Není vlastně jedno, zda si lidé své ohlupování platí povinně, nebo to za ně zatáhne stát ze "svého" rozpočtu?

Nejsou přece ve vlastnictví státu a měla by být nezávislá. 

Problém asi nebude ve způsobu financování, ale v samotném smyslu existence celoplošných médií jako nástrojů masové indoktrinace.

Idea nezávislých veřejnoprávních médií je krásná. 

Bylo by fajn mít sdělovací prostředky, na něž bychom se mohli v těžkých dobách spolehnout. 

Takové, které by dokázaly rozkrýt mocenské lži a manipulace a postavit se za práva obyčejných lidí proti zájmům mocných. 

Když se však zpětně ohlédneme za nejvýraznějšími událostmi posledních třiceti let (11. září 2001, agrese proti Iráku, ekonomická krize 2008, řízená migrace do Evropy, covidová "pandemie", důsledky války na Ukrajině a situace na Blízkém východě), veškerá média hlavního proudu, včetně veřejnoprávních, vždy jen papouškovala oficiální linii a zastávala postoje mocných. 

Nejzřetelněji to bylo znát během "covidu".

Na média veřejné služby jsme se v době globální koronakrize mohli spolehnout akorát v tom, že budou s ohromným nadšením podporovat represe proti vlastním občanům a nikdy nebudou pátrat po příčinách a skutečných strůjcích "pandemie". 

Od rána do večera se z jejích tlampačů ozývaly povely, výhrožování tresty za nedodržování vládních nařízení a strašení nákazou a smrtí: nasaďte si náhubky, postavte se do řady na testy, jděte se očkovat, nevycházejte ven, nepohybujte se ve svém okolí, izolujte se od vlastních rodičů, omezte lidská práva.

Především Česká televize a Český rozhlas svým vlastním koncesionářům znemožňovaly jakoukoli diskusi a volaly po perzekucích lidí, kteří odmítali poslouchat státní pravdu nebo měli jen jiný názor. 

Nenašli bychom dokonalejší příklad instituce, na niž jsme se v době největší globální krize nemohli ani trochu spolehnout. 

A která stavěla vlastní občany proti sobě navzájem ve prospěch záměrů mocných.

Rozhodně nechci odsuzovat vše, co na ČT a v ČRo vysílají. 

V jejich nabídce najdete i velmi užitečné a kvalitní programy. 

Kritici veřejnoprávních médií často ztotožňují celou instituci s redakcemi zpravodajství ČT a ČRo, které jsou nejvíce na očích a bohužel svou jednostrannou propagandou a agresivní zaujatostí ve prospěch jediné možné pravdy zastiňují ostatní produkci. 

Zpravodajské budovy v televizi a rozhlase vůbec představují svět sám pro sebe. 

V každém novináři, který se ocitne v těchto prostorech na pozici jednoho z článků vlivné mediální mašinérie, musí zdejší pobyt vzbuzovat pocit jakési výlučnosti a elitářství (obzvlášť v pražském prostředí).

Takový novinář cítí sounáležitost se stávajícím systémem, podporuje režim jako ostatní členové správně orientované redakce a je loajální k moci, neboť touží v této vybrané společnosti setrvat co nejdéle. 

Proto se nedivte, kolik je u nás novinářských tajtrlíků, jimž je dovoleno ovlivňovat veřejné mínění třeba po několik desítek let. 

Na tyto "etalony veřejnoprávnosti" se můžete za všech okolností spolehnout, že se budou chovat jako poslušní pudlíci mocných. 

Pokud celá léta vzývali tzv. západní hodnoty, EU, NATO, podporovali USA v jejich válečných eskapádách od napadení Jugoslávie, přes Irák až po Libyi, budou podporovat i covidový teror, cenzuru na internetu a vypínání nepohodlných webů, izraelskou genocidu v Gaze i dodávky zbraní na Ukrajinu.

Spousta našich spoluobčanů je šťastná, že si může jako "veřejnou službu" platit novináře, posluhující cizím zájmům proti sobě samým. 

Rádi se nechávají zavírat do lockdownů, instalují si do mobilu špiclovací appky, poskytují "trasování" každého svého pohybu a přitom si pochvalují veřejnoprávní bojovníky, jak za jejich peníze povzbuzují státní orgány, ať ještě přitvrdí represe nad nimi samotnými. 

Zvláštní druh masochismu.

Je zbytečné bavit se o nezávislosti veřejnoprávních médií. 

Politická moc a různé vlivové agentury si v nich během posledních 30 let, za pomoci osob průběžně dosazovaných do různých poradních a kontrolních orgánů, vytvořily tak obrovský vliv, že i rozhodování o maličkostech běžného provozu má vždy pod palcem někdo, kdo je "kamarád" s někým nahoře. 

Diskuse se točí na banalitách, zda do ČT patří pořady o vaření, pečení nebo tancování, což je jen odpoutávání pozornosti od pravé podstaty fungování celoplošných médií. 

Pořady tohoto typu zde byly a budou vždy, bez ohledu na to, které loutky si mocní navolí do všemožných televizních a rozhlasových "rad" a odkud se tam budou sypat peníze. 

Podstatný je správný výběr kádrů, aby se směřování televize a rozhlasu neodchýlilo z nastavené hodnotové orientace.

Proto jsou v tolik propírané redakci zpravodajství ve vysokých funkcích ředitelů zpravodajství a vedoucích vydání rozmístěni "ostřílení" novináři z "hodnotových" médií typu Respekt nebo Deník N, jako jsou Marjanovič, Gibiš, Szántó, případně "osvědčené" tváře televize jako Kubal, Fridrich či Mrzena. 

Tito zaměstnanci se těm nahoře "osvědčili" už od 90. let (Marjanovič), přes "spolehlivé" reportování amerických válek v Afghánistánu a Iráku (Kubal) i podporu covidového teroru (Gibiš a vlastně všichni ostatní).

Ti, kdo demonstrují za tzv. nezávislost veřejnoprávních médií, je brání proto, že jim vyhovuje stav, kdy ČT a ČRo fungují jako hlásná trouba současné podoby světa, v níž se cítí relativně spokojení a které chtějí věřit. 

Stejně tak je brání i politici, pod jejichž kontrolou je vedení televize, "dozorové" orgány i podoba zpravodajství se spřízněnými osobami na důležitých pozicích. 

Obávají se, že tyto vlivné sdělovací prostředky mohou ovládnout síly z "druhé strany" politického spektra a "neprověřené" osoby, nad nimiž nebudou mít žádnou kontrolu. 

Nezávislost instituce je v jejich pojetí stav, kdy tuto instituci plně ovládají jen oni sami a jejíž zaměstnanci mohou plnit jen ty úkoly, které po nich vyžadují. 

Přestože mají poskytovat služby všem občanům.

V jednom z předchozích článků jsem zmiňoval, jak rád jsem kdysi poslouchal rozhlas a víceméně, přes výhrady k zaujatému zpravodajství, vyhledával kvalitní pořady i v televizi. 

Po období covidových let mě to nadobro přešlo. 

Hysterický infoteror, který předváděly obě veřejnoprávní instituce - Česká televize i Český rozhlas, byl tak děsivou zkušeností, že nebylo jiného východiska pro zachování duševního zdraví. 

Pokud má ještě někdo dnes po těchto zkušenostech dojem, že může těmto médiím důvěřovat, není mu pomoci.

Za normálních okolností bych se k demonstracím za nezávislá média s radostí přidal. 

Můžu se ale spolehnout, že budou stát na straně obyčejných lidí, až globální sebranka zase vyvolá nějakou "nečekanou" krizi? 

Nebudou nám zase lhát a agresivně nařizovat, ať se jako za covidu vzdáme svých práv a svobod a podrobíme se vládnímu teroru?

Za současného stavu a s jejich dnešním osazenstvem v to můžeme doufat jen těžko.

Zdroj