Slunce zapadlo u věčnosti moře

Slunce zapadlo u věčnosti moře,

na jeho mohylách žertvy se pálí

v růžovém ohni od hory k hoře.

Hluboká noc se za sluncem přiválí,

hlubší než hrob jeho, hluboké moře.

Ještě papršlek poslední vysvítá,

z blankytu modra to temno zahání;

poslední vzdech to poslední je požehnání.

Hasne i hasne, uhasne – umírá –

hrob nade sluncem své brány zavírá.

Truchlivá noc své teď roucho rozvine,

od věže k věži nad Prahu rozvěší;

širé se nebe ve slzy rozplyne,

v zármutku veškeré žití pohyne,

slunce jen! slunce zas Prahu potěší!

Pustá jsi, Praho, jak smutno je tobě!

Hluboká mlha tvé ňadra teď tíží;

nad tebou hvězdy co lampy ve hrobě,

v královu hrobě; a v temnu se plíží

– temně a mdle – zvonu hlas, pláč a lkání:

"Slunce, ó slunce! Slyš Prahy volání!"

Karel Hynek Mácha

Karel Hynek Mácha: …a jen země je má. Praha, Mladá fronta 1973

L.K.