Potrestání bělošské matky za to, že neprojevila dostatečnou úctu černochovi, který ji obtěžoval
Časopis Arktos Journal se věnoval případu Shiloh Hendrixové. Kevin DeAnna uvádí, že zkorumpovaný a proti bělochům zaměřený soudní systém státu Minnesota vytvořil zákon o rouhání, který není nikde zakotven v právních předpisech, zákon, jenž může být použit pouze proti bělochům za spáchání urážky veličenstva vůči černochovi tím, že mu nebyla projevena dostatečná úcta.
Odporní demokraté z Minneapolisu se rozhodli ukřižovat mladou bělošskou matku a skutečně dovedli přestupkovou žalobu až k porotnímu soudu s porotou, která byla podle autora zaměřena proti bělochům.
Soudkyně, běloška a demokratická nominantka Christa M. Dailyová, se podle něj připojila k obžalobě.
Brian Karalus, právní zástupce Hendrixové, uvedl, že při obhajobě své klientky bojoval více proti soudkyni než proti státnímu zástupci.
Osobou, která způsobila Shiloh Hendrixové potíže, je podle autora černošský přistěhovalec Sharmake Omar, který nebyl v Minnesotě "v zájmu spravedlnosti" stíhán za znásilnění šestnáctileté americké dívky .
Podle textu využil důvěřivosti Američanů k získání peněz prostřednictvím GoFundMe a následně rychle opustil zemi.
DeAnna uvádí, že demokratická soudkyně se snažila zabránit pořizování záznamů ze soudního řízení, aby znemožnila odvolání proti podle autora zkorumpovanému procesu.
Všimněte si, že bělošská demokratická soudkyně v Minnesotě podle autora nechápe svůj úkol jako službu spravedlnosti, ale jako potrestání bělošské matky za to, že neprojevila dostatečnou úctu černochovi, který ji obtěžoval.
Všimněte si, že Joseph K. Rosholt, vedoucí právník trestního oddělení v okrese Olmsted ve státě Minnesota a člen Demokratické strany, odmítl "v zájmu spravedlnosti" stíhat pachatele znásilnění dítěte.
Podle autora je toto dnešní Demokratická strana.
Tvrdí, že jde o stranu zastupující přistěhovalce a zaměřenou proti bělošským americkým občanům, přičemž podle něj je v tom úspěšná.
Právě Minnesota podle autora zinscenovala proces s policistou Derekem Chauvinem a třemi dalšími policisty z Minneapolisu, přičemž tvrdí, že soudní řízení obsahovalo množství procesních pochybení, z nichž každé samo o sobě mělo být důvodem ke zrušení procesu.
Autor dále tvrdí, že George Floyd zemřel na předávkování fentanylem, jak má údajně dokazovat pitevní zpráva.
Tvrdí také, že veškeré policejní videozáznamy ukazují, že koleno policisty Chauvina bylo na Floydově rameni, nikoli na jeho krku.
Podle autora důkazy nehrály roli.
Dále uvádí, že demokraté, kteří podle něj dovolili hnutím Antifa a Black Lives Matter rabovat a vypalovat obchodní čtvrti v řadě měst ovládaných demokraty, chtěli obětovat bělošského policistu jako oběť "utlačovaným černochům".
Kevin DeAnna vysvětluje precedent, který podle něj vytvořili demokraté z Minnesoty v případu Hendrixové:
"Každý neběloch v této zemi má nyní aktivní motivaci chodit za bělochy s kamerou a provokovat je, aby řekli něco, co by mohlo někoho urazit.
Černoši mohou bělochy buď dostat před soud za to, že něco řekli, nebo je možná beztrestně napadat.
Takové standardy fungují pouze jedním směrem.
Už nyní černoši v Madisonu ve Wisconsinu po policejní střelbě slovně napadají náhodné bělochy a otevřeně vyhrožují násilím.
Nejsou obviňováni z narušování veřejného pořádku a nikdy ani nebudou."
Bělošští liberálové podle autora po mnoho desetiletí pracovali na tom, aby podřídili bělošské Američany "barevným lidem".
Do šedesátých let podle něj bělošské Američany natolik přesvědčili, že jsou rasisté, že již šedesát let přijímají diskriminaci při přijímání na univerzity, při zaměstnávání i povyšování ve jménu "občanských práv".
Tato politika si podle autora vyžádala demontáž společnosti založené na zásluhách, která je nyní označována za projev bělošského rasismu.
Podle autora institucionalizovaná diskriminace bělochů ve Spojených státech Demokratickou stranu nepoškodila.
Demokraté i republikáni si podle něj rozdělují voliče přibližně v poměru 50 % ku 50 %.
Vítězství většinou znamená jen těsnou převahu – 51 % nebo 52 %.
Za drtivé vítězství se považuje 53 %.
Vláda zastupující jen o něco více než polovinu voličů je podle autora stěží většinovou vládou.
V Evropě, kde většinové vlády tvoří koalice stran, z nichž žádná samostatně nezískává více než 20 až 30 % hlasů, to podle něj vede – jak lze denně pozorovat – ke slabým a neefektivním vládám.
Mohlo by se zdát, že demokraté, které autor označuje za protiamerické, proti bělochům, proti křesťanství a protiústavní, jsou již politicky odepsaní, ale republikáni jsou podle něj stranou sloužící Izraeli.
Podle autora žádná strana nezastupuje bělošské Američany.
Tvrdí, že jejich volbou je buď Demokratická strana, která podle něj zastupuje černochy proti bělochům, nebo Republikánská strana, která podle něj zastupuje Izrael proti Američanům.
Lidé, kteří mají na výběr pouze mezi těmito možnostmi, podle autora nemají zájem ani na jedné z těchto stran ani na samotné vládě.