Strakapoudovi

Od dětství jsi patřil k mým milovaným opeřeným průvodcům.

Psala jsem o tobě slohová cvičení, vyhlížela jsem tě v jesenických i šumavských lesích, naslouchala tvému bubnování…

O mnoho let později, v údolí říčky Bylanky, jsme tě s dětmi opatrně pozorovali, když jsi vzácně, v tuhé zimě, přilétal na krmítko.

Pro ořechy a semínka.

Přilétal jsi však jen tehdy, když napadl sníh.

Byl jsi naší vzácnou návštěvou.

A pak, jednoho letního rána – prudký náraz do okenního skla.

Příliš silný…

Tušili jsme.

Rychle jsme běželi ven.

A tam jsi ležel ty… s roztaženými křidélky.

Nejspíš jsi viděl odraz korun stromů v okenním skle…anebo nebe.

Tolik jsi chtěl proletět…

Vzali jsme tě do dlaní a cítili teplé tělíčko a slabý tep.

Doufali jsme…když jsi zvedl hlavičku.

Připravili jsme vystlanou krabici, aby ses mohl vzpamatovat z otřesu.

Na klidném, chladném místě.

Už jsme to několikrát zažili se sýkorkami, které narazily do prosklené části kancelářské budovy.

Vzpamatovaly se a odlétly.

Ty jsi to štěstí neměl.

Nestihli jsme ti ani zavolat pomoc.

Tak rychle jsi odletěl do ptačího ráje…

Dnes už nad oknem vlají na liště zavěšené padákové šňůrky.

Dnes by tě již zrcadlení korun stromů v okenním skle neoklamalo.

L.K.