Žít z vlastního pramene

Z myšlenek profesorky Anny Hogenové

Nahlédneme-li do staršího výkladového slovníku, pak se dočteme, že filozofie je věda, která usiluje o odpověď na nejzákladnější otázky světa, společnosti a člověka a o jejich poznání.

Heslo v současné Wikipedii již filozofii nedefinuje jako vědu, nýbrž jako"systematické, racionální a kritické studium obecných a základních otázek, jako jsou otázky existence, rozumu, poznání, hodnot, mysli a jazyka."

Samotné slovo filozofie pochází z řečtiny a znamená "milující moudrost" (filos = milující; sofia = moudrost).

Vznikla ve starověkém Řecku, na pobřeží Malé Asie, v 6. století před naším letopočtem.

Právě zde působili první myslitelé, kteří se pokoušeli vysvětlit fungování světa bez pomoci mýtů.

Filozofové ve starověkém Řecku a Římě měli významný vliv na chod společnosti.

Filozofie tehdy nebyla pouhou akademickou disciplínou, ale praktickým návodem, jak řídit stát, jak vychovávat občany a jak čelit společenským krizím.

Jakou úlohu má filozofie v dnešním světě?

Pomáhá nám i dnes chápat bytostné otázky lidské existence a společnosti?

Pomáhá nám orientovat se v chaosu kolem nás a umožňuje nám nahlédnout pod povrch dějů?

Učí nás žít v pravdě a odvaze převzít odpovědnost za svůj život?

Učí nás kriticky myslet, nenechat se vláčet "narativy", které nám předkládá jako hotové "pravdy" systém?

Žel, filozofie dnes tuto úlohu neplní.

Byla vytěsněna do akademické sféry.

Zbytkem společnosti je vnímána jako zbytečná.

Hluboké filozofické myšlení ztratilo kontakt s každodenním životem, vytratilo se z veřejného prostoru.

Nahradila ho koncepce pragmatismu.

"Žít a užít si".

Diktát užitečnosti a kultu trhu.

Společnost vyzdvihující materiální "hodnoty" – zisk, úspěch, peníze, konzum, povrchní zábavu.

Taková společnost nepotřebuje člověka, který uvažuje o závažných otázkách svého života, světa, společnosti.

Člověka, který hledá duchovní přesah a klade si otázky.

Potřebuje člověka, který poslouchá.

A spokojí se s "pravdami", které mu systém předkládá…

Filozofie však nepatří jen do poslucháren vysokých škol.

Patří do našeho každodenního života.

V dnešním světě je její úloha právě tady naléhavější než kdykoliv předtím.

Protože ztrácíme kontakt se sebou samými, s přírodou i s druhými lidmi.

V tomto kontextu je žádoucí, aby filozofie opustila akademickou odtrženost od žité reality a stala se vnitřní potřebou člověka.

Profesorka Anna Hogenová navrací filozofii z izolace univerzitních poslucháren zpět do každodenní reality, a stává se pomáhajícím průvodcem na naší životní cestě.

Následující myšlenky z knihy Žít z vlastního pramene. Rozhovory o životě a filozofii s Annou Hogenovou (Anna Hogenová-Michal Slaninka,Praha 2019) jsou nejen ukázkou některých klíčových myšlenek profesorky Anny Hogenové, jsou současně pozvánkou k našemu vnitřnímu dialogu…

Mohou se stát inspirací, jak se vymanit z diktátu odcizeného technokratického systému.

Cestou k tomu, jak znovu nalézt a žít svůj autentický a pravdivý život.

Klíčem k tomu je v dnešní nejednoduché době podle profesorky Anny Hogenové péče o duši a "žití z vlastního pramene."

A to znamená jediné: najít v sobě odvahu být sami sebou.

Péče o duši

"Péče o duši je vlastně starost o duši.

Lidský život není opravdu nic jiného než obstarávání.

A to nejdůležitější obstarávání je starostí o něco, co se jenom tím obstaráváním stává tím, čím to jest.

A to je duše.

Pokud v sobě nemáš otázky, tak nevíš, že máš duševní život a že máš vlastně duši.

A v této souvislosti se mi líbí Aristotelés, který řekne, že duše je tak nějak vším.

Čili nemá nikde žádný začátek a konec, není žádným systémem, nedá se kauzálně uchopit, nedá se strukturovat.

Duše se dá načapat v člověku a v sobě samém, jenom když se sama uvádí do pohybu – a ten pohyb jsou vlastně otázky.

Čili tázání je zbožností myšlení, a jenom se člověk ptá, tak ví o té duši.

A proč se člověk ptá?

Protože má v sobě nějaký deficit.

Něco mu chybí, je nějak privován (strádající nedostatkem, pozn. aut.).

A když je privován, má v sobě to chybění, tak se nemůže neptat.

Jakmile se začne ptát, tak si v sobě probouzí to, čemu se říká duše.

Duše jinou existenci nemá, než skrz otázky a skrz napětí, které se v těch otázkách vlastně vytváří.

A to napětí je vlastně tím pohybem.

Čili jestliže řekne Patočka, že duchovní Evropa je postavena na starosti o duši, tak tím myslí tu péči o duši, která se jmenuje epimeleia, a to není nic jiného než dialog, který vedu sama se sebou, který vedu se stromy, když cítím, že mi něco říkají, i když to není pomocí slov."

Péče o duši však není v pojetí profesorky Anny Hogenové uzavřená starostlivost o vlastní nitro.

Je to pohyb, který člověka nutí "vystoupit ze sebe" – klást nepříjemné otázky sobě i druhým, otevírat se a riskovat, že bude spatřen takový, jaký je…

Bez masky.

Teprve v tomto pohybu se duše stává skutečnou, pravdivou.

A právě zde péče o duši přirozeně přechází v další, neméně náročný krok: v odvahu vzít na sebe riziko existence.

Vzít na sebe riziko existence

"Čili pečovat o duši znamená jenom jediné: nebát se dávat nepříjemné otázky.

Sobě i druhému.

Otevírat se.

Jít do rizika, že mě ten druhý uvidí skrz své představy jako třeba směšnou bytůstku.

Tohle je součástí toho autentického opravdového života, bez toho to prostě nejde.

Čili co je potřeba do života nejvíc – pořádný kus odvahy.

Odvahy žít.

To myslím spoustě lidí chybí, a proto taky mají problémy.

Vzít na sebe riziko té existence.

Poněvadž vstoupit do ex pomlčka sistence znamená vyvstávat.

Do čeho vyvstáváme?

Do situací.

Co je situace?

Situace je vždycky něco, co není úplně uzavřené.

Co není úplně uzavřené, nemůžu předem nikdy úplně znát.

Čili já žiju tak, že vstupuju do situací, které ode mne něco chtějí, já z toho něco pochopím, ale nepochopím všecko.

Ta situace je vždycky otevřena.

Být in situ znamená jít do rizika otevřené situace."

Odvaha riskovat není jednorázový "hrdinský" akt.

Je to trvalý celoživotní postoj – ochota znovu a znovu vstupovat do situací, které nejsou předem dané a uzavřené.

Život se tak ukazuje jako cesta, na níž nejsme pány, ale účastníky neuzavřených situací.

Život je cesta

"Čili co je život?

Život je cesta a celý život vstupuješ do dialogů, který jsou na cestě, se stromy, které jsou podél cesty, s Dunajem, který teče podél cesty, a vstupuješ do situací, které jsou vždy překvapením.

Které jsou vždycky neukončené, a proto risk je něco, co je s námi vždycky.

Pečovat o duši znamená vědět o risku, vědět o těch situacích, vědět o tom, že ty situace jsou vlastně neukončené a že mě vydávají všanc něčemu, co neznám."

Tato otevřenost a neukončenost je pro duši přirozená.
Současný svět však požaduje pravý opak: uzavřenost, vše přesně naplánováno, permanentní dohled, předvídatelnost.

Svět, ve kterém jsme teď …

"Ale tenhle svět, ve kterém jsme teď vrženi, ten v nás chce všechno instantně, ten v nás chce všechno hned.

Teď musíš být dobrá, pak odpočívej.

Teď budeme dělat tohle a pak tohle.

A všechno se kontroluje.

Všechno se odháčkovává, jestli to máš už hotový.

Všechno se předem plánuje.

To je neautentické.

To je Gestell, do kterého jsme prostě vrženi, a Gestell je povel, který vychází ze struktur, ze systémů a který nás vlastně má v hrsti, aniž o tom víme, a naši existenci nám vlastně svírá, dusí a spousta lidí neví, jak z toho ven, a proto hledají rauš.

Což je ta exploze, která jim pomůže, ale pomůže jim vždycky jen na chvilku, poněvadž to není řešení.

Řešení je pouze v tom, že si člověk tuhle bídu naší existence uvědomí.

Že si to pojmenuje.

Že si to definuje.

Že to prostě pozná.

V kořeni.

To je jediná možnost.

A když pak o tom ví, tak s tím může něco dál dělat."

Uvědomění si Gestellu – této neviditelné struktury, která svírá naši existenci – je nezbytný první krok, který však sám o sobě nestačí.

Heideggerův Gestell, povel, představuje nastavení mysli, kdy se pro nás svět stal jen "materiálem ke spotřebě", a kdy neumíme věci vidět jinak než skrze otázku "Jaký z toho budu mít užitek?"

Gestell Heidegger současně vnímá jako požadavky systému, který člověku předepisuje, jak má svět vidět.
Anna Hogenová ukazuje, že řešení, jak se z Gestellu vymanit, spočívá v návratu k sobě samému, k vlastním kořenům, k vlastnímu "prameni".

Žít ze svého pramene

"Bytostná otázka je ta, která je proto bytostná, že rozezní něco v tom, čemu se říká pramen, ze kterého prameníš.

Ten pramen, ze kterého člověk pramení, je kořen, kam se musí člověk vzděláním, výchovou, přemýšlením, starostí o duši, epimeleiou dostat.

Ta cesta k sobě je nejtěžší!

Já jsem osobně přesvědčena, že lidi osobně necestují proto, aby viděli Japonsko a Afriku a Ameriku.

To je jenom způsob, kdy narazí na zeď toho, co je úplně cizí, a ten náraz na cizotu je tak strašně silný, že se od toho odrazí k sobě samému, do toho svého pramene, který hledají.

Čili cestují proto, protože hledají sebe.

Dnešní člověk je chudák, který je prostě pořád projektovaný ze systémů a struktur, v kterých přemýšlí psychiatr, sociolog, antropolog, politolog, ekonom a nevím kdo všechno.

A teď se to lidem podsouvá skrz média, skrz vzdělání, skrz kulturu, skrz tradice a lidé to bohužel přijímají.

A oni žijí z cizího pramene, z cizího kořene, oni nejsou u sebe samých, není tam legein, není tam Logos, to v původním smyslu usebrání se sebou.

Lidé se chápou jako množina funkcí, ale člověk musí dojít k tomu, co je šíleně jednoduché, co je průzračné, jednoduché, co je tím pramenem.

Ale ten pramen poznat znamená pramenit s ním.

A pramenit s ním znamená být v pohybu.

A být v pohybu znamená být v napětí.

A být v napětí, je jenom o těch otázkách.

Čili jenom z otázek, které jsou bytostné a kladeš si je sám sobě, můžeš sdílet svůj vlastní pramen."

"Žít z vlastního pramene" však vyžaduje něco, co člověk často odmítá – schopnost snášet nejistotu.

Znamená to opustit iluzi falešného bezpečí, který nabízí systém.

Naučit se žít v nejistotě

"Normální život je nejistý.

Nenormální život je jistý.

Já vždycky mám šílený vztek na ideologie, které nám povídaly, že existuje nějaký ráj a že si ho uděláme na zemi.

Blbost.

Normální lidská existence je vyvrženost do nejistoty.

Zdravý člověk se naučí s tou nejistotou žít.

Ti, co jsou v ústavech, se to nenaučí.

Bojí se.

Strašně se bojí.

Šíleně se bojí.

Proto pijí, proto berou drogy.

Strach z nejistého je úplně ochromí, otupí."

Tato nejistota je pro mnohé nesnesitelná.

Proto se tak ochotně upínají k tomu, co nabízí zdánlivou jistotu – k systému.

Víra v systém se tak stává moderní podobou náboženství: pohodlnou, protože nabízí jasná pravidla, předvídatelnost a iluzi bezpečí.

Iluze bezpečí je však draze vykoupena.

Člověk se vzdává autentického života výměnou za falešnou iluzi bezpečí.

Přijímá roli pouhé součástky v soukolí odosobněného systému.

Ačkoli systém slibuje spásu skrze blahobyt a ekonomický růst, daň za tuto víru je fatální – ztráta lidské duše.

Odpojení od "vlastního pramene."

Víra v systém

"Ten systém vlastně je jedinou jistotou, která je kontrolovatelná, je úplně jasná, je clare et distincte.

Ale čím víc se navěsíme na platnost systému, to se děje v současném světě, tím víc se uzavíráme.

A tím je to – v podstatě horší.

Víra v systém je v podstatě, a teď to řeknu hrozně natvrdo: to je to nejmodernější náboženství!

To je víra v systém.

Když slyším naše politiky, jak mluví o objektivních důvodech, tak cítím, jak jsou navěšeni na systém ekonomické závislosti a jak věří, že to nás spasí.

Vůbec, to nás nespasí.

Čili víra v systém je hrozně pohodlná víra, která člověku dává možnost, aby měl občas klid.

Ale za tuhle cenu se děje spousta nespravedlností, necitlivostí, hrůz, hrůz naprostých.

Vývoz demokracie do států, kde demokracie vůbec být nemůže, a tak dále.

To karteziánské myšlení je svým způsobem pochopitelné z toho, že člověk v životě nejvíc potřebuje jistotu a jistotu dává současnému člověku právě systém."

Anna Hogenová nám ukazuje, že péče o duši, odvaha riskovat a ochota žít v nejistotě, nejsou abstraktní filozofické koncepty.

Jsou konkrétní každodenní cestou, jak se vymanit z diktátu systému a začít znovu žít "z vlastního pramene", žít podle své vnitřní pravdy, autenticky, být u sebe…

Myšlenky profesorky Anny Hogenové nám nastavují zrcadlo.

Mohou pro nás být zpočátku zneklidňující.

Představují však hluboký pohled na krizi současné společnosti, která se odcizila sama sobě –

díky pragmatismu, tlakům na výkon, kontrole, příkazům, digitálnímu zahlcení…

Díky ztrátě duchovního přesahu a absenci morální odpovědnosti těch, kteří řídí společnost.

Anna Hogenová ve svých knihách a na svých přednáškách ukazuje cestu k zachování vnitřního klidu v dnešní bouřlivé době, cestu k pravdivému autentickému životu.

Pomáhá najít "tišinu duše", i onen "pramen", od kterého se mnozí odpojili.

Ukazuje, jak žít svůj život podle svojí vnitřní pravdy, nikoliv podle očekávání systému.

Co podle profesorky Anny Hogenové dnešnímu člověku nejvíce chybí?

Cítit posvátné v našich životech.

Dávat a přijímat "normální" laskavost.

Učit se mít radost:

"Co myslím, dnešnímu člověku šíleně chybí, je odvaha.

Odvaha vstoupit do tohohle obyčejného jednoduchého života.

Učit se mít radost.

To se člověk musí učit…!"

O významné české filozofce, profesorce Anně Hogenové, jsme psali zde:

https://www.quintus-sertorius.com/l/odvahy-je-nam-zapotrebi-stejne-jako-vroucnosti/

Se svolením autorky

L.K.