Programem Witikobundu bylo a dodnes je mj. "odstranění zločinných Benešových dekretů a odčinění válečných zločinů Spojenců a jejich stoupenců na německém národě." 

Dále tento program obsahuje třeba i "vymýcení lží o takzvaných zločinech Němců za druhé světové války". 

Těmto lidem a těmto myšlenkám chceme v naší zemi poskytovat prostor?

Současná politika Sudetoněmeckého landsmannschaftu v otázce majetkových nároků a odškodnění se dá označit jako neprůhledná a falešná. 

Organizovaní sudetští Němci sice sem tam prohlašují, že k českému státu žádné majetkové nároky nemají, ovšem i v oficiálních dokumentech jejich sdružení bývá dodnes běžně používán termín "sudetoněmecký majetek."

Který však byl jako takový po druhé světové válce konfiskován jako nepřátelský majetek občanů Třetí říše pro účely Německem dosud nezaplacených válečných reparací (od kterých byl odečten) na základě Postupimské dohody.

Ještě doplňme, že do roku 2001 bylo (všem) odsunutým Němcům podle zvláštního zákona z roku 1952, nazvaném Lastenausgleich, tj. "vyrovnání břemen", vyplaceno Spolkovou republikou Německo 145,3 miliard "západních" marek. 

Dle kvalifikovaných odhadů z toho cca 30 % připadlo na sudetské Němce.

Česko-německá deklarace vše definitivně uzavřela

Smlouva mezi Německou spolkovou republikou a Československem z roku 1973, za kancléřství sociálního demokrata Willyho Brandta anulovala Mnichovskou dohodu a Spolková republika Německo se v ní vzdala všech územních nároků vůči Československu. 

Tuto smlouvu tehdy landsmannschaft ostře odmítl.

Když po roce 1989, a známé Havlově omluvě za odsun, premiér Marián Čalfa navrhl udělat "tlustou čáru" za minulostí, tehdejší mluvčí landsmannschaftu Franz Neubauer trval na starých požadavcích a opakoval, že sudetští Němci byli v roce 1918 proti své vůli včleněni do nově utvořeného Československa. 

Požadoval také, aby se Němcům vracely majetky zabavené před rokem 1948 na základě Dekretů prezidenta republiky. 

Čalfa s ním proto odmítl jednat.

V roce 1992 byla uzavřena Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, která opět zamítla požadavky sudetských Němců, i když v ní bylo poprvé použito slovo vyhnání (namísto odsunu).

Definitivní (?) úpravu vzájemných vztahů pak měla přinést Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. 

Byla podepsána premiérem Václavem Klausem a kancléřem Helmutem Kohlem v Praze v lednu 1997. 

V jejím článku čtyři stojí, že obě strany "nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti," přičemž "každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor".

Landsmannschaft se ale svých požadavků nikdy nevzdal a svůj tlak vystupňoval v době jednání vstupu ČR do EU, kdy byl ostře proti našemu přijetí do této organizace. 

S trochou nadsázky lze říci, že to byla jediná dobrá a rozumná věc, kterou ve své hanebné a zločinné historii udělal…

V březnu 2015 si landsmannschaft odhlasoval vypuštění nároku na navrácení konfiskovaného majetku ze svých stanov. 

Místo toho tyto stanovy nově obsahovaly zmínku o snaze podílet se na "…spravedlivém národnostním a státním uspořádání, v němž budou pro všechny garantována lidská a základní práva, právo na domovinu a právo na sebeurčení národů a národnostních skupin". 

Proti této změně se ovšem postavila významná část členů. 

Změnu stanov ostatně nakonec zneplatnil příslušný německý soud, jelikož prý neproběhla v souladu s interními předpisy spolku.

Na závěr ještě pár čísel

Zatímco v lednu roku 1938 měla nacistická Sudetoněmecká strana 542 000 členů, tak do března vystoupal jejich počet až na 759 289. 

V dubnu roku 1938 stoupl počet členů strany na 770 101. 

V květnu již činila členská základna strany 1 320 193 osob. 

Více než třetinu Němců žijících v českých zemích.

Poslední sjezd strany se uskutečnil 16. října 1938 v Ústí nad Labem. 

Dne 30. října 1938 Hitler nařídil zřídit novou stranickou župu NSDAP Sudety se sídlem v Liberci. 

Stranickým vůdcem této župy byl ustanoven Konrád Henlein.

Díky vstupu bývalých členů Sudetoněmecké strany do NSDAP tak říšská župa Sudety zaujímala v počtu členů NSDAP vzhledem k počtu obyvatel první místo mezi všemi říšskými župami, v celé Třetí říši. 

I to dokresluje stupeň nacizace "sudetských" Němců, včetně jasné demonstrace afinity drtivé většiny z nich k nacismu a jeho zrůdné ideologii a praxi.

Následovníci Henleina v Brně

Sudetoněmecký landsmannschaft je přímým politickým pokračovatelem Sudetoněmecké strany i stranické župy NSDAP Sudety a strážcem jejich zločinného odkazu. 

To, že bude své ideje a požadavky demonstrovat na svém sjezdu konaném přímo na území České republiky, navíc v prostorách vlastněných městem Brno a za peníze českých daňových poplatníků, je selháním celé české politické a státní reprezentace. 

Bez ohledu na to, že proti tomu jednotliví politici (včetně autora tohoto textu), anebo některé politické strany a hnutí (SPD, PRO, Trikolora, Svobodní, KSČM, ČSNS) opakovaně protestují.

Jestliže v naší zemi sjezd landsmannschaftu skutečně proběhne, sdělí nám tím následovníci Henleina, Franka a nacistů po 81 letech jediné: 

"Jsme zpátky a musíte s námi počítat. A budeme chtít víc.".

Je ještě šance to zastavit?

Zdroj