Skutečný problém střední Evropy nikdy nespočíval v tom, že by zde žili pouze zlí lidé, ale v tom, že zde vedle sebe žily národy s navzájem neslučitelnými historickými představami o tom, komu tento prostor vlastně patří

Československo nevzniklo jako přirozený národní stát. Bylo odvážným geopolitickým projektem, který měl zvrátit několik století německé dominance ve střední Evropě. Masaryk věřil, že demokracie dokáže překonat nacionalismus. Beneš po roce 1938 dospěl k opačnému závěru. Odsun sudetských Němců se nezrodil v květnu 1945 v atmosféře pomsty, ale mnohem dříve. Jeho intelektuální a politické základy vznikaly už v londýnském exilu — ve chvíli, kdy Beneš dospěl k závěru, že ani demokratický antifašistický sudetoněmecký exil nepřijal existenci československého státu bez požadavku na národně-územní autonomii Sudet. Benešovi nelze upřít upřímnou snahu vybudovat poválečný demokratický stát na půdorysu toho předválečného. Ale jen hlupák by se nepoučil z předchozích chyb či událostí. Benešovi bylo více než komukoliv jinému jasné, že odstředivé tendence největších menšin, totiž Němců a Slováků, jsou zaručeným hrobem demokratické republiky "Československé".

Beneš po zkušenosti z roku 1938 nehledal na Slovensku bezvýhradné čechoslovakisty. 

Hledal především politickou sílu, která přijme obnovu společného státu jako vyšší prioritu než národní separatismus. 

Takového partnera nakonec našel — paradoxně — v Komunistické straně Slovenska a části protifašistického odboje. 

V sudetoněmeckém exilu ale obdobnou sílu nenašel. 

Právě zde leží jeden z klíčových rozdílů mezi slovenskou a sudetoněmeckou otázkou: slovenský nacionalismus chtěl větší podíl na společném státě. 

Sudetoněmecká politika směřovala mimo něj.

Nedorozumění, které nemá řešení. Snad jen čas

"Sudetští Němci byli po právu za podporu nacistů odsunuti" hlásají jedni.

"Vyhnání sudetských Němců bylo nespravedlivé a kruté," odpovídají druzí.

A mezi nimi i v nich samotných stojí hřbitovy, rozstřílené pohraničí, transporty, Lidice, vyhnané ženy s kufry, popravení čeští vlastenci, rozbité Československo a statisíce lidí, kteří si dodnes navzájem dokazují, kdo byl větší oběť.

Česká debata o sudetských Němcích připomíná už třicet let podivné divadlo:
jedna část společnosti se snaží dokázat, že odsun byl téměř zločinem proti nevinným Evropanům, druhá se tváří, že šlo pouze o technické vystěhování několika milionů Hitlerových kompliců. 

Jenže ani jedna verze není pravdivá. 

Obě strany většinou zamlčují skutečný striktně racionální důvod, proč společný stát v předválečném složení nebylo možné obnovit.

Nebyl to jen Mnichov.
Nebyl to jen Henlein.
Nebyl to jen nacismus.
Nebyly to jen hrůzy okupace.

"Klíčové rozhodnutí" uzrávalo o několik let dříve, v Londýně — v rozhovorech Beneše s demokratickým sudetoněmeckým exilem. 

S mužem, který nebyl nacista. 

S odpůrcem Hitlera. 

S předsedou sudetoněmecké sociální demokracie Wenzelem Jakschem.

Právě tam Beneš zjistil něco, co pro něj bylo možná ještě horší než henleinovský fanatismus.

Demokratická reprezentace sudetských Němců není ochotna přijmout obnovené Československo bez požadavků zvláštní autonomie Sudet. 

A tehdy podle všeho definitivně padla myšlenka poválečného soužití v předmnichovské podobě. 

To je klíčový moment, který dnešní moralizující debaty téměř vytěsnily. 

Protože bez něj se celý příběh mění v lacinou pohádku

– buď o "vrozeně zlých Češích",
– nebo o "spravedlivé odplatě".

Každopádně Československo po roce 1945 nevyhánělo pouze poražené nacisty. 

Vyhánělo také vlastní, zcela oprávněný, strach z dalšího roku 1938. 

A právě proto nelze pochopit odsun bez pochopení první republiky, sudetoněmecké politiky, hospodářské krize, Henleinova vzestupu, britské politiky appeasementu, mnichovské katastrofy, nacistické okupace — a nakonec ani bez tragického selhání dialogu mezi Benešem a Jakschem v londýnském exilu.

Abychom pochopili, proč se v květnu 2026 chystá sudetoněmecký sjezd právě do Brna — a proč to část české veřejnosti vnímá jako smíření, zatímco jiná jako historickou provokaci — musíme se vrátit hluboko před Benešovy dekrety. 

Do republiky, která se od svého vzniku snažila přesvědčit tři miliony Němců, že jsou doma. 

A která tomu nakonec sama přestala věřit.

První republika (1918 – 1938)

Když v létě roku 1914 vypukla první světová válka, o samostatném Československu uvažoval opravdu málokdo. 

Tomáš Garrigue Masaryk rozhodně ne. 

Česká politika byla po desetiletí založena spíše na představě autonomie uvnitř Rakouska-Uherska než na úplném rozbití monarchie. 

Většina českých elit si ještě před válkou nedokázala představit existenci samostatného státu mimo habsburskou říši. Rakousko-Uhersko bylo sice národnostně výbušné impérium, ale současně představovalo jeden z posledních štítů střední Evropy proti dominanci Německa i Ruska. 

České země navíc patřily k jeho nejprůmyslovějším oblastem a byly po staletí hospodářsky i kulturně propojeny s německým prostorem. 

Myšlenka, že by se Češi najednou oddělili a vytvořili vlastní stát, ještě roku 1914 nepůsobila realisticky. 

 A už vůbec ne stát společný se Slovenskem, které po tisíc let patřilo do jiné, uherské části monarchie. 

Jenže válka postupně změnila všechno.

S narůstající katastrofou front, miliony mrtvých a rostoucí krizí monarchie začal Masaryk docházet k závěru, že Rakousko-Uhersko už nelze reformovat. 

Kolem let 1915–1916 definitivně opouští myšlenku federalizace a začíná prosazovat úplné rozbití monarchie. 

Tehdy se rodí projekt Československa. 

Nebylo to dílem českého národního obrození. 

Byla to geopolitická operace velmocí. 

Spojené státy, Francie i Británie postupně pochopily, že rozbití Rakouska-Uherska může zásadně oslabit nepřátelskou koalici vedenou Německem. 

Monarchie byla totiž jedním z pilířů válčících centrálních mocností a bez ní by Berlín přišel o klíčového spojence ve střední Evropě. 

Zde vstupuje na scénu Masaryk jako mimořádně schopný diplomat.

Masaryk velmi dobře chápal význam ideologie prezidenta Woodrowa Wilsona o sebeurčení národů. 

Jenže právě zde, v letech 1915 až 1918, vzniká první velký paradox budoucí republiky a podoba pozvánky na setkání sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně v roce 2026.

Wilsonovo právo na sebeurčení pomohlo vzniku Československa, ale současně otevíralo otázku:
"proč stejné právo nemají tři miliony Němců v pohraničí?"

Nejen tento rozpor bude republiku pronásledovat od jejího prvního dne. 

Slováci, kteří měli posílit Slovany, bratry Čechy, se také neztotožnili s občanským principem československého národa v Československé republice a sledovali rovněž své nacionální cíle. 

Zrodil se sice čechoslovakismus, který docela prosperoval v myslích Čechů, ale jak u Němců, tak u Slováků tohle dítě zemřelo hned po porodu.

Projekt Československa se tak samozřejmě nerodil v Praze, ale z velké části v emigrantských spolcích ve Spojených státech. 

A nevznikal jako romantický sen o slovanské vzájemnosti, nýbrž jako geopolitický projekt války proti Rakousku-Uhersku. 

První velký krok přichází roku 1915 v americkém Clevelandu, kde jednání krajanských českých a slovenských spolků dospělo k tzv. Clevelandské dohodě. 

Ta spojila české a slovenské krajanské organizace v USA do budování společného projektu budoucího státu byť s rozsáhlou autonomií Slovenska. 

A není bez zajímavosti, kdo zde figuruje. 

Místopředsedou vznikající struktury se stal Emanuel Voska — důstojník americké zpravodajské služby, organizátor odboje a jeden z nejbližších spolupracovníků Masaryka v USA. 

To už není jen krajanská romantika. 

To je politika velmocí.

Washington postupně začíná chápat, že rozbití Rakouska-Uherska může být účinnou zbraní proti Německu. 

A Masaryk naopak chápe, že bez podpory Spojených států československý projekt nevznikne. 

O tři roky později, v květnu 1918, přichází Pittsburská dohoda.

Tu už nepodepisují jen krajanské spolky, ale přímo Masaryk a lidé z jeho nejužšího okruhu, mimo jiné i Vojta Beneš, bratr budoucího prezidenta Edvarda Beneše.

Právě zde se definitivně rodí samostatné Československo, společný "československý národ" a stát orientovaný jednoznačně na vítězné západní mocnosti. 

Masaryk a jeho lidé vedou nekonečná jednání s Američany, Slováky, krajanskými spolky, státy Dohody a legionáři v Rusku. 

Jen s jednou skupinou prakticky nejednají. 

S reprezentací tří milionů Němců, kteří měli v budoucím státě žít.

Sudetští Němci nebyli přizváni k jednáním o konstrukci republiky. 

Masaryk totiž věřil, že demokracie dokáže německou menšinu do nového státu, do nové republiky, integrovat. 

Jenže německé obyvatelstvo českých zemí většinou nevnímalo nový stát jako svůj projekt, ale jako projekt český — podporovaný vítěznými mocnostmi. 

Zde se začíná rodit konflikt, který o dvacet let později exploduje v Mnichově a jehož důsledky vidíme dodnes.

• Češi vznik republiky slavili jako triumf sebeurčení a osvobození.
  – Němci jako porážku.

První republika nebyla národnostním vězením. 

Byla ale státem, v němž měli Němci poprvé po staletích přijmout roli menšiny. 

A právě to velká část z nich nikdy vnitřně nepřijala.

Velmi symbolická je i role československých legií.

Bez legií by Československo pravděpodobně nevzniklo. 

Jejich vojenské vystoupení po boku Dohody dalo Masarykovi argument, že Češi a Slováci nejsou jen rozpadávající se provincie monarchie, ale budoucí spojenecký stát. 

Když západní mocnosti začaly československé legie i financovat a podporovat, bylo stále jasnější, že se nehraje o autonomii uvnitř monarchie, ale o vznik nového státu. 

Státu Masaryka. Státu Beneše. Státu Dohody. 

Tedy všech sil stojících u jeho zrodu. 

Sudetští Němci u toho pochopitelně nebyli.

Nicméně prohra Masarykovy vize se nekonala jaksi sama od sebe. 

První republika totiž nevstoupila do konfliktu s nějakým jednotným separatistickým německým blokem. Naopak — dlouho existovala naděje, že se sudetští Němci stanou loajální součástí státu. 

Henlein nezničil fungující česko-německé soužití přes noc. 

Spíše s pomocí Hitlera definitivně pohřbil projekt, na němž Masaryk republiku postavil:

víru, že demokracie dokáže překonat nacionalismus. 

Zároveň odepsal dosavadní více méně úspěšné, avšak málo radikální německé strany:

• Německá sociálně demokratická dělnická strana
  (DSAP – Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei)
  levicová, demokratická, později silně protinacistická.
  Právě z ní pochází Wenzel Jaksch.
• Německá křesťansko-sociální strana lidová
  katolická, konzervativní.
• Svaz zemědělců (Bund der Landwirte)
  reprezentace německého venkova a agrárních zájmů.
• Německá národně socialistická dělnická strana
  (DNSAP — původně ještě ne totožná s Hitlerovou NSDAP, ale ideově příbuzná)
  radikálně nacionalistická.
• Německé liberální a živnostenské strany.

Sudetští Němci skutečně po roce 1918 zažívali určité kulturní, jazykové, mocenské i ekonomické frustrace. 

Jenže současně žili v jednom z nejdemokratičtějších států střední Evropy své doby. 

Rozdělme si trochu okruhy potíží:

1. Mocenský a symbolický problém.

Po staletí byli Němci v českých zemích:

• jazykem administrativy,
• elit,
• průmyslu,
• univerzit,
• městské kultury.

Po roce 1918 se situace obrací.

Najednou:

• stát je československý,
• úředním jazykem je čeština/slovenština,
• Praha je politickým centrem,
• český živel přebírá státní správu.

Mnoho Němců to vnímá jako ne ztrátu práv, ale (nespravedlivou) ztrátu dominantního postavení.

2. Jazyková a úřední otázka

Němci měli:

• školy,
• univerzity,
• tisk,
• kulturní spolky,
• parlamentní zastoupení.

To je důležité zdůraznit. 

V žádném případě nešlo o národní útlak v totalitním smyslu. 

Současně však:

• stát systematicky posiloval češtinu,
• do pohraničí přicházeli čeští úředníci,
• státní služba stále více vyžadovala znalost češtiny.

A právě zde vznikal v Němcích (pochopitelný) pocit:

"ve vlastní zemi se stáváme menšinou."

3. Pozemková reforma

Pozemková reforma po roce 1918 zasáhla velké aristokratické majetky — a mnoho z nich bylo německých nebo německo-rakouských.

Češi reformu chápali:

• jako demokratizaci,
• oslabení staré habsburské aristokracie,
• a národní emancipaci.

Mnoho Němců ji ale vnímalo jako:

• útok na německý hospodářský vliv.

4. Ekonomická otázka a hospodářská krize

Sudety byly silně průmyslové:

• textil,
• sklo,
• porcelán,
• lehký průmysl,
• export.

A právě exportní oblasti byly během velké hospodářské krize zasaženy mimořádně tvrdě. 

Nezaměstnanost v pohraničí byla často výrazně vyšší než ve vnitrozemí. 

Zde začíná skutečná exploze radikalizace, protože mnoho sudetských Němců získává pocit, že se Praha stará hlavně o české oblasti, pohraničí upadá, Němci platí cenu za stát, který nikdy nebyl jejich. 

Úžasné podhoubí pro růst Henleinovy strany.

1938

V tomto roce vyvrcholilo úsilí o rozbití Československa. 

Sudetští Němci představovali pátou kolonu v srdci republiky. 

Sudetoněmecká strana Konrada Henleina od samotného vzniku podporovaná Hitlerem jak ekonomicky, tak politicky, získala v parlamentních volbách v květnu 1935 s masivní podporou Hitlerovy nacistické strany 15,2 % odevzdaných hlasů a stala se nejsilnější československou stranou s přibližně 68 % hlasů etnických Němců. 

Tato podpora během let 1935 – 1938 rostla až k neuvěřitelným 90% sudetských Němců. 

Není divu, že se taková republika neuměla relevantně bránit proti vnějšímu nepříteli, a to i proto, že sudičky Dohody, které stály u zrodu republiky, se přiklonily z geopolitických důvodů na stranu silnějšího Německa Adolfa Hitlera. 

Spojené státy mlčely, Anglie a Francie podepsaly v Mnichově s Hitlerem dohodu o novém uspořádání ve středu Evropy. 

Čechy nebo Slováky k tomu pochopitelně nepotřebovaly. 

Tak jako v roce 1918 nepotřebovaly Němce, nyní nepotřebovaly Čechy. 

Našli si nového spojence, do kterého vložili veškerou důvěru. 

Proč? 

Z mnoha důvodů, z nichž jmenujme s použitím černého humoru, založenému však bohužel na skutečných událostech, jen některé:

Ekonomika – Německo bylo přeci jen silnějším partnerem pro byznys než ČR

Hráz proti komunismu – Adolf Hitler udělal mnoho dobré práce při potírání neamerické činnosti (Hlava XXII Josepha Hellera)

Vynikající myšlenka "Drang nach Osten" – tažení na Východ, které by mohlo povzbudit vojenský průmysl Dohody resp. Západu při prodeji zbraní oběma válčícím stranám (viz poznámka senátora a pozdějšího prezidenta USA, Harryho Trumana z 24.6.1941 Publikovaná v NYT):

"If we see that Germany is winning we ought to help Russia and if Russia is winning we ought to help Germany and that way let them kill as many as possible…"

"Jestli uvidíme, že vyhrává Německo, měli bychom pomoci Rusku. A jestli bude vyhrávat Rusko, měli bychom pomoci Německu — a tak je nechat, aby se jich navzájem povraždilo co nejvíce."

1938 – 1945

Po Mnichovu odchází Edvard Beneš do exilu. 

Přes krátký pobyt v USA se nakonec usazuje v Londýně, kde začíná znovu budovat československé zahraniční centrum a přesvědčovat Británii i Spojence, že Československo nebylo "umělým státem odsouzeným k zániku", ale obětí Hitlerovy expanze. 

A právě zde vstupuje do hry Wenzel Jaksch, předseda německé sociální demokracie v Československu. Antinacista. 

 Odpůrce Henleina i Hitlera. 

 Muž, který po roce 1938 rovněž končí v exilu. 

Právě zde začíná jedna z nejdůležitějších — a dnes téměř zapomenutých — debat o budoucnosti poválečné republiky. 

Beneš totiž nehledá pomstu. Hledá odpověď na otázku, jak zabránit opakování roku 1938. 

Britové současně tlačí na Beneše, aby do budoucího uspořádání zahrnul i "demokratické Němce". 

Londýn se stále obává, že příliš tvrdé řešení německé otázky by mohlo po válce vytvořit nový revanšismus. 

A tak začíná série jednání, memorand a dopisů mezi Benešem a Jakschem. 

Jenže zde se ukazuje zásadní problém. 

Jaksch sice odmítá nacismus, ale současně nechce návrat předmnichovského centralizovaného Československa. 

Trvá na široké autonomii sudetských Němců a zvláštním postavení německého prostoru uvnitř budoucí republiky. 

Právě zde podle všeho dochází u Beneše k definitivnímu zlomu. 

Protože pokud ani demokratický sudetoněmecký exil není ochoten přijmout obnovený stát bez národně-územní autonomie, pak se podle Beneše problém netýká pouze Henleina nebo Hitlera. 

Týká se samotné existence silného německého národního bloku uvnitř republiky.

Zde se začíná rodit poválečný koncept odsunu.

Ne jako okamžitá emoce května 1945, nýbrž jako chladný politický závěr londýnského exilu.

Československý stát už další pokus o "stát ve státě" nepřežije.

Beneš se definitivně nerozešel se sudetskými Němci v září 1938. 

Rozešel se s nimi v Londýně — ve chvíli, kdy zjistil, že ani jejich demokratická reprezentace nechce návrat republiky bez autonomie Sudet.

Doplňme, že ke konečnému řešení sudetoněmecké otázky došlo v letech 1942–1943" (viz korespondence Beneš – Jaksch).

Právě zde vzniká rozdíl mezi slovenskou a sudetoněmeckou otázkou. 

Na Slovensku Beneš nakonec našel významné síly ochotné obnovit společný stát — byť za cenu větší slovenské svébytnosti. 

V sudetoněmeckém exilu podobného partnera podle svého přesvědčení nenašel.

K tomu lze dodat už jen jediné: po odstranění společného sjednocujícího prvku se o padesát let později rozpadla i samotná československá federace. 

Beneš četl politiku lépe, než si dnes mnozí připouštějí.

Československo zmizelo z mapy. 

Stejně tak jednou může zmizet i dnešní Česká republika — třeba rozdělená na České království, Moravské markrabství a Lichtenštejnské knížectví. 

Stačí, aby zmizela vůle ke společnému státu. 

A pak se vždy objeví nějaký 'dobrák', pro kterého bude takový rozpad výhodný — a který jej ochotně podpoří.

Odsun / vyhnání

Pak přichází květen 1945. 

Třetí říše se hroutí. 

 Československo znovu vzniká.

Spolu s povznášejícím pocitem vítězství a osvobození přichází však i něco jiného. 

Výbuch nahromaděného strachu, nenávisti, pomsty a ponížení po šesti letech okupace.

Je důležité si připomenout, v jaké atmosféře tehdejší společnost žila:

• Lidice,
• Ležáky,
• Heydrichiáda,
• popravy,
• koncentráky,
• germanizační plány,
• nucené práce,
• Statisíce mrtvých.

A současně stále čerstvá zkušenost roku 1938. 

Drtivá většina německého sudetského prostoru se při krizi postavila proti společné demokratické republice. 

Není divu, že v této atmosféře dochází k nekontrolovanému násilí a začíná tzv. divoký odsun.

Neorganizovaný. 

Brutální. 

Dochází k lynčům, pochodům, internacím, násilí i vraždám civilistů. 

Zde se dnešní debata často zlomí do dvou propagand.

Jedna tvrdí:
"byla to spravedlivá odplata."

Druhá:
"Češi se stali stejnými jako nacisté."

Jenže ani jedno nevysvětluje realitu roku 1945. 

Československá společnost tehdy nevnímala odsun jen jako humanitární problém. 

Vnímala ho i jako otázku budoucího přežití státu. 

Zradou nebyl jen Mnichov, ale i pátá kolona sudetských Němců uvnitř Československa. 

V roce 1938 němci řvali:

"Heim ins Reich!"
tedy
"Domů do Říše!"

A v roce 1945 na to to Češi nezapomněli. 

Teď jim to oplatili naprosto stejnou mincí a na cestu jim jejich heslo připomněli:

"Heim ins Reich!"
tedy
"Domů do Říše!"

Samotný Beneš samozřejmě neusiloval o odsun proto, že by propadl rasové nenávisti k Němcům. 

Po londýnské zkušenosti dospěl k závěru, že československý stát už nedokáže dlouhodobě existovat s několikamilionovým neloajálním německým národním blokem uvnitř hranic.

Proto také usiloval o mezinárodní schválení transferu obyvatelstva. 

 Což se povedlo, a tak v Postupimi roku 1945 Spojenci skutečně schvalují "organizovaný a humánní transfer" německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

Jenže realita střední Evropy roku 1945 měla k humánnosti často velmi daleko. 

Málokdo si toho tehdy všiml. 

Revanš byl na programu ve všech osvobozených částech Evropy. 

Byl brutální v Polsku, Československu i samotném Německu.

Nad vřavou nenávisti

Naštěstí do dějin vystupují i lidé jiného ražení, na které může být každá společnost v každé době hrdá. 

U nás, Čechů, je to Přemysl Pitter. 

Ten vystoupil v rozjásaných květnových dnech 1945 v Českém rozhlase s pochmurnou řečí zhruba tohoto vyznění:

"právě probíhá nejtemnější hodina v dějinách českého národa. Dny hanby, kdy se český národ začal podílet na nelidských zvěrstvech. Národ Komenského a Masaryka klesl tak hluboko, že se to nezdálo být ani možné…."

Pomineme –li však divoký odsun je tu snad ještě strašnější, ten oficiální, organizovaný. 

Nejde o akt patologicky vyšinutých jedinců či výbuch nenávisti jednotlivců, ale o systém, v němž pro lidskost není místo. 

Téměř není místo. 

Naštěstí téměř.

Po květnu 1945 vznikají v Československu desítky internačních a sběrných táborů pro německé obyvatelstvo z bývalých kasáren, továren, škol, stadionů a improvizovaných zařízení.

Podmínky v nich byly katastrofální vlivem přeplnění, hladu, epidemií, násilí, nedostatku hygieny a svévole dozorců.

Jedním z nejhorších symbolů se stal pražský Strahovský stadion. 

Po válce zde byly internovány tisíce Němců — ženy, staří lidé i děti. 

Podle dobových svědectví zde panovaly extrémně tvrdé podmínky s nedostatkem vody, minimem jídla, absence přístřeší, násilí, vysoká úmrtnost.

Jsou zdokumentované i situace např. v Raisově škole na Vinohradech, které dnes působí téměř nepředstavitelně. 

 Podle svědectví z více zdrojů i od samotného Pittera (z knihy Nad vřavou nenávisti), Pitter jako člen Komise Zemského národního výboru navštívil tuto školu v doprovodu Benešova lékaře :

"kde jsem mu ukázal umírající kojence hladem".

Ani to nepohnulo s příslušnými orgány píše Pitter. 

Naopak Přemysl Pitter byl následně za zprávy o podvýživě, nemocech a úmrtích dětí v důsledku chaosu, hladu a zhroucení základní péče v internačních táborech z Komise vyloučen.

Jenže tím to naštěstí neskončilo. 

Tak jako si hledá zlo své cesty, hledá si je i dobro. 

Přemysl Pitter byl jmenován správcem zámků v gesci Ministerstva sociální péče. 

 Tak začíná organizovat svou slavnou "Akci zámky", během níž převáží německé děti z internačních táborů do ozdravoven spolu s českými a židovskými sirotky. 

Pitter v žádném případě neobhajoval nacismus. 

Jen odmítal myšlenku, že vina může přecházet dědičně z národa na dítě. 

Poválečné Československo nebudovalo vyhlazovací systém. 

Ale v atmosféře strachu, pomsty a kolektivní viny vznikly tábory, v nichž umírali i lidé, kteří za Hitlera nenesli osobní odpovědnost — včetně dětí. 

Právě zde se celý příběh střední Evropy láme do své nejtragičtější podoby. 

Oběti okupace se samy stávají součástí dalšího řetězce utrpení a Přemysl Pitter je jedním z mála lidí té doby, kteří dokázali vidět obě skutečnosti současně.

Přemysl Pitter je jednou z největších — a dnes téměř zapomenutých — morálních postav českých dějin. 

Křesťanský pacifista. 

Protestantský humanista. 

Muž, který během okupace pomáhal židovským dětem – a po válce začal pomáhat i dětem německým. Pitter svým životem odpověděl na otázku evangelia:

"kdo je můj bližní?"

Nepopíral nacistické zločiny. 

 Nepopíral Mnichov. 

 Nepopíral rozbití republiky. 

Jen odmítal, aby vina dospělých dopadala na děti.

Přemysl Pitter ukazuje něco velmi nepohodlného pro oba tábory, že odsun nevznikl z ničeho, ale současně, že ani strašlivá zkušenost okupace nezbavuje člověka odpovědnosti za vlastní jednání.

Pitter vlastně představuje morální korektiv celé poválečné střední Evropy. 

Ne sentimentalitu. Ne popření historie. 

Ale připomínku, že i po největším zlu lze odmítnout kolektivní nenávist. 

Právě proto působí jeho postava dodnes tak silně. 

Možná silněji než všechny pozdější politické deklarace o "smíření".

Dnes

Nemá smysl znovu přepočítávat mrtvé, křivdy a historické účty. 

Ty budou obě strany přepisovat ještě dalších sto let.

Jedni budou donekonečna opakovat:
"sudetští Němci republiku zradili."

Druzí:
"odsun byl kolektivní zločin."

Jenže pod tím vším leží problém, který byl možná od samého začátku téměř neřešitelný.

Československo nebylo přirozeným národním státem. 

Bylo odvážným geopolitickým projektem, který měl zvrátit několik století německé dominance ve střední Evropě. 

Masaryk věřil, že demokracie dokáže překonat nacionalismus. 

Beneš po roce 1938 dospěl k opačnému závěru. 

Možná právě zde leží skutečné jádro celé sudetoněmecké otázky. 

Ne v tom, kdo komu ublížil více, ne v tom, kdo byl větší obětí, ale v tom, že republika od samého počátku obsahovala národnostní a geopolitický rozpor, který se v atmosféře nacionalistického 20. století ukázal téměř neřešitelný.

• Nepodařilo se udržet společný stát Čechů a Slováků.
• Nepodařilo se udržet Jugoslávii.
• Rozpadaly se mnohem větší a silnější mnohonárodní celky.

Těžko tedy očekávat, že tento gordický uzel vyřeší o osmdesát let později několik smírčích gest, pietních aktů nebo pozvánka části českých elit směrem k Sudetoněmeckému landsmanšaftu, protože sudetoněmecká otázka není jen otázkou morálky. 

Je i otázkou moci, identity, historické paměti a strachu. 

Proto ji různé politické síly znovu a znovu zneužívají:

• jedni k budování českého nacionalismu,
• druzí k permanentnímu moralizování nad vlastní zemí,
• další k výrobě evropských symbolických gest,
• a jiní k oživování starých resentimentů.

Výsledkem ale většinou není porozumění. 

 Jen další kolo historického pokřikování. 

Možná právě proto působí dnes nejsilněji nikoli velká politická hesla, ale postavy jako Přemysl Pitter. 

Lidé, kteří dokázali pochopit tragédii druhých, aniž by přestali vidět tragédii vlastní, protože skutečný problém střední Evropy nikdy nespočíval v tom, že by zde žili pouze zlí lidé, ale v tom, že zde vedle sebe žily národy s navzájem neslučitelnými historickými představami o tom, komu tento prostor vlastně patří. 

Žádný kouzelník, natož politický vůdce — roku 1930, 1938, 1945 ani 2026 — tento problém nemohl dokázat a ani dnes nedokáže jednoduše vyřešit. 

Možná to signalizuje, že řešení nespočívá v politických gestech, ale:

"každý sám za sebe tváří v tvář bližnímu svému"

P.S.

Nevěřím v zástupné omluvy. 

Když někdo řekne : "stydím se za toho či onoho" nebo dokonce "stydím se za svůj národ" nevěřím mu. 

Člověk se má stydět jen za své skutky. 

V krajním případě může cítit autentický stud za svou rodinu. 

Avšak stydět se za nějaké lidi, které jsem neznal, a kteří ublížili někomu, koho jsem také neznal, navíc před 80lety – tak to mně přijde pokrytecké. 

Stejně jako nějaká omluva nebo usmíření. 

Osobně necítím nejen vinu, ale necítím se být ani obětí. 

Tenkrát si ubližovali konkrétní lidé. 

S nimi nemám vůbec nic společného. 

Naše vztahy by měly být určovány dnešním děním. 

Když pobývám v Německu, necítím žádné nepřátelství. 

Když hovořím s Němci v Čechách, rovněž ne. 

Pokud je mezi námi bariéra, tak je především jazyková, a samozřejmě – "je to cizinec". 

Jenže ten obezřetný vztah k cizím jsem zažil mnohem více např. během vojenské služby. 

Mezi Čechy a Slováky. Mezi Čechy a Maďary. Mezi Slováky a Maďary. 

 Mezi Pražáky a všemi ostatními.

Jako povrchní klišé naší doby vidím všechno to stydění za

• Svou vládu
• Za svůj národ
• Za Babiše
• Za Paroubka
• Za komunisty
• Za všechny ostatní

Pokládám prostě podobně veřejně deklarovaný stud za pokrytecké odvádění pozornosti od vlastních vin. 

Aby se člověk nemusel zaobírat svými vinami, vidí je v druhých. 

Místo aby každý zpytoval své svědomí, zpytuje svědomí těch druhých, nejlépe dávno pohřbených. 

Místo toho aby byly řešeny současné, stávající konflikty a k nim zaujímány adekvátní postoje, jsou otevírány konflikty minulé, aby tak kruh násilí mohl nerušeně pokračovat. 

Dnes obchází Evropu strašidlo fašismu. 

Na tom nic nezmění, zda odpustíme nebo neodpustíme fašistům let 1938 až 1945. 

Každá generace, každý člověk, si musí vybojovat ten svůj vlastní boj. 

Stále znovu a znovu. 

Nebude-li dnešní spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost našich předků, jsme odsouzeni k opakování minulých hrůz. 

To se můžeme naodpouštět minulých zvěrstev do aleluja, když zároveň zaléváme dnešní konflikty a nenávisti tak usilovně, že hrůzy minulosti mohou jednou působit jako oáza klidu proti peklu budoucímu.

Zdroj

Q.S.

Tou největší tragédií je neschopnost lidí poučit se z vlastních chyb, z vlastní minulosti a nechat se znovu a znovu manipulovat politickými silami a nepřáteli ve svůj pád.

Z národa mírového jsme se stali roztleskávači konfliktů, podporovateli zla, ničiteli vlastní budoucnosti.

A tak klopýtáme ke skaliskům, vedeni opět píšťalami krysařů, nevidíc, že přesně to je jejich záměrem.

Konec naší svobody, svébytnosti, existence...

Co je slabé, je zničeno a nahrazeno...