Otázka je, kdy konečně pochopíme, že kdo svůj svět netvoří, tomu ho vytvoří někdo jiný
Když Evropská komise občanům EU doporučila, aby měli doma zásoby vody, jídla a základních potřeb alespoň na 72 hodin, znělo to na první pohled rozumně. Jenže právě v té rozumnosti je ukrytá celá zrůdnost dnešní doby.
Na první pohled rozumná rada.
Každý normální člověk chápe, že při výpadku elektřiny, povodni, kyberútoku nebo jiné krizi není dobré být úplně bezbranný.
Jenže problém není v konzervách ani v barelu vody.
Problém je v tom, co takové doporučení nechtěně prozrazuje.
Prozrazuje stát, který už občanovi nenabízí ochranu, ale jen soukromé přečkání prvních tří dnů.
Stát, který mluví o bezpečnosti, válce, odolnosti a možném existenčním ohrožení, ale běžnému člověku v zásadě předkládá nákupní seznam.
Vydržte tři dny, pak se uvidí.
To není strategie přežití národa.
To je administrativní alibi.
Je zvláštní, jak samozřejmě se dnes plive na minulý režim, často právem, ale člověk, který něco pamatuje, si nemůže nevšimnout jedné věci.
I ti proklínaní komunisté alespoň formálně počítali s tím, že obyvatelstvo má být nějak chráněno.
Existovaly kryty, civilní obrana, struktury pro případ katastrofy.
Nebyla to idyla, nebyla to svoboda, ale existovala představa, že přežití obyvatelstva je věcí státu.
Dnešní stát jako by tuto představu potichu opustil.
Elity mají své krizové scénáře, své zabezpečení, své chráněné prostory a únikové trasy.
Běžný občan má mít doma vodu, rádio, baterky a trvanlivé potraviny.
A má doufat, že dějiny budou slušné a skončí do tří dnů.
Jenže dějiny takhle nefungují.
Kdyby přišla skutečná krize, dlouhodobý rozpad infrastruktury, válka nebo dokonce jaderný konflikt, třídenní doporučení by znělo jako výsměch.
Ne proto, že by zásoby byly zbytečné, ale proto, že jsou vydávány za odpověď na problém, který je mnohem hlubší.
Tady se ale otevírá ještě nepříjemnější otázka.
Není to jen selhání elit.
Je to i selhání občana.
Moderní člověk si zvykl, že svět nějak funguje.
Ráno teče voda, v obchodě je pečivo, telefon má signál, nemocnice přijímají, elektřina svítí. Když se něco kazí, nadává se doma, u piva, na internetu.
Ale tím to často končí.
Občan vidí, že stát mu přestává sloužit, že politiku stále víc ovládají uzavřené skupiny, ekonomické zájmy a lidé odtržení od běžného života.
Vidí to, cítí to, mluví o tom.
Ale málokdy podle toho jedná.
Právě tady se objevuje fenomén prepperství.
Na praktické úrovni je na něm mnoho rozumného.
Mít zásoby, vodu, nářadí, dovednosti, místo, kam se dá ustoupit, není hloupost.
Člověk, který není úplně závislý na systému, je svobodnější než ten, kdo se zhroutí po dvou dnech bez dodávky jídla.
Jenže prepperství má i temnou stránku.
Může se stát falešnou autonomií.
Prepper si někdy představuje, že až se společnost zhroutí, on se stáhne stranou, přečká nejhorší a pak se vrátí zpátky do civilizace.
Jenže do jaké civilizace?
Kdo ji mezitím obnoví?
Kdo znovu postaví instituce, pravidla, pořádek, důvěru, výrobu, obranu, školství, zdravotnictví?
Civilizace není elektřina po výpadku.
Sama od sebe znovu nenaskočí.
Existuje jen tehdy, když ji lidé aktivně tvoří, brání a opravují.
V tom je prepperství nebezpečně pohodlné.
Nabízí iluzi, že se z dějin dá odejít.
Že není třeba vést politický zápas, není třeba formovat stát, není třeba bránit veřejný prostor, není třeba riskovat konflikt s mocí.
Stačí mít sklep, konzervy, filtr na vodu a plán ústupu.
Prepper nechce změnit dějiny.
Chce je přečkat.
Jenže jestli občan viděl, že stát hnije, a neudělal nic víc než nadával, pak není jen obětí kolapsu.
Je také jedním z těch, kdo ho umožnili.
Ne proto, že by sám rozhodoval na ministerstvech nebo tahal za nitky, ale proto, že přijal roli pasivního konzumenta.
Dostal najíst, dostal zábavu, dostal iluzi osobního pohodlí, a za to přenechal skutečnou moc jiným.
Elity mu daly drobky ze stolu a on se naučil být vděčný, že aspoň něco padá.
To je možná nejtvrdší obraz moderní demokracie bez skutečných občanů.
Lidé pracují, platí, živí systém, ale vzdávají se nároku ho řídit.
Nechají jiné, aby určovali směr země, hospodářství, války, bezpečnosti i budoucnosti jejich dětí.
A když se potom ukáže, že tito "jiní" nehájili národ, ale hlavně sami sebe, je už pozdě stavět si soukromou pevnost.
Tím nechci říct, že člověk nemá mít zásoby.
Má.
Rozumná domácí připravenost je projev dospělosti.
Ale zásoby nesmějí být náhražkou občanství.
Sklep plný konzerv nenahradí odvahu vstoupit do veřejného prostoru.
Filtr na vodu nenahradí schopnost organizovat obec.
Puška nenahradí politickou vůli.
A třídenní batoh nenahradí stát, který bere přežití vlastního obyvatelstva vážně.
Skutečná otázka tedy nezní, kolik litrů vody má mít občan doma.
Skutečná otázka zní, proč žijeme ve státě, kde se občanovi při řeči o katastrofě nabízí hlavně soukromé přežití, zatímco mocenské struktury se tváří, že odpovědnost končí u doporučení.
A ještě tvrdší otázka zní: proč jsme takový stát nechali vzniknout?
Každá civilizace stojí na určitém typu člověka.
Na člověku, který ji nese.
Když se z občana stane jen spotřebitel, ze spotřebitele daňový zdroj a z daňového zdroje v krizi odložitelná položka, pak už nejde o náhodné selhání.
Pak se rozpadla samotná společenská smlouva.
Nakonec existují jen dvě možnosti.
Buď svůj svět tvoříme, formujeme a bráníme, i za cenu konfliktu s těmi, kdo si nás chtějí podřídit.
Nebo se necháme tvořit, formovat a použít cizí mocí.
Člověk, který odmítne zápas o svůj svět, z politiky nezmizí.
Jen se z jejího tvůrce stane její materiál.
A možná právě to je největší ponížení dnešní doby.
Že člověku, který měl být občanem, je nakonec přidělena role někoho, kdo má sedět doma, držet hubu, mít tři dny vodu a doufat, že ti nahoře vědí, co dělají.
Otázka je, kdy konečně pochopíme, že kdo svůj svět netvoří, tomu ho vytvoří někdo jiný.