Vlak, který už nejde zastavit
První světová válka začala, jak známo, atentátem v Sarajevu. Mladý srbský nacionalista Gavrilo Princip zastřelil následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii Chotkovou. Událost sama o sobě byla tragická, politicky výbušná a pro monarchii ponižující. Ale otázka, kterou si musíme položit, zní jinak: může vražda jednoho následníka trůnu vysvětlit smrt deseti milionů lidí?
Může jeden zoufalý student, jeden revolver, jedna ulice v Sarajevu a jeden mrtvý arcivévoda být skutečnou příčinou apokalypsy?
Samozřejmě že ne.
Atentát nebyl příčinou v hlubokém smyslu.
Byl záminkou, jiskrou, posledním kamínkem v lavině.
Příčina ležela jinde: v letech zbrojení, ve vojenských plánech, v blocích, v nenávisti, ve strachu, ve veřejném mínění, v pocitu ponížení, v touze po prestiži a v představě, že válka může jedním rozhodným úderem vyřešit nahromaděné napětí.
To je první poučení roku 1914:
Velké války zpravidla nezačínají kvůli tomu, co je předkládáno veřejnosti.
Začínají kvůli tomu, co už bylo dávno připraveno.
Ať už úmyslně, nebo častěji jen setrvačníkem doby, v němž každý dělá "to, co má", až je výsledkem brutální válka bořící hranice (ne)lidskosti.
Na jedné straně vlastenci, na druhé, třetí … n-té straně také vlastenci – a hle co ukuchtili: člověkem stvořeného nadčlověka v pozici predátora hubící lidstvo.
Tento člověkem stvořený nadčlověk je ochoten položit život za národ, stát, imperátora, demokracii, svobodu — nebo za všechno dohromady.
Neuvědomuje si, že právě tím pohání lavinu, která smete vše lidské.
Sarajevský atentát byl událost, na kterou se dalo ukázat prstem.
Byl jednoduchý, srozumitelný, emocionální.
Monarchie mohla říci: byl zavražděn následník trůnu.
Byla uražena státní čest.
Musíme přece odpovědět!
Je třeba něco udělat!
Trest musí přijít.
Viník musí být potrestán.
Svět musí pochopit, že impérium si nenechá plivat do tváře.
Imperátor, "pečující s otcovskou láskou o Své národy" a s "čistým svědomím", vyhlašuje válku milionům lidí, kteří se na celé záležitosti podíleli menším dílem než motýl mávající křídly nad kvetoucí pampeliškou.
Manifest císaře Františka Josefa zdůrazňuje, že jde o Jeho dům, Jeho národy a Jeho vládu. Dnes ovšem podobně myslí i běžní, neprivilegovaní občané. Pro Svou vlast, pro Svůj národ, pro Svou zemi vyhlašují válku jiným. Tahle iluze vlastnictví je ilustrací hromadného šílenství tzn. ztrátou rozumu jednotlivců, celých skupin i národů. Dnes Manifest působí jako dopis z blázince, a přesto se stal se před 112 lety, tedy vlastně nedávno, základem pro miliony mrtvých a zmrzačených. Dnes však na tom nejsme lépe. Jen jsme v blázinci změnili oddělení, v němž se nalézáme
Absurdita nikoli jako film, ale jako možnost reality
Osudová absurdita.
Rakousko-Uhersko šlo do války mimo jiné proto, aby zachovalo svou moc, autoritu a existenci.
Výsledkem války bylo, že Rakousko-Uhersko přestalo existovat.
Šlo do války kvůli zachování říše a válka říši zničila.
To není historická ironie.
To není výjimka.
Ne každému, kdo jde do války se splní jeho přání.
Ve skutečnosti se splní jen málokdy a málokomu.
Nemusíme o tom složitě bádat.
Vidíme to v historických skutečnostech.
To je zákon války.
Válka velmi často zničí právě to, co měla zachránit.
Stát jde do války kvůli bezpečnosti a skončí v rozvratu.
Národ jde do války kvůli cti a skončí v masových hrobech.
Vláda jde do války kvůli stabilitě a skončí jako oběť revoluce.
Moc jde do války kvůli zachování moci a zjistí, že otevřela dveře silám, které už sama neovládne.
V roce 1914 se všichni oháněli svými důvody.
Jedni bránili čest monarchie.
Druzí malé slovanské národy, ke kterým se zrovna nyní přivinuli nehynoucí láskou.
Třetí plní spojenecké závazky.
Čtvrtí vyvažují žádoucí rovnováhu Evropy a celé zeměkoule.
Pátí střeží civilizaci, křesťanství nebo vyvolený národ.
Šestí brání svobodu.
Sedmí hájí vlast.
Ale když všichni bojují za spravedlivou věc a výsledkem jsou miliony mrtvých, je třeba se ptát, zda ta slova ještě něco znamenají.
Nelze donekonečna říkat, že bojujeme za svobodu, pokud přitom zavíráme ústa vlastním občanům.
Nelze říkat, že bojujeme za právo národů, pokud stejné právo odpíráme jiným.
Nelze říkat, že bráníme civilizaci, pokud se přitom sami učíme barbarství.
Nelze říkat, že zabíjíme kvůli životu, že ničíme kvůli míru a že lež je nutná pro pravdu.
Pravidla musí být sjednocena.
Pokud je vražda zločinem, nemůže se stát ctností jen proto, že je vykonána v uniformě.
Pokud je lež hříchem, nemůže se stát službou vlasti jen proto, že ji opakuje ministr.
Pokud je člověk obrazem Božím, nemůže se z něj stát pouhý cíl jen proto, že stojí na druhé straně fronty.
A právě zde se dostáváme ke křesťanskému skandálu války.
V zákopech první světové války se modlili lidé s křížkem na krku na obou stranách.
Katolíci proti katolíkům. Protestanti proti protestantům. Křesťané proti křesťanům.
Jedni prosili Boha, aby ochránil jejich syny.
Druzí prosili téhož Boha, aby ochránil ty jejich.
Jedni kněží žehnali zbraním jedné armády, druzí kněží žehnali zbraním armády druhé.
Kristus, který říkal "milujte své nepřátele", byl vzýván jako patron vzájemného zabíjení.
Tady nestačí říci, že "doba byla složitá".
Každá doba je složitá.
Každá válka si najde teology, novináře, právníky a profesory, kteří vysvětlí, proč zrovna tentokrát přikázání neplatí doslova.
Proč zrovna tentokrát musíme nenávidět.
Proč zrovna tentokrát je nutné zabíjet, aby se zachránil život.
Proč zrovna tentokrát je evangelium krásné, ale nepraktické.
Jenže evangelium není dekorace na prapor.
Není to vonná svíčka položená vedle děla.
Není to modlitba před útokem, aby náš granát dopadl přesněji než granát protivníka.
Pokud křesťanství něco znamená, pak musí něco znamenat právě ve chvíli, kdy se nepřítel stává nenáviděným.
Právě ve chvíli, kdy se má z člověka stát terč.
Křesťanství se nezkouší v kostele, ale u nepřítele.
To samé platí pro humanismus, liberalismus, nebo vlastenectví.
Nemohu přece druhým kázat vodu a sám chlastat víno.
Přeji-li sobě humanismus, liberalismus, nebo vlastenectví – musím to samé dopřát i "mým nepřátelům".
Potom možná pochopím, že vlastně o žádné nepřátele nejde.
Že se jen zcela iracionální nenávist usiluje zmocnit mého svědomí, mého rozumu a nakonec i mé duše.
A tak se válečný stroj po roce 1914 rozjel ačkoliv šlo o akt nerozumu a nelidského šílenství kořenícího v (ne)lidské pýše.
Nerozjel se proto, že by všichni lidé chtěli umřít.
Nerozjel se proto, že by všichni chápali, do čeho jdou.
Přesto mnozí nechtěli narukovat.
Mnozí se báli.
Mnozí doufali, že válka brzy skončí.
Byli ujišťováni, že do Vánoc budou doma.
Že půjde o krátkou výpravu, trestnou akci, obranu cti, rychlé rozhodnutí.
Vláda, císař, car to chtějí a Bůh si to prý žádá.
Jenže do války se nastupuje mnohem snáze, než se z ní vystupuje.
To je druhé poučení roku 1914.
V určitém okamžiku začne válka žít vlastním životem.
Stane se investicí, kterou nikdo nechce odepsat.
Stane se vlakem, který už jede příliš rychle.
Státy do ní vloží peníze, krev, prestiž, sliby, propagandu, mrtvé syny a politickou čest.
A potom už není snadné říci: spletli jsme se.
Jak to říci matkám mrtvých?
Jak říci vdovám, že jejich muži zemřeli kvůli špatnému odhadu?
Jak říci vojákům v zákopech, že utrpení bylo zbytečné?
Jak říci národu, že vítězství, které mu bylo slibováno, neexistuje?
Jak říci, že záminka se dávno rozpadla, cíle se změnily a válka pokračuje už jen proto, že zastavit ji by znamenalo přiznat vlastní lež?
Proto války trvají déle, než dává rozum.
Nejen kvůli nepříteli.
Ale kvůli vlastní propagandě.
Kvůli vlastní pýše.
Kvůli mrtvým, kteří jsou zpětně používáni jako argument pro další mrtvé.
Padli, říká se, a proto nesmíme ustoupit.
Jenže právě tím se z padlých stávají rukojmí dalšího zabíjení.
Válka je v tomto smyslu účetní podvod vedený krví.
Čím větší ztráty, tím větší tlak pokračovat, aby ztráty "nebyly zbytečné".
Čím déle válka trvá, tím nemožnější je přiznat, že byla omylem.
Čím více se mluví o obětech, tím snadněji se požadují další.
A tak se původní záminka mění v náboženství.
Už nejde jen o Sarajevo.
Už nejde jen o ultimátum.
Už nejde jen o hranice, spojence, prestiž nebo trest.
Jde o smysl všech mrtvých.
A kdo se ptá na mír, je obviněn, že jejich smrt znehodnocuje.
To je jedna z nejkrutějších forem vydírání v dějinách.
Lidé nasedli do vlaku s představou, že vystoupí za pár stanic.
Jenže vlak zrychlil, dveře se zamkly a průvodčí začali vysvětlovat, že seskočit by byla zrada na těch, kteří už spadli pod kola.
Obrázek: Všeobecná mobilizace 1914 ve Vídni.
Následně se válka stává sama o sobě důvodem pokračující války
Záminka se mění v osudovost.
Jeden výstřel v Sarajevu už dávno nevysvětluje Verdun.
Nevysvětluje Sommu.
Nevysvětluje plyn.
Nevysvětluje rozpad říší.
Nevysvětluje ruskou revoluci.
Nevysvětluje hlad, zmrzačené, šílené a mrtvé.
Ale stroj už vysvětlení nepotřebuje.
Stroj potřebuje palivo.
A tím palivem je člověk.
Proto je třeba znovu a znovu mluvit o záminkách.
Ne proto, že by atentát v Sarajevu nebyl skutečný.
Byl.
Stejně jako jsou skutečné mnohé dnešní záminky, útoky, provokace, vraždy, masakry, vpády a rakety.
Záminka nemusí být vymyšlená, aby byla záminkou.
Stačí, že je použita k rozpoutání něčeho, co svou velikostí, délkou a následky daleko přesáhne původní událost.
To je na tom nejnebezpečnější.
Lež nemusí začít popřením faktu.
Lež může začít nesmyslným poměrem mezi faktem a odpovědí.
Byl zavražděn následník trůnu.
Odpovědí bylo deset milionů mrtvých.
Byla uražena říše.
Odpovědí byl její konec.
Mělo se obnovit bezpečí.
Odpovědí bylo století dalších válek.
A otázka pro nás není, zda jsme chytřejší než lidé roku 1914.
To si mysleli i oni.
Otázka zní, zda poznáme okamžik, kdy se z tragédie stává záminka, ze záminky propaganda, z propagandy mobilizace a z mobilizace vlak, který už nikdo neumí zastavit.
Protože do vlaku války se nastupuje s hudbou, prapory a řečmi o spravedlnosti.
Vystupuje se z něj bez nohou, bez synů, bez říší a bez iluzí.
Q.S.
Lidstvo se nepoučilo, jen o tom poučení desítky a stovky let stále mluví a píše...
V novinách ve školách, za řečnickými pulty...
A výsledek?
Dnes už opět sedíme ve vlaku, který se nedá zastavit...
A co víc, tolik, tolik lidi ho popohání k rychlejší jízdě až tam...
Nechci v něm sedět, je mi odporné to popohánění, všichni ti uvědomělí lidičkové, kteří s takovou vervou promazávají jeho kola, kteří tleskají vousatému mašinfírovi na hradě...
Fuj!