„Politický šachový tah neslýchané odvahy“ − mírový projekt českého krále Jiřího z Poděbrad
"A proto, toužíce po tom, aby takové války, loupeže, vraždy, jež, jak ó běda – s bolestí uvádíme zachvátily samo křesťanství ze všech stran, jež pustoší pole, ničí města, drásají země a jež nesčetnými strastmi hubí království a knížectví, přestaly a úplně byly vykořeněny a chvályhodnou jednotou do potřebného stavu vzájemné lásky a vzájemného bratrství byly uvedeny, rozhodli jsme se– na základě naší spolehlivé znalosti, po předchozím zralém uvážení, vzývavše k tomu milost Duch svatého a po poradě a se souhlasem našich prelátů, knížat, velmožů, šlechticů a doktorů božího míru, bratrstva a svornosti, jenž pro úctu k Bohu a pro zachování víry neotřesitelně trval a jenž by pro nás, dědice a budoucí naše nástupce po věčné časy trval ve formě, jak dále následuje."
"Smlouva o nastolení míru v celém křesťanství" (Tractatus pacis toti christianitati fiendae), z preambule mírového návrhu
Psal se rok 1464, když český král Jiří z Poděbrad předložil evropským panovníkům odvážný diplomatický projekt – "Smlouvu o nastolení míru v celém křesťanství" (Tractatus pacis toti christianitati fiendae).
Mírové návrhy, které král Jiří nechal vypracovat v letech 1462−1464, a o jejichž uskutečnění usiloval, počítaly s vytvořením organizace evropských křesťanských států, jakési všeobecné mírové unie, jejímž cílem bylo zajistit v Evropě trvalý mír.
Války měly zmizet ze světa…
Mírová iniciativa Jiřího z Poděbrad se svojí rozvahou a vizionářskou moudrostí vymykala tehdejšímu myšlenkovému nastavení.
Ve své době představoval počin zcela výjimečný.
Německý právní historik Wilhelm Weizsäcker jej ve 30. letech 20. století neváhal trefně nazvat "politickým šachovým tahem neslýchané odvahy"…
Tractatus pacis vznikl v době, kdy se křesťanský svět ocitl v krizi, otevřeně se mluvilo o jeho úpadku a o nutnosti najít cestu a prostředky k nápravě.
V preambuli mírového návrhu bylo uvědomění si tohoto stavu formulováno následovně:
"Když pročítáme spisy starých dějepisců, zjišťujeme, že křesťanství bylo kdysi ve velkém rozkvětu a lidmi i majetkem požehnané, tak do délky a šířky rozlehlé, že v jeho lůně bylo zahrnuto sto sedmnáct přebohatých království, že ze sebe vydalo tolik lidí, že na velmi dlouhý čas si podmanilo velkou část pohanstva spolu s hrobem Páně; a nebylo tenkrát na celém světě národa, který by se odvážil znepokojovati vládu křesťanů.
Avšak všichni víme, jak je dnes rozervané, zničené, ubohé a všeho bývalého lesku a nádhery zbavené.
Vždyť v samém křesťanství došlo před krátkou dobou k takové změně, že kdyby kdo
ze starých králů, knížat či velmožů vstal z mrtvých a navštívil křesťanské země, nepoznal by ani svou zemi vlastní."
Postup islámu, pád Konstantinopole v roce 1453 a vyvrácení upadající Byzantské říše tureckou mocí, dávaly těmto hlasům za pravdu.
Hledala se obrana křesťanského společenství proti nebezpečí zvenčí, ale také reforma teokratické monarchie zevnitř.
Vůči autoritám císaře a papeže rostla autorita a moc panovníků, kteří stáli v čele jednotlivých zemí, a kteří kladli základy budoucích suverénních národních států.
Bezprostředním podnětem pro české návrhy na vznik všeobecné mírové organizace byl konflikt, v němž se král Jiří ocitl s papežskou kurií.
Jeho podstata spočívala v tom, že papež Pius II. v roce 1462 odvolal dohodu, k níž došlo v roce 1436 mezi zástupci husitských Čech a Moravy a basilejským koncilem.
Basilejská kompaktáta oficiálně povolila přijímání "pod obojí způsobou".
Papež požadoval, aby se král Jiří této dohody zřekl a plně restituoval církevní majetek a moc katolické církve v Českém státě.
Cílem papežské politiky bylo dostat "kacířského krále" do politické izolace.
Tomuto nebezpečí čelil král Jiří mimo jiné i tím, že do světa postavil mírový projekt, který navrhoval řešení palčivých otázek, které znepokojovaly tehdejší Evropu.
Hlavním autorem mírového projektu byl diplomat Antonio Marini z Grenoblu, vysoce vzdělaný poradce krále Jiřího.
Návrh předpokládal vytvoření spolku světských křesťanských evropských panovníků, který by řešil spory a konflikty mezi nimi výhradně mírovými prostředky.
Projekt spočíval ve spojení branných sil křesťanských zemí, jež by pod vedením českého panovníka zasadily drtivý úder rozpínající se turecké říši.
Řešení v něm obsažené bylo prosté – pokud by islám byl útočníkem, bude proti němu organizována společná obrana; pokud by byl ochoten ke smíru, bylo ve statutu mírové organizace pamatováno na možnost mírového soužití s ním.
První spolehlivě datovaný doklad o tom, že projekt mírové unie je již hotov, je z června 1463, kdy byl jeho text zapsán do register polské královské kanceláře.
Samotný text je po formální stránce osnovou multilaterální mezinárodní smlouvy, má dvě části.
První část tvoří úvod, preambule, v níž jsou objasněny motivy, které vedly k vypracování projektu, a stanoví se v něm také jeho cíle: péče o zachování míru a společná obrana proti Turkům vyžaduje jednotnou mezinárodní organizaci, jejímiž členy by se mohly stát všechny křesťanské státy.
Ve druhé části jsou pak ve 23 článcích konkrétně vysvětleny hlavní rysy, zásady i organizační záležitosti mezinárodní unie.
Hlavními orgány měly být stálý kongres se zákonodárnou pravomocí a mezinárodní soudní dvůr.
O válce a míru, včetně křížových výprav, by rozhodoval stálý kongres, nikoliv papež.
Znamenalo by to omezení politického vlivu římské kurie v Evropě…
Po čilém, většinou tajném jednání, v němž hlavní úloha připadla A. Marinimu, Jiří z Poděbrad návrh předložil nejdříve polskému králi Kazimírovi, posléze pak uherskému králi Matyáši Korvínovi.
Projekt nebyl oběma panovníky v zásadě ani přijat, ani odmítnut.
Poté se král Jiří s mírovou smlouvou obrátil na papežskou kurii.
Pius II. však proti mírovému návrhu krále Jiřího postavil vlastní projekt na vytvoření užšího spolku zemí ohrožených Turky.
Jiřího diplomatické úsilí o realizaci spolku vyvrcholilo v létě roku 1464 vysláním poselstva k francouzskému králi Ludvíkovi XI., který měl mít v otázce projektu hlavní slovo.
Evropští panovníci však mírový projekt českého krále nepodpořili.
Měli vlastní mocenské a dynastické cíle…
A navíc – riskovat konflikt s papežskou kurií?
Mírová unie bez účasti papeže…?
Papež Pius II., a zejména pak jeho nástupce Pavel II., v návrhu českého krále viděli přímé ohrožení své moci.
Papež Pavel II. na Jiřího v roce 1466 uvalil klatbu, prohlásil ho za sesazeného z trůnu a vyhlásil křížovou výpravu proti "kacířskému" Českému království.
Tehdejší středověká Evropa stála na myšlence "res publica christiana"– jednotného křesťanského společenství evropských národů pod duchovním vedením papeže a světskou správou císaře.
A návrh, který tyto univerzální autority výrazně oslaboval, byl pro většinu evropských panovníků nepřijatelný.
Mírové návrhy českého krále Jiřího předběhly svou dobu.
Předznamenaly cestu do budoucna.
Mnohé došly naplnění ve 20. století…
Přesto projekt nezůstal zcela bez výsledku ani ve své době.
Výsledkem složitých jednání byla listina vydaná 18.7. 1464 ve francouzském městě Dieppe, v níž český král Jiří a francouzský král Ludvík XI. obnovili prostřednictvím svých zplnomocněných zástupců přátelské a spojenecké smlouvy uzavřené v minulosti mezi francouzskými a českými králi.
***************************************************************************
