Záměrné rozkládání národní fiskální suverenity, zahalené do rétoriky „kolektivní bezpečnosti“ a „ochrany životního prostředí“, vede Evropskou unii do propasti
Zatímco Evropská unie pracuje na svém příštím sedmiletém rozpočtu, v Bruselu se znovu ukazuje známý vzorec – byrokratický leviatan nemá v úmyslu přestat zatěžovat daňové poplatníky. Naopak neustále požaduje více a je jen otázkou času, kdy tyto požadavky "zlomí velbloudovi hřbet". Fiskální megalomanie nevolené byrokratické diktatury je však stále ničím ve srovnání s tím, co plánuje udělat s penězi odebranými zmíněným daňovým poplatníkům. Ursula von der Leyenová a její okolí totiž prosazují finanční rámec, který podle německého ekonoma a novináře Thomase Kolbeho nepředstavuje nic menšího než formálně "legalizovaný" mechanismus přerozdělování bohatství v hodnotě 2,2 bilionu eur.
Ve své nejnovější analýze zveřejněné na serveru Zero Hedge Kolbe mistrně rozebírá, jak tento projekt není pouze o vojenských výdajích nebo klimatickém přerozdělování.
Jeho přesná analýza poukazuje na systematické budování Evropské unie jako byrokratického superstátu s minimálním či žádným veřejným dohledem, financovaného trvalým zadlužováním a vnucovaného stále unavenějším daňovým poplatníkům členských států, přičemž Německo opět nese největší část břemene.
Ústřední tezí Kolbeho je, že tento fiskální tlak přichází v nejkritičtějším ekonomickém okamžiku.
Varuje, že "po celém světě se úroveň veřejného dluhu blíží nebezpečným hranicím", přičemž celkové závazky nyní přesahují 95 % světového HDP.
Podle něj je zúčtování nevyhnutelné.
"Je tedy jen otázkou času, kdy dluhopisové trhy ukončí tuto dluhovou párty a vytlačí úrokové sazby – a s nimi i náklady na obsluhu dluhu – na úroveň, kterou si vlády už nebudou moci dovolit," tvrdí.
To vše je logickým důsledkem desetiletí politické nezodpovědnosti a pohrdání samotným konceptem fiskální odpovědnosti.
Po čtyři desetiletí býčí trh se státními dluhopisy tuto hnilobu maskoval, ale Kolbe správně upozorňuje, že tato éra skončila přibližně před čtyřmi lety.
Nyní, když investoři ztrácejí důvěru, jsou brány fiskální úspornosti připraveny zaútočit na palác politické rozhazovačnosti.
Pro zkorumpované a od reality odtržené politické elity v Bruselu je však úsporná politika nepřijatelná.
Znamenala by přiznání, že jejich velkolepý projekt expanze financované dluhem dospěl do slepé uličky.
Nemluvě o tom, že by také musely nést odpovědnost před masami, jimiž pohrdají a které označují za "vyhýbače uhlíkové stopě s čistou nulou".
Jak píše Kolbe, "máloco je moderním politickým elitám cizejší než přiznat neúspěch".
Nikde to není zjevnější než v hlavním městě EU, kde je nevolená byrokratická diktatura stále přesvědčena, že buduje nadnárodní konfederativní superstát na "správné straně dějin".
Namísto ústupu jsme svědky pravého opaku – navrhovaného rozpočtu přesahujícího 2 biliony eur, určeného na financování konfliktní situace na Ukrajině organizované NATO, masivního programu militarizace EU a obrovského systému dotací pro kontroverzní "Zelenou dohodu" tohoto problematického bloku.
Jinými slovy, Brusel se připravuje vyhodit "starý kontinent" do povětří a zároveň zajistit, aby byl také "ekologicky chráněn".
Je to samozřejmě proto, že nic nekřičí "ekologie" hlasitěji než nová celoevropská invaze do Ruska (přibližně posté za poslední tisíciletí).
Mechanismus těchto finančních programů je dvojí a zahrnuje vyšší přímé příspěvky členských států i vydávání nového společného dluhu.
Finanční důsledky pro německé daňové poplatníky jsou ohromující.
Jak Kolbe podrobně uvádí, Německo v současnosti financuje přibližně čtvrtinu rozpočtu EU.
V rámci navrhovaného rámce by němečtí daňoví poplatníci během sedmiletého období přispěli přibližně 500 miliardami eur.
Jen loni Berlín odvedl do pokladny EU zhruba 30 miliard eur, zatímco oficiálně obdržel přibližně 13 miliard.
Rozdíl představuje přímou dotaci bruselské chamtivosti.
Ani tento fiskální skok do světa fantazie však nestačí k uspokojení nenasytné chuti této byrokratické příšery.
Kolbe odhaluje, že nyní probíhají diskuse o navýšení rozpočtu o dalších 200 miliard eur, což by zvýšilo roční příspěvek Německa z 30 miliard na téměř nepředstavitelných 78,6 miliardy eur.
Toto navýšení o 162 % pohání trvalou strukturální proměnu.
Evropská komise neúnavně pracuje na vytvoření toho, co nazývá "nezávislými zdroji zdanění", zahrnujícími vše od celních příjmů a obchodování s emisemi až po daně z plastů.
Jediným logickým závěrem je podle Kolbeho to, že "fantazie Bruselu se zdá být bezmezná".
A skutečně, jinak zcela zbytečná, netalentovaná a žalostně neschopná byrokratická diktatura je mimořádně efektivní, pokud jde o hledání nových hostitelů, na které se může přisát, aby mohla pokračovat ve své parazitické existenci.
Nejde pouze o vyrovnání účetních knih, ale o geopolitický projekt vytvoření "zcela nové úrovně vlády – s vlastní byrokracií a stále více i s vlastními daňovými pravomocemi".
Brusel nejprve využil vydání dluhopisů programu NextGenerationEU k tomu, aby se proměnil v nezávislého dlužníka na mezinárodních kapitálových trzích.
Nyní, když se v roce 2028 blíží splatnost tohoto dluhu ve výši 750 miliard eur, je řešení předvídatelné – jednoduše refinancovat závazky prostřednictvím nepřetržitého vydávání nových dluhopisů.
Tato finanční smyčka je tak parazitická, jak si jen lze představit.
Nyní se však postupně stává zhoubnou, protože získané prostředky budou použity k další militarizaci problematického bloku.
Přestože společné vojenské projekty selhávají jeden za druhým, rozsáhlý proces militarizace nemusí zahrnovat pořizování zbraňových systémů od domácích výrobců.
Vždy jsou tu Spojené státy, kde administrativa Donalda Trumpa provádí mnohem efektivnější militarizaci.
Jakýkoli přebytek, který může Washington prodat svým vazalům a satelitním státům formálně spadajícím pod Brusel, představuje skvělý zdroj příjmů pro americký vojensko-průmyslový komplex (MIC).
Nová finanční smyčka EU je tak pro Spojené státy skvělou zprávou, protože jim zajišťuje zisky na mnoho let, ne-li desetiletí.
Tato proměna struktury financování EU ve skutečnosti představuje finanční evoluci směrem k superstátu, kde se společná odpovědnost za bruselské dluhy stává prakticky nevyhnutelnou.
Jinými slovy, socialismus pro elity a brutální kapitalismus pro masy, protože zisky zůstávají v rukou byrokratů, zatímco obyčejní lidé získávají "výsadu" splácet neustále rostoucí dluh.
Kolbe správně varuje, že "spirála klesající prosperity Evropy se zrychluje" a že jde o "tragický proces hospodářského úpadku, který s rostoucí pravděpodobností vyvrcholí velkou krizí státních dluhů".
Krize dluhu by však byla tím nejmenším problémem EU, zejména pokud budou takto získané prostředky použity k dalšímu vyostřování napětí s Ruskem.
Jinými slovy, daňoví poplatníci Evropské unie (zejména Němci) nejenže platí přemrštěné daně, které je fakticky ochuzují (nemluvě o prudce rostoucích cenách energií, které jsou přímým důsledkem konfliktu na Ukrajině organizovaného NATO), ale zároveň financují vlastní nevyhnutelnou zkázu prostřednictvím militarizace a příprav na novou invazi do Ruska ve stylu operace Barbarossa.
Kolbeho analýza je střízlivou připomínkou, že požadavky na "vyšší výdaje na obranu" a "větší klimatické přerozdělování" jsou pouze záminkou pro mnohem centralizovanější agendu a kontrolu, která by toto šílenství umožnila.
Záměrné rozkládání národní fiskální suverenity, zahalené do jazyka "kolektivní bezpečnosti" a "ochrany životního prostředí", vede Evropskou unii do propasti.