"Restart Česka"

Průmyslová produkce v Česku se v březnu po jednoměsíčním růstu vrátila k poklesu. Meziročně klesla o 2,7 procenta, oproti únoru byla výroba nižší o 1,6 procenta. Letos v březnu se meziročně propadla také stavební výroba, a to o 8,3 procenta.

Vyplývá to z údajů, které dnes zveřejnil Český statistický úřad.

https://czso.cz

Q.S.

Není možné současně s realizací agend OSN, EU, WEF atd. očekávat něco jiného a to trvale!

Jediné, kde lze očekávat růst bude vojensko-průmyslový komplex, tedy vše spojené s depopulací, kontrolou a násilím.

Plně v souladu s Orwellovou vizí "1984":

Začátkem dvacátého století byla představa budoucí společnosti – neuvěřitelně bohaté, s dostatkem volného času, uspořádané a výkonné, společnosti zářivého, aseptického světa ze skla, oceli a sněhobílého betonu – součástí vědomí skoro každého gramotného člověka.
Věda a technika se rozvíjely obrovskou rychlostí, a zdálo se přirozené předpokládat, že se tak budou rozvíjet i nadále.
To se však nestalo, zčásti proto, že vědecký a technický pokrok závisel na empirickém myšlení, které ve striktně formované společnosti nemohlo přežít.
Vcelku je svět dnes primitivnější než před padesáti lety.
Jisté zaostalé oblasti udělaly pokrok, rozvinuly se různé vymoženosti vždy nějakým způsobem související s válčením a policejní špionáží, ale experimentování a výzkum byly většinou zastaveny a trosky po atomové válce z padesátých let nebyly nikdy úplně odstraněny.
Nebezpečí, která přinesla průmyslová výroba, jsou však stále přítomná.
Od okamžiku, kdy se stroj poprvé objevil, bylo všem myslícím lidem jasné, že zmizela potřeba lidské dřiny, a tím i do velké míry zdůvodnění rozdílů mezi lidmi.
Kdyby se strojů záměrně využívalo k tomuto cíli, hlad, dřina, špína, negramotnost a choroby by byly odstraněny v průběhu několika generací.
A opravdu, průmyslová výroba, i když jí nebylo použito k tomuto účelu, jaksi automaticky – tím, že produkovala bohatství, které bylo někdy nemožné rozdělit – pozvedla značně životní úroveň průměrného člověka přibližně v posledních padesáti letech devatenáctého století a na začátku století dvacátého.
Bylo však také jasné, že všestranný růst bohatství hrozí zničit – a v jistém smyslu opravdu zničil – hierarchickou společnost.
Ve světě, v němž by měl každý člověk krátkou pracovní dobu, dosyta se najedl, žil v domě s koupelnou a ledničkou, vlastnil auto nebo dokonce letadlo, by nejzřejmější a snad nepodstatnější forma nerovnosti už dávno vymizela.
Kdyby se bohatství stalo všeobecným, neodlišovalo by jednoho člověka od druhého.
Bylo bezpochyby možné představit si společnost, v níž by bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, zatímco moc by zůstala v rukou malé privilegované kasty.
Ale v praxi by taková společnost nezůstala nadlouho stabilní.
Kdyby totiž volného času využívali všichni stejně, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji.
Domyšleno do důsledků, hiearchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti.
Návrat k zemědělské minulosti, jak o tom snili někteří myslitelé na začátku dvacátého století, není uskutečnitelný.
Dostává se do konfliktu s tendencí k mechanizaci, jež se živelně šíří téměř po celém světě, a co víc, každá země, která průmyslově zaostala, je ve vojenském slova smyslu bezmocná a nutně se musí, přímo či nepřímo, podrobit pokročilejšímu soupeři. Neuspokojivé se taktéž ukázalo udržovat masy v chudobě omezováním výroby zboží. Tak se to dělo do velké míry v průběhu konečné fáze kapitalismu zhruba mezi lety 1920 a 1940.
Hospodářství mnoha zemí stagnovalo, půda ležela ladem, kapitálové investice byly omezovány, masy obyvatelstva byly bez práce a udržovány tak tak při životě státní charitou.
Ale to také způsobilo vojenskou slabost, a protože následné strádání bylo očividně zbytečné, byly opozice nevyhnutelná.
Problém byl, jak udržet v chodu kola průmyslu, aniž by vzrostlo skutečné bohatství světa.

Zboží se vyrábět musí, ale nesmí se distribuovat.
V praxi existuje jediný způsob, jak toho dosáhnout: nepřetržitá válka.
Podstatným aktem války je ničení; nemusí to být ničení lidských životů, ale produktů lidské práce.
Válka je způsob, jak rozbít na kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci.
I v případě, že se zbraně nezničí, je jejich výroba stále ještě výhodnou cestou, jak vynaložit pracovní sílu a nevyrobit přitom nic, co by se dalo konzumovat.
Například na Plovoucí pevnost se spotřebovalo tolik práce, kolik by bylo zapotřebí na vybudování několika set nákladních lodí.
Nakonec se odloží do starého železa jako zastaralá, aniž někomu přinesla sebemenší materiální užitek, válečné úsilí plánuje vždy tak, aby pohltilo každý přebytek, který by mohl vzniknout po uspokojení základních potřeb obyvatelstva.
V praxi se potřeby obyvatelstva vždy podcení a výsledek je, že je chronický nedostatek poloviny životních nezbytností, ale to se považuje za výhodné.
Jde o záměrnou politiku udržovat dokonce i favorizované skupiny skoro na pokraji nouze, protože všeobecný stav nedostatku zvětšuje význam drobných privilegií, a tak rozšiřuje propast mezi oběma skupinami.
Podle měřítek ze začátku dvacátého století žije i člen Vnitřní strany přísným, jednoduchým, pracovitým životem.
Ale i těch několik přepychových věcí, kterých se mu přece jen dostane – velký, dobře zařízený byt, lepší oblečení, kvalitnější jídlo, pití a tabák, dva tři sluhové, soukromé auto nebo vrtulník – to vše ho uvádí od světa, který se liší od světa člena Vnější strany, a členové Vnější strany mají řádově stejné výhody ve srovnání se zuboženými masami, které nazýváme "proléti".
Společenské ovzduší připomíná atmosféru obleženého města, kde vlastnictví kusu koňského masa představuje rozdíl mezi bohatstvím a bídou.
Zároveň vědomí, že je válka, a tedy nebezpečí, způsobuje, že lidem připadá jako přirozená a nevyhnutelná podmínka přežití, že všechna moc se soustřeďuje v rukou malé kasty.
Válka, jak vidíme, přináší nejen nevyhnutelné ničení, ale navíc je psychologicky přijatelným způsobem zdůvodňuje.
V zásadě by bylo celkem jednoduché, kdyby se mrhalo nadbytečnou pracovní silou světa tak, že by se stavěly chrámy a pyramidy, že by se kopaly a zase zasypávaly jámy, nebo by se dokonce produkovala obrovská kvanta zboží a vzápětí se pálila.
To by přece poskytovalo jen ekonomickou a ne citovou základnu pro hierarchickou společnost.
Zde nejde o morálku mas, jejichž postoj není důležitý, pokud jsou udržovány neustále v pracovním procesu, ale o morálku samotné Strany.
I od nejpokornějšího člena Strany se očekává, že bude schopný, pilný a v jistém omezení dokonce inteligentní.
Je však zároveň nutné, aby byl důvěřivý a nevědomý fanatik, v jehož emocích převládá strach, nenávist, pochlebovačství a orgiastická radost z vítězství.
Jinými slovy – je potřebné, aby jeho mentalita byla přizpůsobena podmínkám válečného stavu.
Nezáleží na tom, zda se skutečně válčí, a protože rozhodující vítězství není možné, je dokonce lhostejné, zda se válka vyvíjí dobře nebo špatně.
Potřebné je jedině to, aby válečný stav existoval.

George Orwell - 1984

Válka s kdečím je nyní na vrcholu, tu s terorem, tu s Ruskem, s Čínou, s hybridními hrozbami, s rasizmem, s uhlíkem, s dezoláty, s populisty... prostě válka, válka, válka, která odůvodňuje existenci zbytečných politiků, partají, mafiánského systému vlády, zavádění represivních opatření, totalitní kontroly pomocí technologií, digitální tyranie.

Na konci tohoto boje bude stát člověk ducha sám, vyloučený, těžce přežívající tisící podoby šikany a útlaku, ale bude stát jako vítěz nad svými chybami, svou slabostí, nad všeobjímajícím zlem.

Kdo bude moci obstát?