Právní vyvlastnění občanů není scénářem budoucnosti, právní nástroje pro to jsou v legislativě mnoha západních zemí zavedeny již desítky let
Na to upozornil finanční specialista a autor Erich Hambach v rozhovoru pro nezávislý německojazyčný kanál AUF1. Hambach, který byl aktivní ve finančním průmyslu mnoho let před přechodem na finanční vzdělávání, varuje, že běžní občané sotva vědí, co sena ně chystá. Za příklad dává Německo.
Podle Hambacha je skutečný státní dluh Německa mnohonásobně vyšší, než je oficiálně uváděno.
Odkazuje na výpočty profesora Bernda Raffelhüschena, poradce pro důchody německé spolkové vlády, který odhaduje celkový implicitní veřejný dluh — včetně nekrytých důchodových závazků, stínových rozpočtů a záchranných fondů — na více než 17 bilionů eur.
To je několikanásobek oficiálně hlášené částky.
Totéž platí i v dalších západních zemích.
Hambachův závěr je jasný: historicky státy nikdy nesplatí dluhy.
Jedinou cestou ven je měnová reforma nebo přímý útok na majetek občanů.
Co činí Hambachovu analýzu obzvlášť znepokojivou, je jeho teze, že právní vyvlastnění občanů nevyžaduje novou legislativu.
Nástroje už jsou.
Zmiňuje mimo jiné německý Sanierungs und Abwicklungsgesetz (SAG), který dává bankám a regulátorům pravomoc převádět aktiva v případě finanční nestability, kdy držitelé účtů přicházejí o peníze a na oplátku získávají bezcenné akcie v takzvaném "mostním institutu."
Dále poukazuje na Versicherungsaufsichtsgesetz, který umožňuje pojišťovnám zastavit dávky a dokonce i současné důchody "v kolektivním zájmu," zatímco povinnost platit příspěvky a daně nadále existuje.
Koncept, o kterém se téměř nemluví, ale který podle Hambacha představuje zásadní riziko, je tzv. klauzule o kolektivní akci (CAC).
Tato klauzule je nyní zahrnuta téměř ve všech vládních a korporátních dluhopisech v EU.
Umožňuje jednostranně prodloužit splatnost dluhopisu v případě systémového nebezpečí.
A to na neurčito.
V praxi to znamená, že investoři své peníze už nikdy neuvidí.
Celosvětově se odhaduje, že dluhopisy jsou v hodnotě 90 bilionů dolarů.
Jsou propojeny s penzijními fondy, životním pojištěním, stavebním spořením a dalšími formami spoření.
CAC tak, slovy Hambacha, tvoří právně legalizovaný nástroj, kterým lze na povel rozbít celý finanční systém.
Paralelně s touto legislativou podle Hambacha probíhá práce na evropském registru majetku.
Ačkoliv existuje formální odpor kvůli obavám o soukromí, banky už tuto překážku obcházejí jiným způsobem: zákazníci jsou osloveni s argumentem, že banka jim může lépe poradit, pokud má kompletní přehled o jejich aktivech.
Shromážděné informace jsou pak podle Hambacha předány vládám.
To znamená, že registr aktiv je ve skutečnosti již ve fázi výstavby zadními vrátky.
Hambach zdůrazňuje, že ochranná opatření jsou skutečně možná, ale většina občanů a podnikatelů začíná příliš pozdě.
Doporučuje kriticky se podívat na pozice dluhopisů v portfoliích a penzijních produktech a případně z nich vystoupit, i když to znamená daňové nevýhody.
Hambach předpovídá, že první konkrétní aplikace této legislativy budou viditelné kolem roku 2028 nebo 2029, kdy státy již nebudou moci ignorovat horu dluhů.
Podle něj ti, kteří se nyní nepřipraví, riskují, že zůstanou s prázdnýma rukama.
A to zcela legálně, na základě zákona.