Nejvíce poučování a dobrých rad do života lze vyslechnout od těch, kteří o reálný život ani nezavadili...

Také často přemýšlíte, proč si lidé čím dál méně rozumí? Spousta nepochopení plyne z odlišného vnímání reality, zvlášť když někteří svůj život prožívají v jakémsi skleníku. Na tento svět nepřicházíme všichni se stejnou startovní čárou, což zní jako banalita; postupem času ale zjišťujete, jak taková samozřejmost ovlivňuje komunikaci i vztahy mezi lidmi.

Nejvíce vám totiž do něj kafrají a rozhodují za vás ti, kdo mají o skutečném životě a jeho tvrdé realitě silně zkreslenou představu.

Domnívají se, že všichni ostatní žijí ve stejné zlaté kleci jako oni. 

Vzájemné pochopení se totiž dá těžko očekávat od těch, kdo navenek nosí falešné masky a neznají ani sami sebe, natož aby měli povědomí o životech jiných.

Mainstream se nedávno bavil nad kauzou jisté ministryně, která bydlela v obecním bytě s levným nájmem, což omlouvala tíživou životní i finanční situací. 

"Měla jsem to těžké, nejezdím na drahé dovolené," prohlašovala ještě předtím, než si kdosi prohlédl její fotoalbum na síti s fotkami z několika desítek exotických dovolených z posledních let a jiných veselých zážitků z luxusního života.

Je to ukázkový příklad, jak vlastní minulost, okázale prezentovaná na (a)sociálních sítích doběhne ty, kdo si hrají na něco, co nejsou. 

Rozhodně to není jen záležitost politiků. 

Ve svém okolí znám spousty takových Mrázových v mužském i ženském provedení. 

Narazíte na ně na srazech bývalých spolužáků, kam už raději nechodím, protože nemám chuť neustále poslouchat pohádky zlaté mládeže o tom, jak se někdo dokázal vlastní pílí, schopnostmi a tvrdou prací vyhrabat "od nuly" k bohatství a úspěchu. 

Na potkání vám vykládají o těžkém údělu a vůbec si přitom neuvědomují, že se s nimi znáte od útlého dětství a dobře si pamatujete, že odjakživa žili jako v bavlnce. 

Na jednu stranu pociťují nutnost předvádět se na všechny strany, jak se mají dobře, jindy zase musí nasadit masku štvanců, co se museli celý život prodírat z existenčního dna. 

Dalším skvělým příkladem jsou hvězdy naší "kulturní" a společenské scény, které za covidových lockdownů naříkaly, že se bez podpory a kompenzací od státu neuživí, aby se hned poté veřejně pochlubily nově pořízeným penzionem v Dubaji, skvělou relax dovolenou na Bali, nově zrekonstruovanou vilou a zálibou v luxusních nákupech.

Je zkrátka nutné se neustále hlídat, jakou masku nosíte na veřejnosti a střídat ji podle situace. 

Jednou se vyžaduje, abyste se prezentovali jako úspěšný a zajištěný člověk, protože očekáváte obdiv za vaše schopnosti a pracovitost. 

Na druhé straně musíte umět zahrát naprostého chudáka, aby vyniklo, jakými útrapami jste museli projít, než jste se "vypracovali" k dnešnímu stavu. Je to velice stresující způsob existence, protože neustále trnete strachy, aby se někdo nešťoural ve vaší minulosti a náhodou nezjistil, že jste vše dostali na zlatém podnose a nemuseli pro to ani hnout prstem.

Je vrchol trapnosti a pokrytectví hlásat v životě hodnoty jako individualismus, osobní zodpovědnost, schopnost jednat samostatně a nespoléhat na rodinné konexe, a pak pro příbuzného zajistit pět placených funkcí, jak to pro svého zetě dokázal národem milovaný Petr Fiala. 

Stejně tak když dlouholetá šéfka finančáku a ministryně Schillerová provdá dceru za miliardáře, a následně prohlásí: "Jsem jenom obyčejná ženská, na mě si nikdo nic nevezme".

Petr Bohuš na Modrém jelenovi nedávno upozornil na příběh politicky a veřejně exponované rodiny Šimečkových. 

Trefně poukázal na to, že nedávný "skandál" s proplacenými tisíci euro za telefon je naprostou banalitou oproti samotnému faktu, že tato rodina v podstatě po tři generace žije a funguje z dotací a veřejných prostředků. 

Celý život - od studia, přes vydávání vlivných novin, zajištění dětí i vnuků, politické kariéry, slušného bydlení i vlastního živobytí.

"Jde o prostředí, které není navázáno na tvorbu hodnot, ale na přerozdělování. Peníze jsou zde vnímány jako něco, co je možné někde získat."

Případ rodiny Šimečkových a její uměle vytvářená "reputace" vypovídá cosi více o tom, v jakém prostředí se pohybují osoby s velkým vlivem na utváření veřejného mínění a formování názorů. 

Pokud se v takové vybrané společnosti nacházíte nepřetržitě, po celý svůj život, nehrozí vám, že byste spadli o jediné patro ve společenském žebříčku níže. 

Vždy za vámi stojí někdo, kdo vás postaví zpět na nohy. 

Nemáte šanci pochopit, že v normálním životě peníze nerostou na stromě, teplé místečko vám nezajistí známí, v osmnácti neseženete vlastní byt a miliony vám taky bezpracně na účtu nepřistanou.

Aby bylo jasno, toto není pouze záležitost "těch nahoře". 

Lidé obecně si zvykli posuzovat druhé podle sebe a vlastních "zkušeností". 

Kdo se narodil do zlaté klece a nemusel za celý život řešit žádné krize, stresy, existenční tlaky, myslí si, že stejně pohodlným životem žijí i všichni ostatní. 

Okolní svět poměřuje sám sebou a konformní život s umetenou cestičkou bere jako samozřejmost. 

Nikdy nemůže pochopit, jaké problémy denně řeší obyčejní lidé a kolik nečekaných překážek musí překonávat, zatímco oni bezstarostně proplouvají životem. 

Přesto právě takoví nejvíce ovlivňují naše životy a s pohrdavým úsměvem nám sdělují, že všechno děláme špatně. 

Zastáváme vadné politické názory, zpochybňujeme procesy, o nichž je zakázáno pochybovat, podléháme dezinformacím a cizí propagandě. 

U nás máme nemálo takových Šimečků se zajištěným živobytím, kteří nám toto vše z pozice životem ostřílených morálních gigantů neustále otloukají o hlavu (zdravím Bohouše Kartouse, Péťu Ludwiga, Mikiho Mináře i spoustu dalších).

Posunuté vnímání "reality" znemožňuje schopnost domluvit se mezi sebou téměř o čemkoliv. 

Je to opravdu jen můj dojem, že nejvíce poučování a dobrých rad do života lze vyslechnout od těch, kteří o reálný život ani nezavadili? 

Čím méně životních zkušeností, tím větší suverenita v názorech i chrlení návodů, jak správně řešit jakýkoli problém nebo zastávat správný názor. 

Rozhodně se to netýká jen mladé generace. 

Často zírám, jak naivní pohled na svět mají někteří i ve "zralém" věku. 

Zapomeňte na politiky a podívejte se kolem sebe. 

V rodině, škole, v zaměstnání, na úřadech. 

Celý život ztrácíme čas s jedinci, kteří nejsou schopni vnímat skutečné problémy, protože žijí v jakési paralelní realitě. 

Část z nich si svá privilegia ani neuvědomuje. 

Jsou zvyklí na svůj "standard" a jelikož nikdy nic jiného nepoznali, disponují ohromnou dávkou sebejistoty poučovat druhé.

Je velice obtížné vysvětlit člověku, jehož tatínek okamžitě po škole umístil na protekční místo na úřadě nebo ve své firmě, jak je dnes složité sehnat vlastní bydlení nebo práci po škole. 

Z jeho pohledu nic z toho nepředstavuje žádný problém a podivuje se, proč vůbec někdo řeší cosi tak samozřejmého. 

Ti, kdo nebyli schopni dobře se narodit, můžou přece vzít za vděk radami ekonomických "expertů" a pořídit si třeba "startovací" investiční byt za 9 milionů v Praze. 

Kdo shání dobrou práci, ať poslechne guvernéra ČNB a dle jeho rady si založí úspěšný (to se ví) start-up a vzápětí jej prodá za spoustu milionů. 

Že nás to nenapadlo dřív.

V jednom z předchozích článků jsem zmínil pozoruhodný experiment univerzity v Berkeley z televizního dokumentu Proč chudoba? Park Avenue. 

Tamní psycholog Paul Piff provedl pokus s náhodnými účastníky hry Monopoly. 

Pravidla upravil tak, že jednomu hráči poskytl výhodnější startovní pozici. 

Na rozdíl od ostatních soutěžících dostal už do startu dvojnásobnou částku, ihned po zahájení hry mu spadl do náruče další finanční bonus a navíc získal privilegium házet dvěma kostkami najednou namísto jedné. 

Ostatní hráče pochopitelně hravě porážel a inkasoval několikanásobné finanční odměny. 

Zásadní bylo zjištění, že privilegovaný hráč si nijak nepřipouštěl své zvýhodnění, naopak získal pocit, že si vítězství zasloužil díky svým schopnostem a dovednostem. 

Výhody považoval za naprostou samozřejmost, na něž má právo. 

Nedával najevo sebemenší soucit se spoluhráči, přestože ti byli tak znevýhodněni, že neměli šanci vyhrát.

Nepřipomíná vám to některé situace ze života? 

Mně tedy ano. 

S podobnými exempláři přicházím do styku denně a bývají to opravdu "zábavné" historky, které možná jednou sepíšu. 

Jsou to stejní schizofrenici jako obě naše zmiňované ministryně. 

Chvílemi nevědí, jestli mají chlubit, jak jsou v balíku a skvěle se jim žije, nebo vykládat o svém těžkém životním údělu. 

Vůbec si neuvědomují, jak nevěrohodně to od nich zní. 

Nechtějí se bavit o tom, kdo jim zajistil a platí bezstarostný život, školné na soukromé škole, cestování po světě, luxusní dovolené od Dubaje až po Honolulu, jejichž fotkami oblepovali fejsbuky a instáče, odkud zase zdědili pár milionů, ani kdo jejich dětem zajistil práci ve firmě, kde shodou náhod pracuje tatínek. 

Vše považují za samozřejmost a zcela vážně si myslí, že stejné "jistoty" při vstupu do života má přece každý.

Pro své rodiče přesto nemají dobrého slova, přitom bez jejich přispění by start do života rozhodně tak bezstarostný nebyl. 

Když před nimi vzpomenete, jak vaše rodina horko těžko přežívala od výplaty k výplatě, absolutně netuší, o čem mluvíte. 

Pamatuji nemálo marných debat s osobami, co si zcela vážně myslely, že peníze přicházejí na účet automaticky každý měsíc a všichni při "startu do života" dostávají byt a milionový finanční polštář. 

Tíha života pro ně spočívá v každodenním utrácení na e-shopech a těžkou krizi zažívají pouze ve chvíli, kdy místo Karibiku můžou jen do Chorvatska. 

Nebo když zapomenou obnovit předplatné Netflixu. 

Zkuste s takovými debatovat o složitějších záležitostech a fungování světa. :) 

Je to ztráta času.

Pokud se takovému člověku snažíte osvětlit nějaký problém či běžnou životní situaci, nepochopí vás, protože nikdy nic podobného nezažil a nezažije. 

Za celý život se zkrátka v nedostane do situace, aby se trápil každodenními starostmi obyčejného člověka a "banalitami", které musí denně řešit. 

Nerozumí, co přináší život, v němž se skutečně musíte vypracovat od nuly a trvá to o něco déle než těm, jimž vše automaticky přistane v náruči, ani neví jak. 

Nemusí mít strach, že by mohli o všechno přijít. 

Mají své jisté a všechno je jim dovoleno. 

Celý život jsou v podstatě konformní a jediné, co je zajímá, je vlastní prospěch. 

Z toho se odvíjí veškeré jejich uvažování a jednání.

Rozumět si s takovými lze asi stejně, jako když se barvoslepému snažíte vysvětlit rozmanitost odstínů jednotlivých barev.

Zdroj

Q.S.

Přesné...

Svět je rozdělen dle tohoto klíče a lze se jen domnívat, co se asi musí stát, aby alespoň někteří lidé byli vráceni do reality.

K jejich vlastnímu dobru... tedy přesně obráceně, než si sami dosud myslí, že je dobro, že je realita...

Jisté je, že jim to nikdo slovy vysvětlit nedovede.

Teprve těžké životní prožití snad ano a i pak budou mnozí vinit všechny a všechno kolem z toho, že "se jim nedaří"...