Otázka pro Evu Miláčkovou-Vildmanovou

Paní Miláčková, co Vám přináší hlubokou vnitřní radost?

"Co mi přináší vnitřní radost?

Setkání s dobrým člověkem...

A neustálá tvorba poezie.

Cítím radostné ohromení nad verši.

Nad tím, že poezie ještě žije."

Herečka, dabérka, dramatička a pedagožka Eva Miláčková-Vildmanová zasvětila celou svoji profesní dráhu službě slovu.

Vdechovala mu život nejprve na jevišti – od svých začátků v mosteckém divadle, přes slavné role na prknech, která "znamenají svět" v Hradci Králové až po dlouhá léta prožitá v Divadle Jiřího Wolkera, kde svým uměním obohacovala celé generace diváků.

Později se jejím "domovem" stalo také dabingové studio, kde svůj nezaměnitelný hlas propůjčila stovkám filmových a seriálových postav.

Její charakteristický hlas si můžeme pamatovat z filmů Transformers, Souboj titánů, Město andělů, Shrek či z dramatu Sully: Zázrak na řece Hudson.

Obohatila také oceňovaný snímek Trio z Belleville či klasickou pohádku Sněhová královna.

Jako dramatička vtiskla sílu slova do vlastních divadelních her či komponovaných pořadů pro děti.

Je mimo jiné autorkou divadelní hry Vršovice jsou zlatý věk,řek' tatínek, kterou napsala pro Vršovické divadlo MANA, a která získala pozitivní ohlas u diváků i u divadelní kritiky.

Eva Miláčková-Vildmanová vyučovala také studenty herectví jevištní řeč, umělecký přednes a základy dabingu.

Tím, že celý život obdarovávala druhé esencí divadelního umění propojenou s životní moudrostí, si v sobě uchovala vzácný vnitřní kompas.

Proto jsme si dovolili paní Miláčkovou oslovit s otázkou, která směřuje k nahlédnutí do jejího nitra.

V čase, kdy prožíváme neklidnou a bouřlivou dobu, se obrací k tomu, co je zdánlivě prosté.

K setkání s člověkem dobrého srdce.

K veršům, které dokáží rozechvět duši.

K poezii, jež v sobě nese neviditelný tlukot srdce, a kterou sama s niterným prožitím a nesmírnou opravdovostí přednáší a současně odkrývá její tajemství zrakově postiženým dětem.

Zcela nezištně se jim věnuje již více než čtyři desítky let ve Škole Jaroslava Ježka pro zrakově postižené v Praze.

Pro děti připravuje také komponované pořady (například o Karlu Jaromírovi Erbenovi), organizuje řadu setkání a besedy s herci.

V rámci pedagogické činnosti se věnuje nejen výuce poezie, ale rovněž psaní autorských pohádek, literárních pásem a hudebně-dramatických pořadů.

Obětavě pomáhá nevidomým a slabozrakým dětem rozvíjet fantazii i překonávat nejrůznější bariéry.

Učí je však především lásce k poezii a k literatuře…

V tom, jak krásný vztah si její žáci k poezii vytvořili, pak může spatřovat zrcadlení svého úsilí.

Zrníčka, která zasela, klíčí…

Příkladem je prvotina její žákyně Nelly Olahové Píseň úplňku.

Napsala ji ve svých dvanácti letech pro recitační soutěž.

"Žádný básník neříká to, co cítím, tak jsem si to napsala," prozrazuje svůj motiv.

V recitační soutěži zvítězila…

Tuto báseň pro Český rozhlas před nedávnem načetl mistr mluveného slova Alfréd Strejček:

Píseň úplňku

Jsem ta koule vzdálená, ne vždy neviditelná.

Třpytivě se lesknu, je to jako ve snu.

Víly pode mnou tančí, trhají si květiny,

Ptáci, skřeti, sovy jančí, hledají svoje stíny.

Světlušky se ve tmě honí, mají z toho legraci,

Hodně vesele si hrají, zapomněly na práci.

Já se na to všechno dívám z té veliké výšky,

Vypravuji to svým hvězdám, jako když čtu z knížky.

Až mě zas den vystřídá, nikdo mě neuhlídá.

Můj bratr vše zahaluje, i v noci mě ozařuje.

Když se budeš v noci bát, nestyď se ven podívat.

Já ti tvůj strach zahalím, ve stříbře tě obalím.

A tak ve dne usínám, v noci bratra vystřídám.

S odstupem mnoha desetiletí vzpomíná paní Miláčková s dojetím ještě na jednu báseň své nevidomé svěřenkyně.

Hluboce ji zasáhla.

Laskavě se o ni s námi podělila.

Autorka ji věnovala své mamince k Mezinárodnímu dni žen:

"Děkuji Ti za Tvou obětavost,

za to, že jsi dokázala snášet nespravedlivé rány,

hlavně ty mé.

Děkuji za lásku, kterou jsi mi dala,

za Tvůj čas, jenž jsi mi věnovala,

přes různé a těžké překážky.

Děkuji za světlo, které dáváš mi jen ty,

za to, že mé tápání měníš v jistoty.

Kolik bylo situací, za které se stydím?

Napadání, hádek, lží, ukvapených křiků.

Zkus mi ještě po tom všem věřit.

Slza lítosti ať je důkazem,

že už lépe vidím,

Tebe i svět, Maminko!"

Tichou radost přinášejí herečce i slova jejích žáků.

Jsou svědectvím o tom, jaký nesmazatelný otisk v jejich duších zanechala její pedagogická práce…

Na začátku listopadu 2025 jí žákyně 10. ročníku Školy Jaroslava Ježka napsala tato slova:

Milá paní Miláčková!

Moc se mi líbila Vaše úterní beseda o brněnských básnících.

Bylo to moc krásné a zajímavé.

Zaujaly mě básně, které jste krásně recitovala….

…..

Taky se mi líbilo Vaše vyprávění o tom, jak jste objevila Josefa Kainara.

Líbila se Vám báseň Cvrček a paní Kainarová Vám knížku s touto básní poslala.

Přišel mi to jako takový hezký lidský čin, že Vám to skrz to rádio paní Kainarová poslala.

…..

Chce to víc takových besed!

S láskou k básním Vás zdravím a posílám Vám dobrou energii, štěstí, zdraví a radosti."

Co dodat?

Radost a hřejivé teplo, které paní Eva Miláčková-Vildmanová dětem, a nejenom jim, dává, se jí mnohonásobně vrací zpět...

L.K.