Štváči upokojují, polarizátoři sjednocují, minulost se mění na přítomnost, jen ti slepí ještě nevidí…
Atentát na Roberta Fica není zajímavý jen z hlediska politického či sociálního, ale také kvůli specifickým jevům odehrávajícím se po jeho uskutečnění ve slovenské společnosti, konkrétně v jednom z jejích vyhraněných segmentů - v liberální politice, žurnalistice a umělecké scéně.
Tyto jevy představují významný příspěvek z hlediska zkoumání paranormálních fenoménů, nadpřirozených úkazů a nevysvětlitelných zázraků.
Při pozorování toho, co předvádějí slovenští liberální politici, žurnalisté a umělci v reakci na atentát, který je očividným výsledkem jejich dlouholeté usilovné liberálně-neomarxistické a progresivistické práce, musíme pokorně konstatovat, že to hraničí s nadpřirozenem.
Jinak se totiž nedá vysvětlit je do nebe volající drzost, s jakou se rozhodli najednou slovenským dezolátům a postvidlákům, které permanentně celá desetiletí urážejí, démonizují a hecují, domlouvat, aby se uklidnili.
Ti, kteří celá léta šířili narážky o zakrvácených rukou Roberta Fica a jeho vlády kvůli kauzám, o kterých se nakonec ukázalo, že souvisí s jeho vládou jen okrajově nebo vůbec ne, nám nyní domlouvají, že nesmíme spojovat atentát na Fica s činností liberální a progresivní opozice!
Když oni spojovali vraždu Jana Kuciaka a Teplárnu se vším, co jim jen napadlo a vinily z nich všechny neliberální složky slovenské společnosti počínaje církví, přes vládu až po posledního družstevníka z okolí Prievidze (ta je totiž podle liberálního kavárenského evangelia symbolem epicentra slovenské biomasy, jak dosvědčuje známá pokroková kosmo-skupina), to bylo řádu.
Když oni obviňovali každého, kdo si odmítl nasadit v rámci velkého pandemického cvičení nesmyslnou roušku, nebo navštívil na Dušičky hřbitov, nešibal během Velikonoc v bublině jen svou ženu a dcery, zda se plazil vedle zadní stěny kostela tajně po svátosti, z toho, že má kvůli tomu na svědomí tisíce (nebo rovnou miliardy?) mrtvých na Covid-19, to bylo v pořádku.
A najednou, když se někdo opováží otevřeně říci to, co nevidí jen slepý: že čerstvý atentát je výsledkem neustálého štvaní nejen proti Ficovi, ale proti všemu, co ve fantazii progresivních, liberálních a neomarxistických maniaků Fico ztělesňuje (slovenský nacionalismus, dezolátství a vidláctví), tak toho jde jeden z hlavních liberálních politologických guruů, Grigorij Mesežnikov napomínat, že to je už přes čáru:
Slovenští liberální novináři se podle všeho otřásli z prvního překvapení a okamžitě začali překrucovat společenské mínění na svůj progresivní obraz.
V médiích jako Deník N či Postoj se do omrzení zdůrazňují v titulcích a článcích okrajové prvky ze života atentátníka Juraje Cintuly, týkající se jeho dávného setkání se Slovenskými branci před osmi let (o kterém bývalý šéf Branců jasně uvedl, že šlo jen o půlhod. , při kterém ho Cintula přesvědčoval, aby se staly pacifisty) a zamlčují se podstatné a především pro liberály kompromitující skutečnosti.
O jeho podpoře Progresivního Slovenska, o jeho adoraci Zuzany Čaputové, o jeho podpoře oficiálního výkladu války na Ukrajině, o jeho pseudoromantickém literárním megalomanství, které mohlo poskytnout motiv pro "záchranu demokracie a liberalismu" proti "temným" a "dezolátním" silám a pod.
Navíc zde dochází při tomto požehnaném překrucovacím pachtění liberální žurnalistiky k dalšímu zázračnému jevu, v jehož rámci se věci minulé stávají pro současný skutek důležitějšími než věci přítomné.
Místo toho, aby média psala o názorech, které vyznával Cintula minimálně posledních osm let, tak se nám neustále předkládají jeho dávno opuštěné a navíc ještě slabě zdokladované názory z minulosti.
Podle této logiky bychom na otázku, kdo to byl svatý Augustin, museli odpovědět: byl to manichejec, žijící s konkubínou a nemanželským synem, nebo na otázku kdo to byla svatá Maria Magdaléna odpovědět: byla to prostitutka a veřejná nestydatá.
Někteří žurnalističtí poloblázni se dokonce pokoušeli přijít s narativem, který nám měl vsugerovat, že tento atentát je jen pokračováním série pravicově-extrémistických útoků.
Představme si, že by nyní začali dezoláti vyvíjet takovou činnost a šířit takovou hysterii, jako sluníčkáři po vraždě u Teplárny.
Jak to, že najednou nikdo neorganizuje demonstrace s vlaječkami Směru, tak jak se organizovaly ty s LGBT praporky?
Kde jsou představitelé liberální scény, kde jsou rockové skupiny a organizátoři koncertů, kteří v roce 2018 neměli problém křičet, že Fico a jeho vláda mají krev na rukou, že je třeba dát do basy a podobně:
Dokonce jsme se tehdy pod kuratelou nanejvýš tolerantní Pohody dozvěděli, že všichni slovenští dezolátní politici mají krev na rukou:
Tehdy to nebylo "za čarou"?
To až teď jsou podobné výroky najednou za čarou?
Když se to týká progresivců, jejich žurnalistické kliky, a když už se skutečnosti očividně nedají zmanipulovat a kamuflovat, aniž že by si všichni občané dobrovolně dali amputovat mozek a paměť?
A to je samozřejmě za daných okolností nerealizovatelné i pro takové mediální čaroděje, jako jsou slovenští liberálové.
Klid, klid, klid…
Najednou už nikde neslyšíme výzvy k demonstracím, k odporu, nikdo si na tribuně netrhá roucho na dvoje.
Najednou je největší moudrostí zpěv uspávacího ptáka z opery Sadko, který doprovázel jako znělka celé generace dětských posluchačů rozhlasových večerníčků na Slovensku.
Zdá se, že i z kauzy atentátu na Fica se někteří rozhodli udělat tak velký uspávací večerníček - pro dospělé děti.
A když se na to celé nakonec podíváme bez sentimentálností a zpoza opony oficiálního zamlžování, vlastně, vše pro liberály skončilo dobře: zbavili se Fica, který představoval ve Směru radikálně a především Evropskou unií uražené a oklamané křídlo.
Možná bude v rekonvalescenci i rok, možná už se vůbec nevrátí do politiky.
Jeho žezlo převzal Robert Kaliňák, kterého si v Deníku N a podobných periodikách pochvalovali jako více proamericky orientovaného.
Peter Pellegrini se objímá se Zuzanou Čaputovou a nikdo z jeho voličů se ho za to už nedováží nyní obviňovat ze zrady, vždyť jde o klid v národě.
Politici se předbíhají v umírněnosti a vstřícnosti, která je dokladem toho, že to, co spojuje eurohujery ze Směru a Hlasu s eurohujery z PS, SaS a KDH, nemusí být až tak zanedbatelné, jak se někteří nadšení dezoláti domnívali.
Nad vším tímto pohnutím a pokřikem se tedy nakonec možná doširoka rozprostře duha smíření, dobré znamení pro všechny politiky, na které bude napsáno neviditelným inkoustem, či lépe řečeno slepovzdorným inkoustem: Co se budeme hádat, vždyť daňových poplatníků je tu stále dost na to, abychom zde mohli společně bratrsky nažívat u korýtků.
Přijdou také eurofondy…
A splní se tak proroctví nejlepší prezidentky v dějinách vesmíru: Bude dobře…
Velké a zázračné věci s námi udělal atentát…