Podle údajů České národní banky dosáhly jen dividendy vyplacené zahraničním vlastníkům v roce 2025 přibližně 335 miliard korun. To je skoro miliarda denně. Každý den, včetně sobot, nedělí a státních svátků
O zemi, která umí vydělávat, ale poněkud hůře si vydělané peníze ponechá. V České republice se každoročně odehrává pozoruhodný ekonomický úkaz. Země pracuje, vyrábí, exportuje, buduje infrastrukturu, vzdělává pracovní sílu a následně sleduje, jak z jejího hospodářství odcházejí stovky miliard korun do zahraničí.
Podle údajů České národní banky dosáhly jen dividendy vyplacené zahraničním vlastníkům v roce 2025 přibližně 335 miliard korun.
To je skoro miliarda denně.
Každý den, včetně sobot, nedělí a státních svátků.
Žádný ilegální tunel, žádné kufříky předávané na parkovištích.
Všechno naprosto legální, účetně zaevidované a posvěcené vlastnickými právy.
Což ovšem ještě neodpovídá na otázku, zda je dlouhodobé udržování takového hospodářského modelu v zájmu České republiky.
Kořeny dnešního stavu sahají do transformačních devadesátých let a následné privatizace.
Česká ekonomika tehdy potřebovala kapitál, technologie a zahraniční odbytiště.
To nelze popřít.
Jenže z prostředku hospodářské modernizace se postupem času stal dlouhodobý vlastnický vztah, jehož výnosy z velké části směřují mimo republiku.
Zahraniční kapitál splnil svou počáteční rozvojovou funkci, české podniky se etablovaly, a po finanční krizi v roce 2008 začal výrazně klesat podíl reinvestovaných zisků.
Jak v srpnu 2026 připomněla viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová, dřívější poměr reinvestic a dividend přibližně 50 : 50 se dlouhodobě posunul zhruba na 30 : 70.
Mezi hodnotou vytvořenou na našem území a národním důchodem tak přetrvává významná mezera.
A co na to česká politická reprezentace?
Z hlediska veřejné debaty by člověk mnohdy nabyl dojmu, že nejpalčivější otázkou republiky je, kdo se jak identifikuje, o kolik kilometrů v hodině zpomalíme provoz ve městech nebo jaký další kulturní konflikt dokážeme úspěšně vyrobit.
Jistě, i tyto otázky mají ve společnosti své místo.
Jenže mezitím pokračuje hospodářský proces, který zásadním způsobem ovlivňuje dlouhodobé rozdělování kapitálových výnosů v zemi.
A debata o něm zdaleka nemá intenzitu odpovídající jeho rozsahu.
Ekonomka Ilona Švihlíková na rizika závislé ekonomiky upozorňuje dlouhá léta.
Není umlčena, její názory jsou veřejně dostupné, píše knihy, poskytuje rozhovory.
Podstatnější než její mediální přítomnost je však otázka, do jaké míry se tato kritika promítá do konkrétních politických rozhodnutí.
Koneckonců ani viceguvernérka ČNB dnes nepopisuje situaci právě optimisticky.
Problém tedy rozhodně není v tom, že bychom nevěděli, co se děje.
Víme to.
Máme na to statistiky, ekonomické analýzy, grafy a tabulky.
Česká republika v tomto ohledu netrpí nedostatkem informací.
A zde se dostáváme k druhému účastníkovi celého představení.
K občanovi.
K tomu báječnému, svrchovanému zdroji veškeré státní moci, který jednou za čtyři roky vykoná slavnostní pouť k volební urně, aby následně zbytek volebního období věnoval nadávání u televize, v hospodě nebo na internetu.
Jeho politická filozofie se zpravidla vejde do jediné věty: "Já jsem ty z...y nevolil!"
Výborně. Gratulujeme. A co dál?
To je skutečně všechno?
Tam končí občanská odpovědnost?
Odevzdáním hlasovacího lístku, případně jeho vhozením do koše?
Politikům jsi vystavil čtyřletý mandát a od té chvíle se tě jejich práce netýká?
Nemusíš se zajímat o hospodářskou strategii, ptát se svého poslance na jeho činnost, požadovat veřejná vysvětlení ani sledovat, jak nakládá se svěřenou mocí?
Hlavně že jsi je nevolil.
Bravo, občane.
Republika právě získala dalšího hrdinu pasivního odporu.
Demokracie se totiž neskládá pouze z práv.
Její životaschopnost závisí také na občanské kultuře, veřejné kontrole a schopnosti společnosti klást své reprezentaci nepříjemné otázky.
Poslanec není feudální pán, jehož jedinou povinností je jednou za volební období sestoupit mezi poddané a požádat o prodloužení pracovního poměru.
Je to držitel veřejného mandátu, jehož činnost musí obstát před průběžnou kontrolou.
A politická vyspělost národa?
Ta se nepozná podle množství vlaječek na automobilech, počtu vlasteneckých příspěvků na sociálních sítích ani podle intenzity nadávání na vládu.
Pozná se mimo jiné podle toho, jaké nároky společnost klade na veřejnou moc a nakolik důsledně trvá na její odpovědnosti.
Jistě, není možné automaticky přičíst každému jednotlivému občanovi odpovědnost za stav českého hospodářství.
Lidé mají své rodiny, zaměstnání a starosti.
Ale kolektivní politická pasivita má své důsledky.
Demokracie, v níž veřejná kontrola fakticky končí okamžikem sečtení volebních hlasů, poskytuje politické reprezentaci pozoruhodně komfortní pracovní prostředí.
A hospodářské výsledky?
Ty se pochopitelně musejí hodnotit v širších souvislostech.
Dividendový odliv není totéž co schodek státního rozpočtu a jeho odstraněním by se automaticky nezaplatil státní dluh.
Bylo by ale stejně pošetilé předstírat, že dlouhodobá struktura vlastnictví, rozdělování zisků a schopnost akumulovat domácí kapitál nemají pro budoucí prosperitu republiky žádný význam.
Zahraniční investor má právo na výnos ze svého majetku.
Český stát však také potřebuje dlouhodobou hospodářskou strategii.
A občan má právo vědět, zda jeho politická reprezentace vůbec nějakou má.
Nestačí donekonečna opakovat, že přímé zahraniční investice jsou skvělé, protože přinesly pracovní místa.
To jsme slyšeli už před třiceti lety.
Otázkou dneška je, jak zvýšit podíl domácího vlastnictví, posílit český kapitál a vytvořit podmínky, v nichž větší část výnosů vytvořených zdejší ekonomikou připadne také jejím domácím subjektům.
Nejde o vyhlašování války zahraničním podnikatelům.
Jde o elementární hospodářskou strategii země, která by se neměla spokojit s tím, že je výkonnou výrobní základnou někoho jiného.
A pokud tohle všechno máme vědět, aniž bychom se o to jako veřejnost soustavně zajímali, pak můžeme rovnou přestat předstírat, že demokracie je něco víc než periodicky pořádaná soutěž politických reklamních agentur.
Historické defenestrace raději ponechme učebnicím dějepisu.
Moderní demokratická defenestrace má mnohem civilizovanější podobu: veřejnou kontrolu, zveřejňování nepříjemných skutečností, vyžadování odpovědí, petice, občanské iniciativy a možnost neprodloužit politický mandát těm, jejichž práci občan nepovažuje za uspokojivou.
Mimochodem, na to není třeba žádná revoluce.
Stačí začít brát vlastní občanská práva vážně.
Protože věta "Já jsem je nevolil" může být začátkem rozhovoru o politické odpovědnosti.
Rozhodně by ale neměla být jeho koncem.
A pokud od své republiky očekáváme víc než pravidelně naplněný talíř, funkční televizní ovladač a jednou za čtyři roky možnost vybrat si, komu budeme příště nadávat, pak by bylo záhodno začít se také zajímat o to, komu skutečně patří její hospodářství, kam směřují výnosy z jeho činnosti a co s tím naši volení zástupci hodlají dělat.
Politická reprezentace totiž není jen obrazem toho, kdo vyhrál volby.
Je také obrazem občanské společnosti, která ji průběžně kontroluje – nebo na tuto kontrolu rezignuje.
A žádné "já jsem je nevolil" tento problém samo o sobě nevyřeší.
Poznámka autora – faktické podklady:
Údaje o odlivu dividend a reinvestovaných ziscích vycházejí ze statistik České národní banky a Českého statistického úřadu.
Za rok 2025 dosáhly dividendy vyplacené zahraničním vlastníkům přibližně 340 miliard Kč.
K problematice dlouhodobého odlivu kapitálu viz rovněž ekonomické analýzy viceguvernérky ČNB Evy Zamrazilové (srpen 2026) a práce ekonomky Ilony Švihlíkové, zejména knihu Jak jsme se stali kolonií.
Primární zdroje: Česká národní banka (www.cnb.cz), Český statistický úřad (www.csu.gov.cz).
Q.S.
Jen krátce...
Je tomu jinak u jiných zemí bývalého východního bloku?
Je tomu jinak v zemích původní EU?
Je tomu jinak ve světě?
Nebo je to propracovaný mechanismus, který vysává všechny národy světa směrem k institucím, které nevidíme a neslyšíme o nich v médiích?
Samozřejmě to má své rozdíly, ale v zásadě mi to přijde stejné a docela výmluvné stran toho, kdo skutečně řídí a vládne tomuto světu bez ohledu na vlajky a hranice...
Ty jsou tu ostatně hlavně kvůli té soutěži, kvůli hře, která zastírá pravou podstatu "světa založeného na pravidlech"...
Čí ta pravidla reálně jsou?
Jen se ptám...