Pro Washington válka nikdy nekončí

Vznik Severoatlantické aliance (NATO) a znovuvyzbrojení Německa potvrdily, že pro Spojené státy válka v Evropě ještě zcela neskončila. A stále neskončila. Trvá to dál a dál. "Válka, která měla ukončit všechny války" z let 1914–1918 vedla k válce z let 1939–1945, známé jako druhá světová válka. A ani ta nikdy neskončila, hlavně proto, že pro Washington to byla "dobrá válka", válka, která stvořila "americké století": proč ne rovnou "americké tisíciletí"?
Konflikt na Ukrajině může být jiskrou, která zapálí to, čemu již říkáme třetí světová válka.
Ale nejde o novou válku. Je to ta samá stará válka, pokračování té, kterou nazýváme druhou světovou válkou, která však nebyla pro všechny její účastníky stejná.
Ruská válka a americká válka byly velmi, velmi odlišné.
Ruská druhá světová válka
Pro Rusy byla válka zážitkem obrovského utrpení, zármutku a zkázy.
Nacistická invaze do Sovětského svazu byla naprosto nemilosrdná, poháněná rasistickou ideologií pohrdání Slovany a nenávisti vůči "židovským bolševikům".
Zahynulo odhadem 27 milionů lidí, z nichž asi dvě třetiny tvořili civilisté.
Navzdory drtivým ztrátám a utrpení se Rudé armádě podařilo zvrátit nacistickou vlnu dobývání, která si podmanila většinu Evropy.
Tento gigantický boj za vyhnání německých okupantů z jejich území je Rusům znám jako Velká vlastenecká válka a živí národní hrdost, která pomohla lidem najít útěchu za vše, čím si prošli.
Ať už však byla hrdost na vítězství jakákoli, hrůzy války vyvolaly upřímnou touhu po míru.
Druhá světová válka v Americe
Americká druhá světová válka (stejně jako první světová válka) se odehrála někde jinde.
To je velmi velký rozdíl.
Válka umožnila Spojeným státům stát se nejbohatším a nejmocnějším národem na světě.
Američané byli učeni, že se nikdy nesmí dělat kompromisy, ani aby se válce předešlo ("Mnichov"), ani aby se ukončila ("bezpodmínečná kapitulace" byla americkým způsobem).
Spravedlivá neústupnost byla vhodným postojem Dobra v jeho boji proti Zlu.
Válečná ekonomika vyvedla USA z hospodářské krize.
Klíčem k prosperitě se stal vojenský keynesiánismus.
Zrodil se vojensko-průmyslový komplex.
Aby mohl i nadále zajišťovat zakázky Pentagonu pro každý volební obvod v Kongresu a garantované zisky investorům na Wall Street, potřeboval nového nepřítele.
Komunistická hrůza – ta samá hrůza, která přispěla ke vzniku fašismu – splnila svůj účel.
Studená válka: pokračování druhé světové války
Stručně řečeno, po roce 1945 skončila pro Rusko druhá světová válka.
Pro Spojené státy však ne.
To, čemu říkáme studená válka, bylo jejím dobrovolným pokračováním ze strany vůdců ve Washingtonu.
Byla udržována teorií, že ruská obranná "železná opona" představovala vojenskou hrozbu pro zbytek Evropy.
Na konci války bylo hlavním bezpečnostním zájmem Stalina zabránit tomu, aby se taková invaze někdy v budoucnu opakovala.
Na rozdíl od západních interpretací nebyla pokračující kontrola Moskvy nad východoevropskými zeměmi, které obsadila na své cestě k vítězství v Berlíně, inspirována ani tak komunistickou ideologií, jako spíše odhodláním vytvořit nárazníkovou zónu jako překážku proti opakované invazi ze Západu.
Stalin respektoval jaltské hranice mezi Východem a Západem a odmítl podpořit boj řeckých komunistů na život a na smrt.
Moskva varovala vůdce velkých západoevropských komunistických stran, aby se vyhýbali revoluci a řídili se pravidly buržoazní demokracie.
Sovětská okupace mohla být brutální, ale byla rozhodně obranná.
Sovětská podpora mírových hnutí byla naprosto upřímná.
Vznik Severoatlantické aliance (NATO) a znovuvyzbrojení Německa potvrdily, že pro Spojené státy válka v Evropě ještě zcela neskončila.
Neochotná "denacifikace" amerického sektoru okupovaného Německa byla doprovázena organizovaným odlivem mozků Němců, kteří mohli být pro Spojené státy užiteční při znovuvyzbrojování a špionáži (od Wernhera von Brauna po Reinharda Gehlena).

Západní Německo vstoupilo do NATO v roce 1955, což během studené války vedlo k vytvoření konkurenčního Varšavského paktu. (Bundesarchiv, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons)
Ideologické vítězství Ameriky
Po celou dobu studené války Spojené státy věnovaly svou vědu a průmysl budování gigantického arzenálu smrtících zbraní, které způsobily zkázu, aniž by přinesly vítězství USA v Koreji či ve Vietnamu.
Vojenská porážka však nezrušila ideologické vítězství Ameriky.
Největším triumfem amerického imperialismu bylo šíření jeho sebeospravedlňujících obrazů a ideologie, především v Evropě.
Dominance amerického zábavního průmyslu rozšířila po celém světě, zejména mezi mládeží, jeho specifickou směsici požitkářství a morálního dualismu.
Hollywood přesvědčil Západ, že druhou světovou válku v podstatě vyhrály americké síly a jejich spojenci při invazi v Normandii.
Amerika se prezentovala jako konečná síla dobra a zároveň jako jediné místo, kde se dá žít zábavně.
Rusové byli vykresleni jako fádní a zlověstní.
V samotném Sovětském svazu nebylo mnoho lidí imunních vůči lákadlům amerického sebe-oslavování.
Někteří zřejmě dokonce věřili, že studená válka byla jen velkým nedorozuměním a že pokud budeme velmi milí a přátelští, Západ bude také milý a přátelský.
Michail Gorbačov byl tomuto optimismu náchylný.
Bývalý americký velvyslanec v Moskvě Jack Matlock vzpomíná, že touha osvobodit Rusko od vnímaného břemene Sovětského svazu byla v 80. letech mezi ruskou elitou velmi rozšířená.
Bylo to spíše vedení než masy, které způsobilo sebedestrukci Sovětského svazu, čímž se Rusko stalo nástupnickým státem s jadernými zbraněmi a právem veta v OSN po SSSR pod alkoholovým prezidentstvím Borise Jelcina – a s drtivým vlivem USA v 90. letech.
Nové NATO
Modernizace Ruska v uplynulých třech stoletích byla poznamenána sporem mezi "západníky" – těmi, kdo vidí pokrok Ruska v napodobování vyspělejšího Západu – a "slavofily", kteří se domnívají, že materiální zaostalost národa je kompenzována jakousi duchovní nadřazeností, možná zakotvenou v jednoduché demokracii tradiční vesnice.
V Rusku byl marxismus konceptem prosazujícím západní orientaci.
Oficiální marxismus však nevymazal obdiv k "kapitalistickému" Západu a zejména k Americe.
Gorbačov snil o "našem společném evropském domově", v němž by panovala jakási sociální demokracie.
V 90. letech Rusko žádalo pouze o to, aby se stalo součástí Západu.
To, co se stalo poté, dokázalo, že celá "komunistická hrůza", která ospravedlňovala studenou válku, byla falešná.
Byla to jen záminka.
Podvod, jehož cílem bylo udržet vojenský keynesianismus a speciální válku Ameriky za účelem zachování její vlastní ekonomické a ideologické hegemonie.
Sovětský svaz již neexistoval.
Sovětský komunismus již neexistoval.
Neexistoval sovětský blok, ani Varšavská smlouva.
NATO již nemělo důvod k existenci.
V roce 1999 však NATO oslavilo své 50. výročí bombardováním Jugoslávie, čímž se proměnilo z obranné v agresivní vojenskou alianci.
Jugoslávie byla nezúčastněná, nepatřila ani k NATO, ani k Varšavské smlouvě.
Nepředstavovala hrozbu pro žádnou jinou zemi.
Bez povolení Rady bezpečnosti ani ospravedlnění v podobě sebeobrany porušila agrese NATO mezinárodní právo.
Zcela souběžně s tím, v rozporu s nepsanými, ale důraznými diplomatickými sliby ruským vůdcům, přijalo NATO jako nové členy Polsko, Maďarsko a Českou republiku.
O pět let později, v roce 2004, přijalo NATO Rumunsko, Bulharsko, Slovensko, Slovinsko a tři pobaltské republiky.
Mezitím byli členové NATO vtahováni do války v Afghánistánu, což byla první a jediná "obrana člena NATO" – konkrétně Spojených států.
Porozumět Putinovi – anebo ne
Zde si můžete poslechnout Putinův slavný projev z roku 2007 na Mnichovské bezpečnostní konferenci
Mezitím byl Vladimir Putin Jelcinem vybrán jako jeho nástupce, nepochybně částečně proto, že jako bývalý důstojník KGB ve východním Německu měl určité znalosti a porozumění Západu.
Putin vyvedl Rusko z chaosu způsobeného tím, že Jelcin přijal americkou ekonomickou šokovou terapii.
Putin zastavil ty nejhanebnější podvody, čímž si vysloužil hněv oligarchů, kteří přišli o svůj majetek a využili svých problémů se zákonem k tomu, aby přesvědčili Západ, že jsou oběťmi pronásledování (příklad: absurdní Magnitského zákon).
11. února 2007 se ruský zastánce západního směřování Putin vydal do centra západní moci, na Mnichovskou bezpečnostní konferenci, a požádal Západ o pochopení.
Je to snadné pochopit, pokud člověk chce.
Putin zpochybnil "unipolární svět", který vnucovaly Spojené státy, a zdůraznil touhu Ruska "spolupracovat s odpovědnými a nezávislými partnery, s nimiž bychom mohli společně budovat spravedlivý a demokratický světový řád, který by zajistil bezpečnost a prosperitu nejen pro úzkou skupinu vyvolených, ale pro všechny."
Reakcí předních západních partnerů bylo rozhořčení, odmítnutí a patnáctiletá mediální kampaň, která Putina vykreslovala jako jakousi démonickou bytost.
Od tohoto projevu skutečně neexistují žádné meze urážkám ze strany západních médií namířeným proti Putinovi a Rusku.
A v tomto pohrdavém zacházení vidíme dvě verze druhé světové války.
V roce 2014 se světoví lídři sešli v Normandii, aby si připomněli 70. výročí vylodění amerických a britských sil v den D.
Ve skutečnosti se tato invaze z roku 1944 potýkala s obtížemi, i když německé síly byly soustředěny hlavně na východní frontě, kde prohrávaly válku s Rudou armádou.
Moskva zahájila vojenskou operaci právě proto, aby odlákala německé síly od normandské fronty.
I tak se spojeneckému postupu nepodařilo předběhnout Rudou armádu v postupu na Berlín.
Díky Hollywoodu však mnozí na Západě považují den D za rozhodující operaci druhé světové války.
Na počest této události se tam zúčastnil Vladimir Putin i německá kancléřka Angela Merkelová.
V následujícím roce byli světoví lídři pozváni na okázalou vítěznou přehlídku v Moskvě, která se konala u příležitosti 70. výročí konce druhé světové války.
Lídři Spojených států, Velké Británie a Německa se rozhodli této akce nezúčastnit.
To bylo v souladu s nekonečnou řadou západních gest pohrdání vůči Rusku a jeho rozhodujícímu přínosu k porážce nacistického Německa (Rusko zničilo 80% Wehrmachtu).
Dne 19. září 2019 přijal Evropský parlament usnesení o "významu evropské paměti pro budoucnost Evropy", které společně obvinilo Sovětský svaz a nacistické Německo z rozpoutání druhé světové války.
Vladimir Putin na tuto neopodstatněnou urážku reagoval dlouhým článkem "Poučení z druhé světové války", který byl v angličtině publikován v časopise The National Interest u příležitosti 75. výročí konce války.
Putin odpověděl pečlivou analýzou příčin války a jejích hlubokých dopadů na životy lidí uvězněných v krvavém 872denním nacistickém obléhání Leningradu (dnešního Petrohradu), včetně svých vlastních rodičů, jejichž dvouletý syn byl jedním z 800 000 obětí.

Obléhání Leningradu, 1942. (Av Boris Kudojarov/archiv RIA Novosti. Licence: CC BY SA 3.0)
Je zřejmé, že Putina hluboce urazilo neustálé odmítání Západu pochopit význam této války v Rusku.
"Znesvěcování a urážení památky je podlé," napsal Putin.
"Podlost může být záměrná, pokrytecká a v podstatě úmyslná, jako v případě, kdy prohlášení k 75. výročí konce druhé světové války zmiňují všechny účastníky protinacistické koalice s výjimkou Sovětského svazu."
A po celou tu dobu se NATO nadále rozšiřovalo na východ a ve svých rozsáhlých válečných cvičeních na svých pozemních i námořních hranicích se stále otevřeněji zaměřovalo na Rusko.
Uchvácení Ukrajiny Spojenými státy
Obklíčení Ruska učinilo kvalitativní skok vpřed s obsazením Ukrajiny Spojenými státy v roce 2014.
Západní média tuto složitou událost popsala jako lidové povstání, ale lidová povstání mohou být převzata silami s vlastními cíli, a tak tomu bylo i v tomto případě.
Zvolený prezident Viktor Janukovyč byl násilně svržen den poté, co se v dohodě s evropskými lídry zavázal k předčasným volbám.
Miliardy amerických dolarů a vražedné střelby ze strany militantů z extrémní pravice vynutily změnu režimu, kterou otevřeně řídila náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová ("F___ the EU"), čímž v Kyjevě vzniklo vedení, které bylo z velké části vybráno ve Washingtonu a které toužilo po vstupu do NATO.
Do konce roku byla vláda "demokratické Ukrajiny" z velké části v rukou cizinců schválených USA.
Novou ministryní financí se stala americká občanka ukrajinského původu Natalia Jaresko, která předtím, než přešla do soukromého sektoru, pracovala pro ministerstvo zahraničí.
Ministrem hospodářství se stal Litevec Aïvaras Arbomavitchous, bývalý basketbalový šampion.
Ministerstvo zdravotnictví převzal bývalý gruzínský ministr zdravotnictví a práce Sandro Kvitachvili.
Později byl povolán do funkce skandálem poznamenaný bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili, aby převzal vedení problémového přístavu v Oděse.
A viceprezident Joe Biden se přímo podílel na personálních změnách v kyjevské vládě, jelikož jeho syn Hunter Biden získal lukrativní pozici v ukrajinské plynárenské společnosti Burisma.
Tento režimní převrat s vehementně protiruským zaměřením vyvolal odpor v jihovýchodních částech země, které jsou z velké části obývány etnickými Rusy.
Osm dní poté, co bylo v Oděse upáleno zaživa více než 40 demonstrantů, se provincie Luhansk a Doněck rozhodly odtrhnout na protest proti převratu.

Režim v Kyjevě, dosazený Spojenými státy, poté zahájil válku proti těmto oblastem, která trvala osm let a při které zahynuly tisíce civilistů.
Následně se na základě referenda Krym vrátil k Rusku.
Mírový návrat Krymu byl zjevně zásadní pro zachování hlavní ruské námořní základny v Sevastopolu před hrozícím převzetím ze strany NATO.
A jelikož obyvatelstvo Krymu nikdy neschválilo převedení poloostrova na Ukrajinu, které v roce 1954 provedl Nikita Chruščov, byl návrat uskutečněn demokratickým hlasováním bez krveprolití.
To bylo v ostrém kontrastu s odtržením provincie Kosova od Srbska, k němuž došlo v roce 1999 po týdnech bombardování ze strany NATO.
Pro Spojené státy a většinu Západu však to, co bylo v Kosovu humanitární akcí, představovalo na Krymu neodpustitelnou agresi.
Zadní vrátka do NATO přes Oválnou pracovnu
Rusko neustále varovalo, že rozšíření NATO nesmí zahrnovat Ukrajinu.
Západní lídři kolísali mezi prosazováním "práva" Ukrajiny připojit se k jakékoli alianci, kterou si zvolí, a tvrzením, že k tomu nedojde hned.
Vždy existovala možnost, že členství Ukrajiny by mohlo být vetováno některým členem NATO, třeba Francií nebo dokonce Německem.
Mezitím však 1. září 2021 přijal Bílý dům Ukrajinu jako zvláštního geostrategického "mazlíčka" Washingtonu.
Členství v NATO se tak stalo pouhou opožděnou formalitou.
Společné prohlášení o strategickém partnerství mezi USA a Ukrajinou vydané Bílým domem oznámilo, že "úspěch Ukrajiny je klíčový pro globální boj mezi demokracií a autokracií" – což je současný ideologický dualismus, jímž si Washington ospravedlňuje své jednání a který nahrazuje protiklad "svobodný svět versus komunismus".
Dále bylo formulováno trvalé casus belli proti Rusku:
"V 21. století nelze dovolit, aby národy násilím přepisovaly hranice. Rusko porušilo toto základní pravidlo na Ukrajině. Suverénní státy mají právo činit vlastní rozhodnutí a volit si vlastní spojenectví. Spojené státy stojí na straně Ukrajiny a budou i nadále usilovat o to, aby Rusko neslo odpovědnost za svou agresi. Podpora Ameriky pro suverenitu a územní celistvost Ukrajiny je neochvějná."
Prohlášení rovněž jasně označilo válku Kyjeva proti Donbasu za "ruskou agresi".
A učinilo toto nekompromisní prohlášení:
"Spojené státy neuznávají a nikdy neuznají údajnou anexi Krymu Ruskem…".
Následují sliby posílení vojenských kapacit Ukrajiny, zjevně s ohledem na znovuzískání Donbasu a Krymu.
Od roku 2014 Spojené státy a Velká Británie tajně přeměnily Ukrajinu na pomocnou sílu NATO, psychologicky i vojensky namířenou proti Rusku.
Ať už se nám to jeví jakkoli, ruským vůdcům to připadalo stále více jako nic jiného než příprava na totální vojenský útok na Rusko, jako by se opakovala operace Barbarossa.
Mnozí z nás, kteří se snažili "porozumět Putinovi", nedokázali předvídat ruskou invazi z toho prostého důvodu, že jsme nevěřili, že by to bylo v ruském zájmu.
Stále tomu nevěříme.
Oni však tento konflikt považovali za nevyhnutelný a zvolili si vhodný okamžik.
Dvojznačné ozvěny

Putin vysvětluje své důvody pro vstup do války. (Snímek obrazovky AP z YouTube)
Putin ospravedlnil ruskou "operaci" z února 2022 na Ukrajině jako nezbytnou k zastavení genocidy v Luhansku a Doněcku.
To připomínalo doktrínu R2P (Responsibility to Protect – povinnost chránit) prosazovanou USA, zejména bombardování Jugoslávie ze strany USA a NATO, které mělo údajně zabránit "genocidě" v Kosovu.
Ve skutečnosti je situace v Donbasu, a to jak z právního, tak zejména z lidského hlediska, nesrovnatelně závažnější, než kdy byla v Kosovu.
Na Západě je však jakýkoli pokus o srovnání Donbasu s Kosovem odsuzován jako "falešná ekvivalence" nebo "whataboutismus".
Válka v Kosovu však představuje mnohem více než jen analogii k ruské invazi do Donbasu: je to příčina.
Válka v Kosovu především jasně ukázala, že NATO již není obrannou aliancí.
Stalo se spíše útočnou silou pod velením USA, která si mohla sama udělit oprávnění bombardovat, napadnout nebo zničit jakoukoli zemi, kterou si vybere.
Záměrnou záminku bylo vždy možné vymyslet: nebezpečí genocidy, porušování lidských práv, vůdce vyhrožující "zabíjením vlastního lidu".
Stačila jakákoli dramatická lež.
S tím, jak NATO rozšiřovalo své chapadla, nebyl nikdo v bezpečí.
Druhým příkladem byla Libye.
Dalo by se očekávat, že Putinův vyhlášený cíl "denacifikace" na Západě také něco připomene.
Spíše však ilustruje skutečnost, že pojem "nacista" neznamená na Východě a na Západě úplně totéž.
V západních zemích, jako je Německo nebo Spojené státy, se "nacista" stal synonymem především pro antisemitismus.
Nacistický rasismus se vztahuje na Židy, Romy, možná i na homosexuály.
Pro ukrajinské nacisty se však rasismus vztahuje na Rusy.
Rasismus Azovského praporu, který byl začleněn do ukrajinských bezpečnostních sil a je vyzbrojen a vycvičen Američany a Brity, připomíná rasismus nacistů:
Rusové jsou smíšená rasa, částečně "asijská" v důsledku středověkého mongolského dobytí, zatímco Ukrajinci jsou čistokrevní bílí Evropané.
Někteří z těchto fanatiků prohlašují, že jejich posláním je zničit Rusko.
V Afghánistánu i jinde Spojené státy podporovaly islámské fanatiky, v Kosovu podporovaly gangstery.
Koho zajímá, co si myslí, když bojují na naší straně proti Slovanům?
Protichůdné válečné cíle
Pro ruské vůdce má jejich vojenská "operace" zabránit západní invazi, které se obávají.
Stále chtějí vyjednat ukrajinskou neutralitu.
Pro Američany, jejichž stratég Zbigniew Brzezinski se chlubil tím, že nalákal Rusy do afghánské pasti (a dal jim tak "jejich Vietnam"), je to psychologické vítězství v jejich nekonečné válce.
Západní svět je sjednocen jako nikdy předtím v nenávisti k Putinovi.
Propaganda a cenzura překonávají dokonce i úroveň z dob druhé světové války.
Rusové jistě chtějí, aby tato "operace" brzy skončila, protože je pro ně v mnoha ohledech nákladná.
Američané odmítli jakékoli snahy o její zabránění, udělali vše pro to, aby ji vyprovokovali, a z jejího pokračování vytěží veškeré možné výhody.
Volodymyr Zelenskyj dnes naléhavě vyzval americký Kongres, aby Ukrajině poskytl další vojenskou pomoc.
Tato pomoc udrží válku v chodu.
Anthony Blinken v rozhovoru pro NPR uvedl, že Spojené státy reagují tím, že "odepírají Rusku technologie, které potřebuje k modernizaci své země a klíčových odvětví: obrany a leteckého průmyslu, sektoru špičkových technologií a průzkumu energetických zdrojů."
Cílem Američanů není ušetřit Ukrajinu, ale zničit Rusko.
To však vyžaduje čas.