Vzpomínka
"Vám všem patří nehynoucí památka a úcta celého národa…"
Vzpomínka Františka Kováře na setkání s Karlem Tomkem, nejmladším popraveným mužem z Ležáků
"Píše se datum 25. 6. 1942.
Kolem deváté hodiny ranní přišel na blok donucovací pracovny v Pardubicích, kde byli umístěni političtí vězňové, na celu č. 26 mladík asi šestnáctiletý.
Na jeho zjevu bylo zřejmo, že je velmi rozrušen, ba smrtelně vylekán.
Vrchní dozorce Körber ho posadil vedle mne a poručil, aby se učil lepit obálky.
Po odchodu dozorcově z cely bylo chvilku ticho, a když již bylo jisté, že se vrchní dozorce nedívá sklíčkem ve dveřích, zeptal jsem se mladíka, odkud přichází.
"Byl jsem na návštěvě u své tety blíže Chrasti", říká "jel jsem ráno na kole domů a před naší vesnicí mě zastavili četníci a převezli mne sem."
"A odkud vlastně jsi?"
"Z Ležáků", zněla jeho krátká odpověď.
Zadívali jsme se na něho se zájmem, byl do bronzova opálený, slabší konstrukce, ale svalnatý, vypracovaný kameník.
Hoch se na moje otázky pomalu rozpovídal.
Obec jejich je chudá, má jen několik čísel a pracuje se výhradně v kamenných lomech.
Má ještě rodiče a sourozence.
Po těžké denní práci, která se mu líbí a těší jej, vypomůže doma a pak rád chodí do polí a lesů.
Zde v přírodě nalézá pravé uspokojení a odpočinek, a je to jeho ráj.
V lese zná každý strom.
Stezku i keř.
A zdalipak jsi byl již někdy v divadle, ptám se.
Tam jsem nikdy nebyl, ale byl jsem jednou v biografu.
A byl šťasten, že viděl alespoň jednou pohybující se obrazy na plátně.
Nevěděl chudák, že mlýn u nich ve vsi již neklape, pan otec, panímáma mlynářka a ostatní sousedé jsou zde, s ním, pod jednou střechou.
Doma dlí ještě rozvaliny jejich chudých příbytků a voda v potoce, která dosud tak klidně tekla, musí se teď prodírat kameny sem se stráně padlými.
My jsme již věděli, co se stalo v Ležákách.
Přivezli sem muže a ženy, byly to dny nepopsatelné hrůzy, samé kravály dnem i nocí, když je sváželi.
A ten způsob vyšetřování: páni gestapáci byli ve svém živlu, opilí, pod úrovní zvířat a divochů.
Konečně přichází okamžik, kdy si mohou vylít svoji dávnou německou a sadistickou nenávist na českém chudém člověku.
Ubozí lidé – mučedníci.
Několik dnů po atentátu na Heydricha otevírají se pravidelně kolem půl šesté hodiny večer cely a vyvolávají se jména.
Kdo dnes přijde na řadu?
To byly otázky každého z nitra duše.
Nejistota – to je již velké utrpení samo o sobě, byly to dny hrůzy, která se nedá slovy vylíčit, to se musí aspoň slyšet.
Odváželi je k Zámečku, kde byli mezi stromy stříleni – to bylo "stanné právo".
Připomínám si znovu slova dozorce, který nás na cele po atentátu na Heydricha navštívil, odebral nám všechny fotografie i tužku, která byla jen jedna "úřední" na cele a řekl nám: "uvidíte, budou se dít takové věci, že vám budou všechny vlasy hrůzou na hlavě vstávat."
Karel Tomek, náš dnešní přírůstek, byl volán ještě před polednem k výslechu do kanceláře pod námi.
Vrátil se během půl hodiny.
Byl oběd, po obědě chvilka odpočinku, pak zase lepení.
Hovořili jsme chvilkami až do večera.
Po páté hodině přichází dozorce a volá Karla Tomka.
"Tomek, alles mitnehmen!"
Odvádí jej z cely.
Karel si béře jen kabát a já mu nesu ještě ke dveřím chléb, který vyfasoval a zapomněl naň.
Dozorce mne ve dveřích vrací zpět do cely a říká: "Ten už ho nebude potřebovat."
Kolem sedmé hodiny klečíme všichni na zemi a rozjímáme o smrti Karla Tomka.
Duše nevinná musela podstoupit smrt, Karla Tomka už není více, musel zemřít, protože byl z Ležáků.
Pane otče z mlýna, panímámo mlynářko, Vašku, Šťulíku, Švando, Tomku a vy všichni, z Ležáků, kteří jste obětovali své životy na Zámečku, vrchní strážmistře Knězi, který jsi předčasně ukončil svůj život ze služební pistole na vonné mateřídouškou porostlé mezi u Ležáků – abys nebyl týrán a nemusel na gestapu vypovídat, vám všem patří nehynoucí památka a úcta celého národa.
Díváme-li se dnes na toto památné místo Ležáky, panuje zde posvátné ticho.
Slunce zapadá za lesy, snáší se chlad a pomalu se stmívá.
Ptáci v korunách stromů a v keřích pomalu končí svůj večerní program.
Poslední "tik" – a klid se zhostil nad stráněmi.
Vysílačka v těchto místech ukrytá se již před čtrnácti léty odmlčela.
Jen z dálky se ozve občas táhlé písknutí lokomotiv, nebo zde netopýr svým neslyšným letem krouží za hmyzem.
Velký dřevěný kříž, připomínající kalvárii místních obyvatel, který se tyčí na stráni k nebesům, nám stále připomíná:
Vše, co tu bylo, zmizelo – jen bídné trosky zbyly a tyto trosky bývalých horských chaloupek, v nichž sídlila láska a spokojenost, k nám hovoří i v tyto dny:
"Lidé, bděte!" – Mír je silnější, než válka!"
František Kovář: "Ležáky" v pardubické pracovně
Vzpomínka Františka Kováře je uložena v Národním archivu, fond Český svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor, Praha; Soutěž vzpomínkových, dokumentačních a historických prací, práce číslo 159.
************************************************************************
Krátká, dojemná a hluboká vzpomínka vznikla v roce 1956 v rámci soutěže vzpomínkových, dokumentačních a historických prací Českého svazu protifašistických bojovníků.
Aby na nikoho a nic nebylo zapomenuto…
Sám autor byl v době druhé světové války vězněm německé okupační správy v Protektorátu Čechy a Morava.
Setkání s Karlem Tomkem se mu vrylo do duše.
František Kovář nazval svoji vzpomínku "Ležáky" v pardubické pracovně.
Ne, nebyla to kancelář, jak by se při vyslovení tohoto názvu mohlo zdát.
Onou "pracovnou" byla budova Zemské donucovací pracovny v Pardubicích na Židově, která za německé okupace sloužila jako policejní věznice gestapa.
Zde se František Kovář setkal s osmnáctiletým Karlem Tomkem.
Právě jeho očima jsme mohli nahlédnout do posledních hodin života Karla Tomka…
Karel Tomek (24. ledna 1924–25. června 1942) byl nejmladším popraveným mužem z Ležáků.
V noci z 24. na 25. června 1942 se vracel z odpolední směny v lomu v Prosetíně domů.
Celý prostor kolem vypálených Ležáků byl neprodyšně uzavřen.
Na přístupových cestách nestálo jen německé gestapo, ale také čeští protektorátní četníci, kteří dostali rozkaz nikoho do oblasti nevpouštět.
Karla Tomka před obcí zastavila hlídka českých četníků.
Četníci mladíka poznali, věděli, že pochází z Ležáků, a uvědomovali si, co mu hrozí.
Podle vzpomínek pamětníků jej zpočátku nechtěli gestapu vydat.
Snažili se ho varovat, řekli mu, co se stalo v jeho rodné obci.
Posílali ho pryč, aby si zachránil život.
Karel Tomek věděl, že celá jeho rodina byla odvlečena a dům hoří.
Odmítl nabídnutou šanci k útěku.
Následně se sám přihlásil na četnické stanici v sousedních Miřeticích, odkud byl vydán do rukou gestapa.
Karel Tomek se tak připojil k osudu své rodiny a celé vesnice, které nacisté připravili krutou exemplární odplatu za odbojovou činnost.
Pocházel z místa, které se stalo jedním z center hrdinného boje proti okupantům.
Ležáky nebyly náhodnou obětí nacistické zvůle.
Již od roku 1939 v oblasti působila velice aktivní odbojová síť "Čenda", v níž byli zastoupeni lidé všech stavů, včetně příslušníků četnictva.
Představitelé domácího odboje spolupracovali s výsadkem "Silver A", který tvořili Alfred Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček.
Radiotelegrafista skupiny Jiří Potůček zahájil v lednu 1942 z lomu Hluboká nedaleko Ležáků, později z ležáckého mlýna, vysílání do Londýna.
Pro protinacistický odboj byla úloha vysílačky "Libuše" naprosto klíčová.
Prostřednictvím ní radista Potůček posílal představitelům československé exilové vlády depeše o situaci v domácím odboji, o pohybech a výrobě německé armády, o náladách ve společnosti…
"Libuše" koordinovala činnost ostatních parašutistů v zemi – včetně skupiny "Anthropoid", ve složení Jozef Gabčík a Jan Kubiš.
Přes Potůčkovu vysílačku se Londýn dozvídal o přípravách, které vedly k úspěšnému útoku na Reinharda Heydricha 27. května 1942.
Po zradě Karla Čurdy však nacističtí okupanti přišli na stopu zdejší odbojové organizace "Čenda", která do té doby odolávala prozrazení.
Začalo zatýkání.
Mezi prvními zatčenými byli Jindřich Vaško, správce lomu Hluboká a ležácký mlynář Jindřich Švanda i jeho manželka.
Četnický vrchní strážmistr Karel Kněz z Vrbatova Kostelce, významný člen této odbojové skupiny, se 22. června 1942 zastřelil.
Z Ležáků se však Němci rozhodli učinit další nástroj brutálního zastrašování.
Dne 24. června 1942 ve 13:00 hodin obklíčila německá policie a gestapo vesnici a zajala její obyvatele.
Akci velel zástupce šéfa pardubického gestapa Walter Lehne.
Nacisté obyvatele Ležáků nahnali do blízkého lomu, odkud je odvezli do areálu Larischovy vily (Zámečku) v Pardubicích.
V pět hodin odpoledne začaly hořet první chalupy.
První zapálený dům patřil rodině Tomkově.
Dospělí obyvatelé Ležáků byli popraveni ještě téhož večera.
Karel Tomek byl popraven 25. června.
Třináct ležáckých dětí bylo nejprve odvezeno do Prahy, poté do Lodže.
Dvě z nich, Jarmila a Marie Šťulíkovy, byly uznány za vhodné k poněmčení a předány do německých rodin.
Jedenáct ležáckých dětí bylo 25. července 1942 zavražděno v koncentračním táboře v Chelmnu.
U trosek domů si lidé z okolí připomínali tragický osud Ležáků a jejích obyvatel, na podzim 1943 však i tyto trosky byly srovnány se zemí.
"Dne 24. června 1942 je dnem nejstrašnějším pro český národ, pro lidi, kteří byli svědky strašného díla německých katanů.
Pro německou velkou říši největší hanbou a pro její představitele a representanty ostudou, jakou kdy svět a dějiny znají, snad jenom podle mého," napsal si do svého tajně vedeného deníku Jaroslav Charypar, jeden z nejdůležitějších svědků brutálního vraždění, jehož se Němci dopouštěli na pardubickém Zámečku.
L.K.