Nepokoření…

24. listopad 1938 v obci Chodov – příběh odvahy starosty a jeho manželky ve vzpomínce spisovatele Jana Vrby

Podzim roku 1938 patřil k nejtemnějším obdobím našich moderních dějin.

Mnichovská dohoda z 29. září 1938, podepsaná zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie bez účasti Československa, rozhodla o postoupení pohraničních území Československa nacistickému Německu.

Československá vláda byla pod nátlakem spojenců donucena toto ultimátum přijmout.

Země ztratila třetinu území a zhruba třetinu obyvatelstva.

Německá armáda začala pohraničí obsazovat již 1. října 1938.

Zábor Horního Chodska nacistickým Německem se do posledních chvil projednával v tajnosti.

Ke zveřejnění jeho plánovaného připojení k Německu došlo až kolem 10. listopadu 1938, kdy o něm definitivně rozhodla mezinárodní delimitační komise v Berlíně.

Ačkoli Mnichovská dohoda deklarovala, že Československo Německu odstoupí území s "převážně německým obyvatelstvem", v listopadu 1938 nacistické Německo v rámci takzvané páté zóny záboru v rozporu s proklamovaným národnostním principem obsadilo i rázovité, téměř čistě české chodské vesnice.

Až teprve úřední zpráva z 21. listopadu oznamovala, že 24. 11. 1938 budou německou brannou mocí zabrány tyto chodské obce: Klenčí, Nový a Starý Postřekov, Trhanov, Chodov, Pec, Česká Kubice, Babylon a osady Hamry, Pila a Pelechy.

Na celém zabraném území Chodska žilo 5121 Čechů a jen 364 obyvatel německé národnosti.

Chodové se do poslední chvíle odmítali s mnichovským diktátem smířit, zabrání ryze českých obcí Chodskem otřáslo.

Nezlomilo je však…

Pro region s hlubokou historickou vazbou na obranu českých hranic byla okupace existenční a morální ranou.

Na zabraném území okamžitě začal tvrdý tlak na asimilaci, došlo k uzavření českých škol, perzekuci spolků a zavedení nacistické správy.

Jak lidé v Chodově prožívali dramatické okamžiky záboru německou armádou, nám připomíná výstřižek s textem spisovatele a básníka Jana Vrby vlepený přímo do kroniky obce Chodov.

Když do této obce dorazily německé okupační jednotky, situace byla mimořádně napjatá.

Na rozdíl od pohraničních obcí s převahou německého obyvatelstva, kde nacistickou armádu vítali, v ryze českém Chodově panovalo zdrcující ticho, pláč a odpor.

Spisovatel Jan Vrba ve svém článku "Zabrání Chodska dokonáno" zachytil neuvěřitelnou statečnost tehdejšího chodovského starosty Antonína Drdáčka a především jeho manželky Josefy, kteří se odmítli sklonit před nacistickou okupační armádou.

Nahlédněme do tohoto příběhu, který se odehrál v obci Chodov onoho 24. listopadu 1938, když sem v jedenáct hodin dopoledne dorazila okupační armáda:

"Jako všude, nalezlo i zde náves liduprázdnou, a starosta Drdáček, jednaje věrně podle úmluvy, očekával nové panstvo v senci svého domku za úředním stolem.

Taková netečná nepozornost podráždila domýšlivého oficíra třetí říše do té míry, že zahájil své jednání skoro křikem a po několika úvodních slovech poroučel chodovskému rychtáři, aby na oslavu významného dne vyvěsil ihned na obecním úřadě prapor.

"Ha to jo!", prohlásil milý Drdáček, a již se hrnul ze sence do komory, aby mu vyhověl.

Jen však se vrátil, mohl německého oficíra trefit šlak, neboť byla to republikánská československá vlajka, co rychtář nesl, aby na půdě svého stavení navlékl na žerď a vystrčil střešním okénkem.

I skočil po něm jako tygr, a než se Drdáček vzpamatoval, vyrval mu látku z rukou.

Ale nepochodil opět, neboť nyní se do věcí vmísila rychtářka Drdáčková…

Chodky ve své většině nezůstávají ve statečnosti daleko za Chody, pokud se pak týče pohotovosti, daleko je ještě předčí.

O rychtářce Drdáčkové vám pak poví nejen v Chodově, nýbrž po dobré půli Chodska každý, s nímž se potkáte, že je po té stránce přímo vzorem chodských žen.

Chodovští dokonce tvrdí, že svého muže rychtářem udělala ona.

A podle toho vypadal také její zásah…

Německý oficír se dlouho z ukořistěné vlajky netěšil.

Jen se jí zmocnil, skočila po něm Drdáčková jako lvice a snažila se vydrati mu ji z rukou, poučujíc ho při tom křikem, že ta vlajka není obecním majetkem, nýbrž, že si ji koupili oni, Drdáčkovic, za své poctivé peníze že nikdo nemá práva jim ji brát, a že ji zkrátka a dobře nedá.

Důstojník přirozeně nerozuměl jejímu chodskému pokřiku, a proto se dožadoval výkladu, proč ta ženská na něj tak sápe.

Vlajku ovšem nepustil, ale Drdáčková také ne, a tak se zdálo, že bude toto výsostné znamení republiky Československé v Chodově ve významném dnu roztrženo právě tak, jako současně bylo roztrháváno Chodsko.

Když mu bylo konečně pověděno, co rychtářka říká, zeptal se jí skoro posměšně co chce s tím kusem plátna dělat.

Drdáčková mu pověděla, po chodsku rázně, že si vlajku schová a až umře vezme si s sebou do hrobu.

I to mu bylo přetlumočeno, a potom se udál div…

Německý oficír pustil vlajku z rukou a zasalutoval statečné Drdáčkové, která si ho už valně nevšímala a chvátala do komory, aby tam vlajku uložila až na dno truhly."

Jan Vrba: "Zabrání Chodska dokonáno"

Kronika obce Chodov, Státní okresní archiv Domažlice

Starosta obce Chodov Antonín Drdáček a jeho manželka Josefa se nesklonili před okupační armádou.

Odmítali se podvolit německému nátlaku a jednat jako podřízení Říše.

V kritické chvíli nepropadali panice a strachu.

Stali se příkladem neústupnosti zlu i nezlomné hrdosti obyvatel Chodska.

Symbolizovali jeho odvahu.

A zůstali nepokořeni.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Celoživotní tvorba i osud významného českého spisovatele, básníka, lesníka a pedagoga Jana Vrby (10. července 1889, Klenčí pod Čerchovem – 28. května 1961, Domažlice) byly úzce spjaty s Chodskem.

Narodil se v učitelské rodině a byl bratrancem spisovatele Jindřicha Šimona Baara.

Z rodinných důvodů nedokončil gymnázium v Domažlicích a zvolil lesnickou dráhu – vystudoval lesnickou školu v Jemnici a Vysokou školu zemědělskou ve Vídni.

Po první světové válce se natrvalo usadil v Domažlicích a naplno se věnoval literatuře.

Patřil k mimořádně plodným autorům (jeho sebrané spisy čítají více než sedm desítek svazků) a do povědomí veřejnosti se zapsal především jako "básník lesa, stromů a zvěře".

Vedle lyrické přírodní prózy ("Les," "Borovice," "Mniška," "Myslivcův rok" aj.) psal i historické romány z chodského prostředí ("Chodské rebelie", "Boží mlýny").

V roce 1947 vydal beletrizované svědectví o německém záboru českých obcí na Chodsku v roce 1938 pod názvem "Chodský černý týden".

Právě v něm zachytil i příběh odvahy starosty Antonína Drdáčka a jeho manželky Josefy v Chodově.

Ve stejném roce vyšel i "Chodský bílý týden" o osvobození kraje v roce 1945.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Poznámka k pramenům

Výstřižek článku Jana Vrby "Zabrání Chodska dokonáno" se nachází v Kronice obce Chodov na s. 65:
https://www.portafontium.eu/iipimage/30160534/soap-do_00177_obec-chodov-1927-1969_0550

Údaje o periodiku a dataci u výstřižku však chybí.

V Evropské literární bibliografii se podařilo dohledat, že tento článek Jana Vrby byl následně publikován ve Svobodném zítřku 14. února 1946 (s. 8).

Jedná se o vzpomínkový fejeton ze série textů autora o záboru Chodska německou brannou mocí, které Vrba publikoval na jaře 1946.

Tyto texty později využil v knize "Chodský černý týden" (1947), kde je zachycen i příběh starosty Antonína Drdáčka a jeho manželky Josefy.

Samostatně vyšel text pod názvem "Jak se odehrál akt zabrání ve vsi Chodově" také jako neprodejný tisk pro účastníky Vrbovy přednášky 14. listopadu 1947 v Praze (vydala Česká grafická unie).

Celoživotní tvorbai osud významného českéhospisovatele, básníka, lesníka a pedagoga Jana Vrby (10. července 1889, Klenčí pod Čerchovem – 28. května 1961, Domažlice) byly úzce spjaty s regionem Chodska.

Jan Vrba patřil k mimořádně plodným autorům – jeho sebrané spisy čítají více než sedm desítek svazků zahrnujících přírodní prózu, historické romány i básně.

Do povědomí veřejnosti se zapsal především jako "básník lesa, stromů a zvěře."

Díky svému hlubokému porozumění přírodě, které čerpal ze své původní profese, dokázal citlivě zachytit skrytý život lesa a jeho obyvatel.

Vrbův niterný vztah k lesu nejlépe vystihují jeho vlastní slova: "Příroda sama, má-li se člověku zjeviti v plné kráse a se vší opravdovostí, má-li k němu zahovořiti jako k tomu, před nímž není třeba ničeho tajiti a zapírati, vyžaduje, aby takový k ní přišel s hlubokou pokorou a láskou v srdci."

Jan Vrba se narodil v Klenčí pod Čerchovem v rodině učitele.

Za připomenutí stojí také skutečnost, že byl bratrancem jiného slavného chodského spisovatele, kněze Jindřicha Šimona Baara.

Z rodinných důvodů (smrt matky v roce 1905 a otcův nový sňatek) nedokončil gymnázium v Domažlicích a rozhodl se pro dráhu lesníka.

Vystudoval českou lesnickou školu v Jemnici na Moravě a poté Vysokou školu zemědělskou ve Vídni.

Již během vídeňských studií začal literárně tvořit.

V období první světové války pracoval jako úředník na Lesním úřadě ve Zruči nad Sázavou, po jejím skončení působil také jako profesor na lesnické škole v Jemnici.

V roce 1918 se oženil s Jindřiškou Milotovou.

Po vzniku Československa se usadil v Plzni, kde působil jako redaktor plzeňského kulturního měsíčníku Pramen a sokolského listu Na stráži.

V roce 1923 se natrvalo přestěhoval do Domažlic, opustil lesnickou i učitelskou dráhu, aby se mohl naplno věnovat spisovatelské a novinářské činnosti.

Vrba se do dějin české literatury zapsal jako významný tvůrce lyrické beletrie o lesní přírodě a jako kronikář rodného Chodska.

Z okruhu přírodní prózy připomeňme jeho díla "Radostné zaslíbení" (1914), "Bažantnice" (1922), "Les" (1924), považovaný za jedno z jeho nejlepších děl, "Borovice" (1925), "Mniška"(1926)či"Myslivcův rok" (1927), čtyřsvazkový cyklus črt sledující proměny lesa v průběhu ročních období.

K jeho posledním beletristickým a populárně-naučným dílům s touto tematikou patří "Srnčí milování" (1953) a "Ptačí svět" (1956).

Jan Vrba ve svém díle zachytil dramatické historické události, které se zapsaly do dějin Chodska; tato díla navazují na odkaz Jindřicha Šimona Baara.

Jmenujme například "Boží mlýny" (1919), "Beranuc dvůr" (1924) či "Chodské rebelie" (1924–1926), historickou románovou trilogii mapující slavný odpor Chodů proti Lomikarovi.

Je autorem třísvazkové historické fresky "Jiří z Poděbrad" (1946), kterou psal v letech 1942–1943, aby povzbudil národní sebevědomí a odpor proti nacistické moci.

V roce 1947 vychází beletrizované dokumentární svědectví o německém záboru českých obcí na Chodsku v roce 1938 "Chodský černý týden," kde je uveden i příběh o odvaze manželů Drdáčkových v Chodově.

O jejich statečnosti se však spisovatel zmiňuje již v roce 1938, ve svém příspěvku nazvaném "Křivda," který byl publikován ve sborníku vzpomínek "Chodsko a jeho připojená část k Německu. 24. listopad." (Domažlice 1938), s. 13–14.

Jan Vrba zde vzpomíná na den, kdy německá branná moc obsadila chodské obce:

"Ani ne hodinu poté zněly umíráčky a zněly hrany z domažlických věží.

S obnaženými hlavami naslouchaly jejich naříkání tisíce, shromážděné právě na domažlickém náměstí – naslouchali jim i naši vojáci, kteří se v tu dobu vraceli do kasáren od nových hranic zachmuření a se sklopenými hlavami.

Plakal jako malé dítě v té době postřekovský rychtář Kudrnáč na své rychtě, a na chodovské ve stejný asi čas schovávala starostová Drdáčková do truhly v přístěnku naši státní vlajku, kterou jí po některém dohadování vydal německý důstojník, aby si ji jednou mohla vzít s sebou do hrobu…

Křivda se nám stala, ale nezoufáme…

Víme, že dílo lidských rukou je pomíjející.

Věříme, že jenom Bůh je věčný."  

L.K.