Nepokoření…

24. listopad 1938 v obci Chodov – příběh odvahy starosty a jeho manželky ve vzpomínce spisovatele Jana Vrby

Podzim roku 1938 patřil k nejtemnějším obdobím našich moderních dějin.

Mnichovská dohoda z 29. září 1938, podepsaná zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie bez účasti Československa, rozhodla o postoupení pohraničních území Československa nacistickému Německu.

Československá vláda byla pod nátlakem spojenců donucena toto ultimátum přijmout.

Země ztratila třetinu území a zhruba třetinu obyvatelstva.

Německá armáda začala pohraničí obsazovat již 1. října 1938.

Zábor Horního Chodska nacistickým Německem se do posledních chvil projednával v tajnosti.

Ke zveřejnění jeho plánovaného připojení k Německu došlo až kolem 10. listopadu 1938, kdy o něm definitivně rozhodla mezinárodní delimitační komise v Berlíně.

Ačkoli Mnichovská dohoda deklarovala, že Československo Německu odstoupí území s "převážně německým obyvatelstvem", v listopadu 1938 nacistické Německo v rámci takzvané páté zóny záboru v rozporu s proklamovaným národnostním principem obsadilo i rázovité, téměř čistě české chodské vesnice.

Až teprve úřední zpráva z 21. listopadu oznamovala, že 24. 11. 1938 budou německou brannou mocí zabrány tyto chodské obce: Klenčí, Nový a Starý Postřekov, Trhanov, Chodov, Pec, Česká Kubice, Babylon a osady Hamry, Pila a Pelechy.

Na celém zabraném území Chodska žilo 5121 Čechů a jen 364 obyvatel německé národnosti.

Chodové se do poslední chvíle odmítali s mnichovským diktátem smířit, zabrání ryze českých obcí Chodskem otřáslo.

Nezlomilo je však…

Pro region s hlubokou historickou vazbou na obranu českých hranic byla okupace existenční a morální ranou.

Na zabraném území okamžitě začal tvrdý tlak na asimilaci, došlo k uzavření českých škol, perzekuci spolků a zavedení nacistické správy.

Jak lidé v Chodově prožívali dramatické okamžiky záboru německou armádou, nám připomíná výstřižek s textem spisovatele a básníka Jana Vrby vlepený přímo do kroniky obce Chodov.

Když do této obce dorazily německé okupační jednotky, situace byla mimořádně napjatá.

Na rozdíl od pohraničních obcí s převahou německého obyvatelstva, kde nacistickou armádu vítali, v ryze českém Chodově panovalo zdrcující ticho, pláč a odpor.

Spisovatel Jan Vrba ve svém článku "Zabrání Chodska dokonáno" zachytil neuvěřitelnou statečnost tehdejšího chodovského starosty Antonína Drdáčka a především jeho manželky Josefy, kteří se odmítli sklonit před nacistickou okupační armádou.

Nahlédněme do tohoto příběhu, který se odehrál v obci Chodov onoho 24. listopadu 1938, když sem v jedenáct hodin dopoledne dorazila okupační armáda:

"Jako všude, nalezlo i zde náves liduprázdnou, a starosta Drdáček, jednaje věrně podle úmluvy, očekával nové panstvo v senci svého domku za úředním stolem.

Taková netečná nepozornost podráždila domýšlivého oficíra třetí říše do té míry, že zahájil své jednání skoro křikem a po několika úvodních slovech poroučel chodovskému rychtáři, aby na oslavu významného dne vyvěsil ihned na obecním úřadě prapor.

"Ha to jo!", prohlásil milý Drdáček, a již se hrnul ze sence do komory, aby mu vyhověl.

Jen však se vrátil, mohl německého oficíra trefit šlak, neboť byla to republikánská československá vlajka, co rychtář nesl, aby na půdě svého stavení navlékl na žerď a vystrčil střešním okénkem.

I skočil po něm jako tygr, a než se Drdáček vzpamatoval, vyrval mu látku z rukou.

Ale nepochodil opět, neboť nyní se do věcí vmísila rychtářka Drdáčková…

Chodky ve své většině nezůstávají ve statečnosti daleko za Chody, pokud se pak týče pohotovosti, daleko je ještě předčí.

O rychtářce Drdáčkové vám pak poví nejen v Chodově, nýbrž po dobré půli Chodska každý, s nímž se potkáte, že je po té stránce přímo vzorem chodských žen.

Chodovští dokonce tvrdí, že svého muže rychtářem udělala ona.

A podle toho vypadal také její zásah…

Německý oficír se dlouho z ukořistěné vlajky netěšil.

Jen se jí zmocnil, skočila po něm Drdáčková jako lvice a snažila se vydrati mu ji z rukou, poučujíc ho při tom křikem, že ta vlajka není obecním majetkem, nýbrž, že si ji koupili oni, Drdáčkovic, za své poctivé peníze že nikdo nemá práva jim ji brát, a že ji zkrátka a dobře nedá.

Důstojník přirozeně nerozuměl jejímu chodskému pokřiku, a proto se dožadoval výkladu, proč ta ženská na něj tak sápe.

Vlajku ovšem nepustil, ale Drdáčková také ne, a tak se zdálo, že bude toto výsostné znamení republiky Československé v Chodově ve významném dnu roztrženo právě tak, jako současně bylo roztrháváno Chodsko.

Když mu bylo konečně pověděno, co rychtářka říká, zeptal se jí skoro posměšně co chce s tím kusem plátna dělat.

Drdáčková mu pověděla, po chodsku rázně, že si vlajku schová a až umře vezme si s sebou do hrobu.

I to mu bylo přetlumočeno, a potom se udál div…

Německý oficír pustil vlajku z rukou a zasalutoval statečné Drdáčkové, která si ho už valně nevšímala a chvátala do komory, aby tam vlajku uložila až na dno truhly."

Jan Vrba: "Zabrání Chodska dokonáno"

Kronika obce Chodov, Státní okresní archiv Domažlice

Starosta obce Chodov Antonín Drdáček a jeho manželka Josefa se nesklonili před okupační armádou.

Odmítali se podvolit německému nátlaku a jednat jako podřízení Říše.

V kritické chvíli nepropadali panice a strachu.

Stali se příkladem neústupnosti zlu i nezlomné hrdosti obyvatel Chodska.

Symbolizovali jeho odvahu.

A zůstali nepokořeni.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Lesník, spisovatel, básník a pedagog Jan Vrba

Celoživotní tvorba i osud významného českého spisovatele, básníka, lesníka a pedagoga Jana Vrby (10. července 1889, Klenčí pod Čerchovem – 28. května 1961, Domažlice) byly úzce spjaty s Chodskem.

Narodil se v učitelské rodině a byl bratrancem spisovatele Jindřicha Šimona Baara.

Z rodinných důvodů nedokončil gymnázium v Domažlicích a zvolil lesnickou dráhu – vystudoval lesnickou školu v Jemnici a Vysokou školu zemědělskou ve Vídni.

Po první světové válce se natrvalo usadil v Domažlicích a naplno se věnoval literatuře.

Patřil k mimořádně plodným autorům (jeho sebrané spisy čítají více než sedm desítek svazků) a do povědomí veřejnosti se zapsal především jako "básník lesa, stromů a zvěře".

Vedle lyrické přírodní prózy ("Les," "Borovice," "Mniška," "Myslivcův rok" aj.) psal i historické romány z chodského prostředí ("Chodské rebelie", "Boží mlýny").

V roce 1947 vydal beletrizované svědectví o německém záboru českých obcí na Chodsku v roce 1938 pod názvem "Chodský černý týden".

Právě v něm zachytil i příběh odvahy starosty Antonína Drdáčka a jeho manželky Josefy v Chodově.

Ve stejném roce vyšel i "Chodský bílý týden" o osvobození kraje v roce 1945.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Poznámka k pramenům

Výstřižek článku Jana Vrby "Zabrání Chodska dokonáno" se nachází v Kronice obce Chodov na s. 65:
https://www.portafontium.eu/iipimage/30160534/soap-do_00177_obec-chodov-1927-1969_0550

Údaje o periodiku a dataci u výstřižku však chybí.

V Evropské literární bibliografii se podařilo dohledat, že tento článek Jana Vrby byl následně publikován ve Svobodném zítřku 14. února 1946 (s. 8).

Jedná se o vzpomínkový fejeton ze série textů autora o záboru Chodska německou brannou mocí, které Vrba publikoval na jaře 1946.

Tyto texty později využil v knize "Chodský černý týden" (1947), kde je zachycen i příběh starosty Antonína Drdáčka a jeho manželky Josefy.

Samostatně vyšel text pod názvem "Jak se odehrál akt zabrání ve vsi Chodově" také jako neprodejný tisk pro účastníky Vrbovy přednášky 14. listopadu 1947 v Praze (vydala Česká grafická unie).

L.K.