Sociální nespravedlnost. Národ vymírá v přímém přenosu...
Ve Francii to bouchá. Přelilo se to do Německa, Belgie, Itálie, do Španělska. Důvod je vlastně prozaický. Úpadek. Chudnutí. Sociální napětí. Ta nervozita jako kdyby požírala země Evropské unie. Nervozita papiňáku.
I do mě se pouští jistý třas.
A to při pohledu na ten penězovod, co mi stát zabudoval do peněženky, nadepsaný – má vzíti, vzal, a pokud nedáš, čeká tě exekutor.
Postavil jsem si pro ten příklad vedle sebe bezdětného muže.
Má stejné příjmy, zároveň ale i stejné výdaje stran povinných pojištění.
Pojištění sociální, zdravotní.
Bezmála deset tisíc měsíčně.
Státní správa po upozornění, že jsem majitelem čtyř dětí a že by bylo fajn, kdyby mi nabídla nějaké úlevy, udělala kouzelnický trik s tím, že je v papírech u sociálního a zdravotního pojištění nemám uvádět.
Nikoho nezajímají. Máš děti? Tvůj problém. To je politika.
To, že se tím vychovává další generace daňových poplatníků, není pro stát směrodatné.
Z čehož plyne, že bezdětný je oproti mě až nepatřičně zvýhodněný.
Má vlastně šestinásobnou životní úroveň, s ohledem na existenci mé krásné paní, která je duševně trochu mimo rámec a jejíž výdělek se rovná nule.
Ale vlastně ne nule, ale záporným číslům, protože je za ni třeba hradit pojištění.
Což je takové mé vlastní specifikum, uznávám, ale co už s tím.
Co mi pánbu nadělil, s tím se peru.
Stát ji nebere jako matku čtyř dětí, ale takzvané OBZP, tedy jako osobu bez zdanitelných příjmů.
A je to, přiznávám, po konsolidačním balíčku Petra Fialy, který má letos ten pravý nájezd, trochu namáhavé.
A tak si tak stojím vedle toho bohatého hejska bez děcek se stejným platem a říkám si.
Ejhle, vždyť ty moje děti budou ve své dospělosti odvádět státu desátky nejen na můj důchod, ale hlavně na jeho důchod.
Protože, hrnulo se mi hlavou, ten trulant za sebe nenechal náhradu, zástupce pro to naše daňové zatížení, který by sehnul záda a krmil tak ten náš sociální stát za něj, až on bude o holi vzpomínat na uplynulý život.
To, co teď rvu do dětí, aby si stát za pár let zamnul ruce nad novými plátci daní, si hejsek nechá v kapse na dovolené, restaurace a hypotéku, ale v šedesáti pěti natáhne ruku a bude požadovat stejný důchod, jaký dostane ten, kdo celá desetiletí padal na hubu, aby ty plátce vychoval.
Průběžný systém je v podstatě státem garantované letadlo.
Bezdětný hejsek neinvestoval do reprodukce společnosti ani korunu, projedl svůj plat za své požitky, ale na stará kolena mu zadek utřou a na důchod mu vydělají moje čtyři děti, které jsem vypiplal z vlastních peněz státem citelně očištěné o hodnotu.
Kdo nenechal náhradníka u pásu, ten je v tomhle systému čistý černý pasažér.
Tak to prostě je.
Cítím v tom jisté nedostatky.
Jisté sociální napětí.
Sociální nespravedlnost.
Až takovou, že jsem si sedl a řekl si, sociálně ten den parádně deprimovaný, že se na to vykašlu, práci, co dělám rád, dělat přestanu a půjdu oxidovat na úřad práce.
Protože stát mě češe takovým způsobem, že to pomalu přestává dávat smysl.
Pracovat a snažit se uživit.
I to zdravotní pojištění má ten hejsek bezdětná bonusové.
Platím stejně jako on, ale zároveň piplám čtyři nové plátce, kteří, až hejska začnou pobolívat kyčle, mu přispěchají na pomoc se svými platbami na zdravotní.
Možná, a nechci být na bezdětné z rozhodnutí nikterak přísný, by se mohl uživit ve společnosti model, kdy ve dvaceti letech jsou na tom všichni stejně, jakási startovní čára života ve společnosti, poté rok od roku, postupně, ti bez děcek platí o kus víc než ti s dětmi.
A rok od roku víc, až se můžou v tom svém sobeckém životě z vlastního rozhodnutí dočkat i násobku toho, co by platili ti s dětmi.
Daň za sobectví?
Může se to tak nazvat?
A ono už to funguje.
V Německu to nařídil spolkový ústavní soud: rodiče přispívají společnosti dětmi, bezdětní musí přispět vyšším odvodem z peněženky.
U nás se raději tváříme, že děti rostou na stromech z dotací ministerstva sociálního neřádstva.
Podivný stát, kde zakázali i zpívat.
Česká porodnost se v roce 2024–2026 propadla na historická minima (kolem 1,4 až 1,3 dítěte na ženu).
Národ vymírá v přímém přenosu.
A v téhle situaci stát místo masivní podpory rodin zvedá minimální odvody na sociální pojištění živnostníkům a likviduje tak rodiny s více dětmi.
Cítit se týden po výplatě jako týden před výplatou, to je sociální tak, až to zvoní.
Teď máme systém nastavený na protěžování bezdětných.
Zvláštní politika.
Taková sociálně přituplá.
Jo, postěžoval jsem si.
Stejnopis pošlu obratem na lampárnu.
P. S. Legrační složce podpory rodiny ze strany státu se budu věnovat v dalším textu v nejbližší době.