Zrcadlo našich vlastních skutků

"Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí." Galatským 6:7

Všechny naše hluboké emoce, myšlenky a skutky se odrážejí v zrcadle našeho života.

Buď nesou pečeť lidskosti – jsou-li ušlechtilé, soucitné, pomáhající a obohacují život našich bližních i nás samotných o radost, sounáležitost, vděčnost…

Anebo do našeho života vnášejí závist, nenávist, sobectví a zlobu.

Metafora nám připomíná, že citové pohnutky, myšlenky a činy vůči bližním neovlivňují jen jejich životy, ale utvářejí především náš vlastní život.

Nic v našich životech se neděje náhodou.

Nejsme bezmocnou hříčkou osudu.

Naopak.

Máme ale odvahu připustit si, že svůj osud si vytváříme jen my sami?

Pohlédnout do zrcadla znamená uvědomit si tuto odpovědnost.

"Co připravuješ druhým, připravuješ ve skutečnosti sám sobě…" varuje lidová moudrost již po staletí.

Každé dobro, které vyšleme do světa, se nám vrátí.

Stejně tak každé zlo, které do světa vneseme, nakonec neúprosně a spravedlivě zasáhne nás samotné.

Přesně tak by se dalo shrnout poselství románu Marcela Pagnola "Živá voda".

Tento příběh o lidském sobectví, vypočítavosti a zaslepené touze po bohatství i majetku se odehrává v Provence ve dvacátých letech minulého století.

Zachycuje drama o utajeném prameni, který je ve vyprahlé krajině nad zlato a stane se předmětem kruté sousedské intriky.

Příběh zachycený v románu věrně zobrazuje působení skrytých Božích zákonů, které řídí celý vesmír i náš život.

Ukazuje, co nastane, když jich nedbáme, když je porušíme a poškodíme své bližní.

Jak vysokou cenu však musíme zaplatit, než pochopíme, že ubližováním druhým ubližujeme sami sobě?

Vždyť zlo ničí především duši samotného původce, často mnohem hlouběji než duši oběti.

I zdánlivě malý kamínek zla může uvolnit lavinu.

Lavinu, kterou jsme sami uvedli do pohybu.

Naším rozhodnutím ublížit.

Anebo naším rozhodnutím k bezpráví jen lhostejně přihlížet a mlčet…ačkoli jsme mohli pomoci.

Stačí tak málo, aby se lavina uvolnila.

A ledový příval pohřbil nás samotné.

Vždy máme svobodnou vůli se rozhodnout.

A vždy neseme následky.

Zrcadlo našeho života vypovídá o tom, jací jsme.

Ukazuje nám, co je hluboko ukryté v našem nitru.

Prostřednictvím událostí a situací, které prožíváme.

I skrze bližní, které nám přivádí do života.

Jakoby náhodou…

Náhod však není.

Celý vesmír je podřízen působení spravedlivých zákonů…

Tím nejvyšším a všezahrnujícím je zákon lásky.

Láska, vesmírná síla, je spjatá s přísnou spravedlností.

Láska, která nechává člověka sklízet následky jeho činů skrze zákon sklizně a setby.

Když jsem učila své děti, jak vesmírné zákony fungují, četla jsem jim pohádky.

Později jsme sdíleli příběhy z literatury i filmu, které je věrně zrcadlily.

Jeden příběh nás však zasáhl mimořádně silně.

Tím bylo drama podobné antické tragédii vylíčené v románuMarcela Pagnola "Živá voda" i jeho filmové zpracování.

Cítili jsme, že se příběh přesně takto musel stát.

Nedal se vymyslet.

Je mrazivě pravdivý.

Zanechává v nás tak hluboký otisk, jako bychom ten příběh prožívali my sami.

Spolu s hrdiny procházíme jejich příběhem…

Stáváme se tichými svědky jejich rozhodnutí.

Zároveň před námi vyvstávají otázky:

"Jak bychom se zachovali my?"

"Jaká by byla naše rozhodnutí?"

"Nejednáme někdy my sami také na úkor druhých?"

Skrze osudy hlavních postav nahlížíme i do hlubin našeho vlastního svědomí.

"Živá voda"…

Symbol.

V Provence znamená voda přežití.

V románu je ale také obrazem čistoty svědomí, pravdy v životech hlavních hrdinů.

I života samotného.

Skrytý pramen představuje zadržovanou a ukradenou pravdu, zkalené svědomí.

Dílo před nás mistrným způsobem rozprostírá pravdu života ukrytou v hloubce dramatu.

Pravdu utvářející život.

Dokonalé Boží zákony.

Zákony, které lidský rozum nepřelstí.

Zákony, které působí spravedlivě a neúplatně.

Člověk si může své sobecké a bezohledné činy namířené proti bližním omlouvat…může se dokonce i radovat, že světská spravedlnost na něj nedosáhne.

Vesmír však nezajímá žádné naše rozumové ospravedlnění.

Vesmír slyší ozvěnu našich nejhlubších citových pohnutek a skutků.

Slyší tep našeho srdce, zná naše nejhlubší skryté záměry…

V díle "Živá voda" porušení Božích zákonů přinese původcům zla rozpad duše.

Pod neúprosnou tíhou viny.

Hlavní protagonisté příběhu – César (přezdívaný Papet) a jeho synovec Ugolin se ocitají v soukolí Božích zákonů.

César spřádá plán, jak získat pozemek svého souseda Jeana, a to i za cenu jeho naprostého zničení.

Chladný kalkul postaví nad lidskost a soucit.

Spolu s Ugolinem zazdí pramen vody na sousedově pozemku, a tím vědomě uvrhne rodinu svého souseda Jeana do nesnesitelného strádání, které nakonec vyústí v Jeanovu tragickou smrt.

César triumfuje.

Světská spravedlnost na něj nedosáhne, vesničané, kteří o Césarově činu věděli, mlčí a on získává vytoužený pozemek i s drahocennou vodou.

Zdá se, že zvítězil.

Z lidského pohledu se jeho plán zdá být rozumem i omluvitelný.

Vždyť vše, co dělá, je pro "dobro" své rodiny, pro zajištění svého synovce Ugolina, pro budoucnost rodu…

Vesmír však nezajímají rozumové omluvy, reaguje na čistotu úmyslů, na dopad, jaký mají na druhé lidi.

A v Césarově nitru nalézá chamtivost, vypočítavost, lhostejnost k utrpení bližního a pokrytectví.

Radost z cizího utrpení, pokrytecké předstírání soucitu pomalu tkají vlákna jeho osudu…

Spravedlivý zákon setby a sklizně nakonec udeří.

César musí prožít bolest, kterou způsobil druhým.

Nejprve ztrácí synovce Ugolina, který se pod tíhou svědomí a neopětované lásky k Jeanově dceři Manon oběsí.

Tím vymírá rod, pro nějž obětoval svou lidskost.

To nejstrašnější odhalení však na Césara teprve čeká.

Od slepé Delphine se dozvídá zdrcující pravdu: soused Jean, kterého bezcitně uštval k smrti, byl jeho vlastním synem.

Trýzeň srdce, kterou prožívá, je k neunesení.

"I peklo je rájem"…píše v dopise…

Jen hlubokým vnitřním prožitím následků svých činů a bolesti, kterou sám způsobil, může člověk pochopit své chyby.

Jedině tak je dokáže napravit, očistit svou duši a nalézt cestu k souznění se životem, s jeho řádem, rovnováhou a harmonií.

Uvědomění si vlastního selhání však nepřichází skrze rozum.

Přichází z hloubi srdce…skrze protrpěné následky vlastní setby.

Ozvěna našich činů, dobrých i těch zlých, nás zasáhne vždy.

Sami na sobě musíme prožít to, co jsme druhým připravili.

Tak pracují ony pověstné Boží mlýny.

Při četbě románu "Živá voda" sami můžeme okusit krůpěje živé vody.

Můžeme pohlédnout do tišiny svého srdce, do zrcadla vlastních skutků.

Filmová adaptace románu Marcela Pagnola "Živá voda".

V roce 1986 román na filmové plátno převedl francouzský režisér Claude Berri.

Dvoudílný film "Jean od Floretty" a "Manon od pramene" je považován za klenot francouzské kinematografie.

Sám Pagnol v roce 1952 napsal nejprve filmový scénář a teprve o deset let později příběh zpracoval do románové podoby.

Režisér Claude Berri obsadil do role Césara (Papeta) Yvese Montanda, který dokázal mistrně vyjádřit tragický rozměr viny.

Ugolina vynikajícím způsobem ztvárnil Daniel Auteuil, který vystihl rozpad duševiníka, jehož svědomí nakonec dožene k šílenství a oprátce.

Gérard Depardieu v roli Jeana zaujal dětskou čistotou a nezdolným optimismem.

Výjimečné herecké výkony vdechly postavám mrazivou autentičnost.

Ukázky z filmu:

"Jean od Floretty"

https://www.youtube.com/watch?v=rDJXPiyvQfg

"Manon od pramene"

https://www.youtube.com/watch?v=EfKFPktklmA

L.K.